Dospívání u přírodních národů je spjato s celou řadou obřadů a přechodových rituálů, které jsme my, tzv. vyspělá civilizace, odsoudili na smetiště dějin. Je to prý něco barbarského, odporného, nelidského, aby mladíci pociťovali bolest a cedili svou vlastní krev. Na první pohled to tak vypadá, a proto naše mladíky zpravidla chováme v bavlnce a připravujeme jim snadnou cestu do budoucnosti. Tak zvaně je zajišťujeme, aby se měli lépe než my, jejich rodiče a prarodiče.

Tou nejlíp zajištěnou bývala a stále je takzvaná zlatá mládež těch přebohatých rodin. Ti vždy mohli a dodnes mohou všechno, ale zpravidla většina z nich nedopadne dobře. Zvlčí. My se pak mnohdy divíme, proč tak najednou, v té tzv. pubertě, zvlčili, proč se nám rodičům vymkli z otěží. Náhle ti mírní chlapečci, kteří se ještě nedávno motali mamkám kolem sukní, se třeba potloukají s nějakými pouličními bandami, neřkuli gangy, jak najednou podléhají drogám, pochybným partám, hráčským neduhům, závislostem na počítačových hrách, jsou z nich náhle i zloději a lumpové. A divíme se proč?

To už je trochu pozdě.

Každý mladý kluk, když dospívá, se chce nějak profilovat. Podobně jako malé lvíče. Nejdříve se mazlí s matkou lvicí, pak se pere se svými sourozenci, pak je matkou vychováván k lovu a pak si zažije své drsné prozření do dospělosti. Buď uspěje, nebo padne.

Přírodní národy připravují mladíkům obřady s bolestí a s jejich tekoucí krví, aby je připravili na budoucí život, který se s nikým nepárá. Jak to, že se nikdo z nás, tzv. civilizovaných, nediví, že dívky při dospívání cedí svou vlastní krev. Je to přirozené a mladíci u tzv. necivilizovaných národů připravují svým dospívajícím mladíků vlastně to samé: aby také cedili krev. Aby je tím pádem zrovnoprávnili s dívkami, budoucími ženami. My furt mluvíme o zrovnoprávnění žen s muži, ale tyto národy to dělají odjakživa. Jenže oni naopak zrovnoprávňují muže se ženami! My jen kecáme a vydáváme vyhlášky, nařízení, pokyny, zákony.

Přírodní národy mladíkům připravují bolest, například rozřezáváním kůže ramenou či nohou, kousáním stovkami jedovatých mravenců, vytahováním na železných hácích zaříznutých do kůže hrudníku vzhůru do vrcholu týpí, chůzí v ohni po řeřavém. Cesta bolesti je cesta poznání, cesta k dospělosti. Je to však cesta, která je řízená stařešiny rodů a kmenů. Čili dospívání je tím vlastně cíleně kontrolované, aby mladíci nezvlčili a nezpronevěřili se způsobu života svých otců a dědů, kultuře svých předků a pokračovali v jejich rozvíjení dál, aby si ji vážili. Každý si musí dospělost zasloužit, a ne ji dosáhnout jen nashromážděním osmnácti let, jako u nás. Pak ten náš dospělý národ je, bohužel, plný podvodníků, lumpů, podrazáků, vyčůránků, kriminálníků, lhářů….

My zrušením těchto přechodových rituálů jsme ztratili možnost vlastně sledovat a řídit dospívání jinochů, mít jej pod kontrolou. Tím způsobem se nám dospívání často vymyká z rukou a zcela závisí na tom, zda mladý jedinec je vnitřně sám schopen pokračovat v tradicích své rodiny, svého rodu, svého národa, anebo se vymkne a propadne drogám, alkoholu, gangům, hrám. Dospívající mladík totiž potřebuje se nově profilovat, potřebuje si sám dokázat, že je schopný, silný jedinec, budoucí dospělák. Mladík potřebuje projít dobrodružnou cestu vypětí a napětí a bolesti, aby si dokázal, že je silný. A proto nebezpečný život band, pouličních gangů se svými iniciačními zkouškami k přijetí za cenu třeba vykradení pošty, ztřískání nějakého nevinného člověka, šílenou jízdou na motorce, dospívajícího kluka velmi láká. Chce si vydobýt svou pozici. Potřebuje si vyzkoušet nevyzkoušené a nabít si i držku. A aby k tomu nedošlo, jsou přechodové rituály, kdy si tu držku nabije sice taky, ale stařešina-šaman to bude mít pod kontrolou. Anebo skaut či podobně správné skupiny se svými bobříky odvahy, které mohou stařešinu-šamana zastoupit. Jenže když jej budeme držet v bavlnce, může na své cestě dospívání lehce zvlčet a propadnout se na společenské dno.

Je vhodné, aby zejména děda svého vnuka v této cestě k dospělosti vedl svými zkušenostmi, aby s ním zpočátku třeba i strávil dobrodružnou cestu či noční bivak v lese pod celtou při ohni, aby s ním prošel strachem z nočních halucinací a strašidelných snů. Aby nakonec jinoch sám vystoupil na těžkou horu, aby sám proplaval peřeje na kánoi, aby sám uběhl velkou vzdálenost, aby sám překonal strach anebo sám vytvořil nějaké dílo, postavil srub, vytesal sochu, namaloval obraz či složil hudební skladbu. SÁM!! Právě trojí generace, vnuk, syn, děda je v tomto okamžiku velmi důležitá. Vnuk pocítí zkušenosti a sílu dědy, který má něco za sebou a snaží se je na něj přesunout. A když vnuk pod vlivem jeho zkušeností pocítí i bolest a vlastní tekoucí krev, tak jen dobře. Zpočátku stačí dospívající kluky šlehat kopřivami, pak jejich prsty propichovat trny ostružiní, aby vytekly první kapky krve. A pak si třeba jinoch řekne po samostatné noční hlídce u ohně, že je na čase, aby si třeba sám rozřízl dlaň nožem či žiletkou, pokropil kapkami krve Zemi a krvavějící ruku podal dědovi. To je zpečetění nejen přátelství, ale řízená cesta k dospělosti. Takový kluk, dám za něj ruku do ohně, nezvlčí.

P.S. Právě jsem mému vnukovi Kubovi, který dovršil 15 let, ostrými rybími zuby z Amazonie zasazené v kalebasové rukojeti, dar od mého adoptivního otce šamana Guňitzeho z kmene Kuikuru, rozřezal při večerní oslavě narozenin kůži na ramenou. Krev kapala a Kuba držel, aniž by mrkl.