Nám dříve narozeným tloukli do hlav, že náš vzor je SSSR. Nyní většina z nás stojí léta v mírném předklonu či v mírném obdivu i závisti před německou precizností, kvalitou, přesností, čistotou, dochvilností, životní úrovní. Tam v Německu přece všechno šlape jak švýcarské hodinky.

Dlouho jsme tam nebyli, a tak jsme se těšili na naši třídenní cestu do Frankfurtu za příbuznými. Sice na pohřeb, ale i na přátelské posezení a pokec, jak už to tak bývá. Nejdřív nás poněkud překvapilo, že si z Prahy nelze koupit jízdenku až na místo, ale pouze do Regensburgu a tam si zbytek dokoupit. Vzpomínali jsme, že i za totáče jsme jeli vlakem až do Paříže nebo Londýna s jízdenkami na vlak u nás koupenými. Nechápali jsme, ale nešť.

Trasa byla jasná: Plzeň-Holýšov-Domažlice-Furth im Wald-Schwandorf-Regensburg, Norimberk, Frankfurt a zpět nočním vlakem Canopus přes Erfurt, Lipsko, Drážďany, Děčín do Prahy.

K první velké změně došlo v Plzni. Přišel průvodčí s tím, že tam budeme stát 70 minut. Na otázku proč, nám sdělil, že nemáme lokomotivu. Spadla mi čelist a zalapal jsem po dechu. Jak to, že ji nemáme? Kam zmizela? To se přece jen tak často neděje. Vysvětlení: Plzeň je na poloviční cestě mezi Prahou a Mnichovem a tady se přepřahají lokomotivy. Zaznělo mi to, jak ze 17. století když přepřahali koně. Či na koněspřežné trati Linec-Č. Budějovice. A proč to tak bude trvat? Konduktér: „My přijedeme vždy včas, ale Němci nemají moc lokomotiv.“ Hahaha! A proč nemůže jet ta naše až do Mnichova a ta jejich zase až do Prahy? Průvodčí: No, protože za Plzní až do Regensburgu není elektrifikovaná trať. Manželka dodala zpola vážně: „To pojedeme na páru?“ Nastal všeobecný smích. „Ne, přijede pro vás motoráček.“ Němci se prý do elektrifikace tratě moc neženou. S tím svým Green Dealem asi nemají problémy, když jim čudící motoráčky najednou nevadí. Minus pro Němce.

„Ale upozorňuji,“ pokračoval průvodčí, „že ve Schwandorfu vše končí a dál nic nejede.“ Tak to byla další ráno a další minus pro Německo. Proč nás nikdo před odjezdem v Praze nevaroval, že se nikam nedostaneme? Manželka začala couvat, ať raději cestu vzdáme a jedem domů. V tom okamžiku, když dosažení cíle nebylo příliš jasné a vznikaly problémy, mne ta malá cesta právě začala bavit. Trochu drama neuškodí. Ne, jedeme dál, řekl jsem. Motoráček náhle přijel už za 35 minut a průvodčí dodal, že Bavoráci z DB budou vědět víc. A když tak se o vás DB prý musí postarat, ještě stačil povzbudit. Takže musí nebo prý?

Stavíme ještě v Holýšově a manželka mně tlačí, abychom hned vystoupili a jeli zpět. A v Domažlicích opět, kdy máme poslední šanci. Prosadil jsem svou. Jedeme dál hezkou zimní krajinou. Je to nádhera. Hlasatel však hlásí, že vlak končí opravdu ve Schwandorfu. Tam jsme se všichni narvali do jednoho autobusu, který se pomalu sunul do Regensburgu. Sněhu kolem ani moc nebylo, snad 15 cm. Jak to tehdá asi dělali arcibiskupové a jejich poslové, kteří měli do 14. století v gesci naše území? Měli jsme tam dojet v 13.45 a 14.25 měl pokračovat vlak do Frankfurtu. Samozřejmě jsme toto spojení nechytli a zůstali viset v poněkud velmi omšelé budově nádraží připomínající spíš naši 1. republiku než 21. století. Bylo 15.25 a další vlak měl jet v 16.45. Podle informátorky naše místenky i v něm platí, což nás zarazilo, protože to není logické. Jde přece o jiný vlak, kde si někdo svá sedadla dávno koupil. Ne, je to prý v pohodě, ale pro nás dost zarážející a nelogické. Další minus.

V čekárně nahoře je pár sedadel a pak několik stolů pro jídlo a pití, kde se vesele bavili, jako zřejmě místní štamgasti, party imigrantů. Usuzujeme, že vypadají na Sudánce a jiné Afričany. Byli usměvaví, velmi veselí a dávali si do nosu. Žádná světelná ani jiná tabule oznamující odjezdy vlaků zde však nebyla, a tak jsem musel občas sjet dolů na peron. Tam se náhle objevil bílý čtvereček s časem 18.10. Ha, další minus pro Němce a pro nás dvě hodiny v řiti, i když tady moc sněhu už nebylo. Manželka byla dost nahněvaná, že jsme nejeli domů, já kontroval, že pohřeb na další den v poledne určitě stačíme, a proto jsme tady. Během dvou hodin čekání, kdykoliv jsem sjížděl na peron, tak se odjezd vždy posouval o dalších 10 minut. Už jsem se tam bál jezdit.

Neměli jsme drobný a na WC bylo třeba mince 2 marek, pardon euro. Koupil jsem kávu a získal i žeton na vstup. Manželka se však vrátila s ponaučením. Kolem WC se povaloval asi bezdomovec hrající na hracím stroji, který ji ponaučil ušetřit žeton. Stačí čekat, až bude někdo vycházet, chytit dveře a proklouznout. Ostatně tento trik znám z mých cest po Americe. Jsem pomalu ve svém živlu. Začíná to být dramatický a vlastně i kapánek dobrodružný. A tak jsme dvě hodiny proklouzávali a všichni jsme se trochu skamarádili. Zajímavý, že mezitím odjíždí rychlík do Prahy přesně po stejné trati, po které jsme nemohli přijet. A je to jednokolejka. Čili sem ne, tam ano. Nepochopitelné. Každopádně to je další minus.

Poslední posunutí odjezdu na 18.15 už vydrželo mé dvě návštěvy peronu, takže se zdálo, že to je ten správný čas. Jenže na peroně se začali kupit lidi. Jak by ne, po tolika hodinách. Musíme nyní držet při sobě. Začal mazec. Vlak zvaný Dunajský valčík to rozjel ve velkém. Přijel z Vídně a Lince zcela narvaný a nikdo nehodlal vystoupit. Začali jsme se tam rvát, což mi připomnělo dávné cesty vlakem za hlubokého totáče, když jsem jezdil s rodiči počátkem 50 let z Kolovrat do Prahy a velmi často jsme se stěží protlačili na smradlavý hajzl. Tady jsme se nedostali ani na WC. Já vpředu prorážel cestu, ale moji Evču odstrčili, a dokonce jedna paní se rozhodla, že tohle nemá zapotřebí a začala se tlačit zase ven proti všem. Vystrčila i moji Evču zas na peron, vlak měl už jet a já na ní křičel, že se musí vedrat za mnou. Bylo to poněkud dramatické, protože já už bych nevyskočil a ona v Regensburgu bez ničeho, bez koruny a já na cestě do nitra teutonské říše. V posledním okamžiku se vmáčkla, řadu lidí zanechala za sebou na peróně, a tak jsme vyrazili na tří a půl hodinovou cestu poblíž kabinky WC a přechodu do dalšího vagonu, kde to pořádně rámusilo.

Jedeme asi půl hoďky a nikoho nenapadlo manželce nabídnout pomoc či nějaké sezení aspoň na kufru. Asi má tu nevýhodu, že nevypadá na 81 let, ale o mnoho méně. To by se mi v Praze nestalo, řekla mi potichu, ale odmítla, abych tam zahartusil, jak umím, a místo ji vydobyl. Bylo by jí trapně, až jedné sympatické Němce se jí zželelo a místo pro ni dohodla. Za čas i pro mě, když na první stanici někteří vystupovali. Nyní jsme pochopili ty naše místenky, kdy ani průvodčí nepřišel, o obsluze nemluvě. Frankfurt jsme tak zvládli a s naší neteří odjeli k ní do nedalekého městečka Rüsselsheimu. Velké minus pro Německo.

Pohřeb je zítra v 11.00, čeká nás kněz, ale s hledáním hospody na oslavu to prý tady není jednoduché, jak by si někdo u nás mohl myslet. V neděli a v pondělí zde mají prakticky všechny zavřeno. A to má Rüsselsheim 67.000 obyvatel!! A když prý někde žadonila, tak v případě 30-40 hostů by otevřeli, ale pro 25 ne. Prý by se jim to neoplatilo. A v další dny, kdy hospody otevírají, vysvětluje neteř, mají mezi 14-17 hodinu přestávku. Pro nás něco neslýchaného. Dokonce uvažovala o přesunutí pohřbu! A tak jsme museli po uložení popelu do země a modlitbách jet asi 20 km za město na menší statek-hospodu. Další minus pro Teutonce. Jelen na talíři byl výborný, první plus. Otec manžela naší neteře, je Němec pocházející z Kazachstánu, který se sem před 30 lety přistěhoval i s manželkou z Arménie. Bavíme se rusko-německy, což se už moc nechytám. Pouze jsem se dozvěděl, že pracoval jako stavební dělník a nyní má penzi 2.000 euro a pořídil si vlastní domek. Další plus pro Germány, velké minus pro nás.

Těšili jsme se na příjemnou noční jízdu na trati Curych-Praha. Sněhu je totiž už jen pár cm, začala i obleva a déšť, takže zimní pohromy jsou u konce. Odjezd v 0.52. Mezinárodní expres se jmenuje vznosně Canopus, nejjasnější hvězda v souhvězdí Lodního kýlu. Nemohli jsme tušit, že dobrodružství teprve začíná! To by nikoho nenapadlo ani v nejbujnější fantazii že švýcarsko-německý vlak bude doslova ukázka zkázy veřejné dopravy spojení SBB a DB, tedy správně Švýcarské spolkové dráhy, německy Schweizerische Bundesbahnen, francouzsky Chemins de fer fédéraux suisses, italsky Ferrovie federali svizzere, rétorománsky Viafiers federalas svizras VFS a německé Deutsche Bahn.

Kolem hlavního nádraží byla velká změť objížděk, nejrůznějšího silničního značení, děr v zemi a kopců hlíny a samá červená. Prý tady opravují už několik měsíců. Jako u nás. První světelná tabule ve vstupu do haly hlásí odjezd ve 2.47. Další tabule pro změnu nehlásí čas odjezdu ale čas zpoždění 115 minut. Aby se v tom čert vyznal. Žádná preciznost. A pintlich už nejsou ani Švýcaři. A důvod, když už je po sněhové kalamitě? Neteř z internetu cituje, že vlak měl personální problémy. Žádné technické nebo kalamita, což bych chápal. Prostě mašinfíra nedorazil do práce a dalšího hledali pár hodin. Neslýchaný! Tak to je nehorázný, ještě nezaznamenaný důvod a velký minus. Od čekání na nádraží jsme byli důsledně odrazeni. Všude jen nástupiště a profukuje, žádná čekárna. Jen dvě narvané prodejny jako McDonald. A procházet se tu nepřichází v úvahu, řekla nám neteř. Je tu nebezpečno, jako v noci ve všech městech u nás, dodala. Lidi se bojí vycházet. A důvod nám jen pošeptala. Strach z imigrantů, ale nesmí se to veřejně ani přiznat a sami lidi mají strach jen o tom mluvit. Dost šílené, ale něco začíná už i u nás a pravda se politicky zatajuje. Vracíme se zpět.

Časem se odjezd posunul na 3.18. Při další cestě na nádraží jsme schytali všechny červené a k 9. nástupišti jsme klusali. Bylo 3.10. Naskočili jsme do posledního vagonu, byl spací a další tři taky a pak jednička švýcarský vagon a konečně náš otevřený vagon 247, který jede do Prahy. Ostatní se v Lipsku oddělují a jedou do Berlína. Padnul na nás chlad. Náš vagon netopí. Nikde žádný průvodčí, nikdo nehlásí stanice, natož, aby se podávalo občerstvení. To nám nevadí, ale zima ano. Vyndali jsme ze zavazadel všechny svetry, pyžama, spodky a zabalili jsme se do nich, jako ostatní. I ta kravata mně trochu hřeje. Ostatní vagony topí, ale nás Germáni na teplo nepřipojili. Čížkové si stěžovat nebudou, asi si řekli, jsou jako ovce, tak proč na ně vydávat naši energii. Bez remcání sežerou naše podřadnější a dražší potraviny, bez remcání přijmou naši elektřinu a maso, i když je původně jejich a lacinější, tak co.

Někdo prošel a německy potvrdil, že nejsme na teplo připojeni. Tečka! Navíc někdo za námi neustále kašlal a chrchlal, a tak se stěhujeme na opačný konec vagonu. Za čas jsem šel zkusit koupit místo ve spacím voze a opravdu, vidím tam volná místa. Koupit se však nedají, jsou obsazená, řekl mi nestydatě průvodčí vagonu přímo do očí. Tečka! A tak jsem chvíli stál v uličce a hřál si promrzlé pohorky. Bylo mi řečeno, že nemám tu však co dělat a že ruším spánek jeho cestujících. Já se nehnul a jen čekal, až mně začne fyzicky vystrkovat. Klidně bych se začal rvát. Na WC žádný papír a voda netekla. Tak takhle se u nás nejezdilo ani za hlubokého totáče, o 1. či 2. republice ani nemluvě. Dalších několik velkých minusů.

S ženou jsme se promrzlí přestěhovali do té švýcarské jedničky s tím, že se nenecháme vyhodit. Spát nás ani nenapadlo, a navíc jsme museli hlídat stanice, které nikdo nehlásil, abychom neodjeli do Berlína. Kolem jen mírný poprašek sněhu. Erfurt, Lipsko, pozor! Stěhujeme se zpět, tedy už po čtvrté, do vagonu 257. Sleduji odpojování vagonů, což mne vždy jako kluka fascinovalo, jak ajznboňák klidně vleze do kolejiště mezi vagony a šup, zas vyskočí a vagony jsou odpojený. Tady žádné šup nebylo. Dobře živený chlapík s černým plnovousem se na nástupišti dlouho dohadoval přes mobil. Pak vlezl mezi vagony a vše si prohlížel. Pak si lehl na zem, zavolal, mobil zasvítil a něco si domlouval. Aha, zřejmě se ptá, co má dělat. Pak rozpojil dvě hadice, které zasyčely. Pak zase volal, mobil zasvítil a rozpojené hadice zasunul na správné místo. Pak zase volal a mobil zasvítil. Teď zřejmě šlo o odpojení samotných vozů. Nešlo mu to, tahal tam za něco a nic. Zase volal a mobil zasvítil. Pak vylezl ven pro kladivo a nějakou páku. V kolejišti něco páčil a bušil, pak vyklopil ten správný velký hák a vagony konečně odpojil. Nu, uběhlo asi 40 minut. Velký minus.

V našem vagoně 257 je pořád velká zima. Evča vyrazila hledat útulek v nově přistavených vagonech. Přestěhovali jsme se, už po páté, do jednoho teplejšího, českého. Za chvíli žena našla ještě teplejší, a tak jsme se stěhovali po šesté. Vypadá to, že naposled. „Jste doma, hurá,“ uvítala nás obsluha, „a vyberte si místo v útulných kupátkách, kde chcete.“ A už nám nesl horkou kávu. Úplný dar z nebes, i když kávu nepiji. Konečně něco teplého po čtyřech hodinách. Mne nenechali odjet včera z Lipska, povídá, a vůbec nevím proč, nikde žádné závěje, jen malý poprašek. Žádné vysvětlení. Velký minus. Pak ještě jedna káva a ptám se, kolik jsme dlužni. Nic, to je zdarma, říká s úsměvem obsluha, za to, co jste si asi v Německu zažili. Naši lidi nevědí, pokračuje, co za chaos a bordel je DB a pak by si vážili českých drah. Hurá jsme doma. Tady je teplo. Na WC voda i toaletní papír. Hlásič hlásí stanice, vše funguje. Jsme rádi, že jsme doma.

V Německu to jde nejen s hospodářstvím dolů, ale hlavně s nespokojeností lidí zu grunt. Co tam se děje, u nás zatím ne, ale je to běs děs. Kdy to k nám dorazí? Původní německá preciznost, čistota, kvalita, důslednost, akurátnost, perfektnost se rychle rozplývá. Madam Merkel vypustila džina z lahve a ten se zpátky těžko bude strkat. Džinovi, který má svá pravidla a způsoby žití, jiné než ty naše, se totiž v Evropě zalíbilo.