Ať si vlády říkají cokoliv. Každý si zažil úřednické hrůzy a nesmysly většinou nad tím mávne rukou s myšlenkou – hlavně že to mám za sebou.

Má kamarádka a kolegyně profesorka Univerzity San Marcos v Limě se svými peruánskými kolegy po mnoha letech daly dohromady vědeckou publikaci o indiánských kmenech v provincii Madre de Dios. Vzhledem k tomu, že já tam dělal etnografický terénní výzkum již v roce 1973, tedy pár desítek let, než tam začaly působit oni (což mi s velkými díky, kam jsem jim tam ukázal cestu, dali najevo), požádali mně o dobové fotografie. Těšil jsem se na knihu s mými fotkami tehdejšího náčelníka Ramayo, který mi dal jméno Ichahí óshi či šamana Yohahé.

Konečně jsem dostal mailem avízo od celní správy, abych začal elektronicky činit. Tož, to neumím a vydal se pěšky z konečné tramvaje číslo 16 přes dva mosty dvou dálnic Ke Hrušovu, ve Štěrboholích. Tam je mezinárodní pošta 120 a celní správa pohromadě. Osobně snad vše vyřídím, jako dávno před lety. Bylo hnusně, pršelo a fučelo. Na té poště mi sdělili, že nemám požádáno o celní odbavení. Ano, vím, proto jsem tady, odtušil jsem. Jenže nyní se dělá vše elektronicky. Chtěl jsem říct, jakože mám jít někam do elektrárny, abych ukázal na moji totální elektronickou zaostalost. Paní pokračovala, že jinak to prý už nejde. Sundal jsem mokrého kulicha, a když viděla mé šedině, tak se ustrnula.

Dobrá, zkuste zaklepat na celnici a požádat, zda by to za vás udělali. Mladý muž si mně prohlédl. Ano, udělám, ale jestli souhlasím, že budu platit nejen clo z knihy za 150 dolarů, ale také 10 % DPH a také DPH za poštovné, to už 15 %. To bylo na mně dost nečekané. Proč mám platit za knihu, kterou jsem si de facto koupil. Kolegyně profesorka, jak už to bývá, není příliš movitá, a tak jsem ji poslal 100 dolarů a mohu to doložit dokladem z Western Union. Těch 150 dolarů, co tam napsala, je zřejmě vzhledem k případné ztrátě a k získání pojistného. To muže nepřesvědčilo, ale cena se mi prý sníží o 100 dolarů.
Nuže, tak jsem v dešti a větru mazal zpět na tramvaj číslo 16 a na druhý den přišel zas pěšky s dokladem od WU. Nebudu přece utrácet za auto a tím zvyšovat cenu knihy, že? Alespoň se projdu, i když bylo sychravo. Mladý muž začal elektronicky činit, a že prý to za 40 minut elektronicky z nějaké zas jiné celnice přijde. Nepřišlo. Musel jsem na mou jinou akci, a že přijdu odpoledne. Po druhé jsem se vracel v dešti přes dva mosty ne příliš povzbudivou krajinou kolem řady kamionů s mraky odpadků, poblitým chodníkem, s poletujícími plasty, s řvoucím provozem silnic. Ještěže pršelo a fučelo a smrad byl čištěn vlahými kapkami jak přes filtr.

Odpoledne jsem šel na celnici a poštu 120 K Hrušovu po třetí. Na knihu jsem si vzal raději batoh. Mladý muž z celnice mi s radostí sdělil, že už to přišlo. A nyní si konečně mohu zajít těch pět šest kroků k přepážce mezinárodní pošty 120 a knihu si tam vyzvednout. Martyrium skončilo? Kdepak. Nic tu nemáme, sdělila mi suše paní. Pak hledala v dalších šanonech a zásuvkách. Ne, nic tu není. Marně jsem ji říkal, že mladý muž z celnice už vše elektronicky vybavil. To asi ano, ale zapomněl možná připsat, že balík u mě vyzvednete. Přišla další paní s radou, že už je to asi odeslané. Před pár minutami. Já poněkud zděšen, kam byla má kniha, kterou jsem měl už na dosah, odeslána. No přece k vám na adresu, na Prahu 3.

A pak mi tajemně sdělila to sladké tajemství, že tím pádem na tom vlastně vydělám a nebudu muset platit poplatek 150 Kč. Na mé poště jej totiž platit nebudu. Pro pána krále, jaký zas poplatek a za co? No přece, že vám to vydám, bylo mi řečeno s úsměvem. Mám sice dvě vysoké školy, ale tento způsob činnosti pošty a celnice nechápu. Já si přes půl Prahy přijdu pro něco, aby mi to nemuseli posílat poštou, a jsem za to vlastně pokutován. Ušetřil jsem ji práci naložení balíku do auta, jeho odvezení na poštu Prahy 3 s veškerou manipulací a uložením, vypsání oznámení o uložení zásilky doručené mi listonoškou do poštovní schránky a práci zaměstnankyně za přepážkou, která mi balík vydá. Či práci řidiče auta a třeba litr nafty, který mi balík doručí, což se stalo. Ulehčil bych práci nejméně pěti lidem!

Ptám se ředitele naší slavné pošty, jak to, že tam mi to vydají za 150 Kč a má pošta Praha 3 mi jej vydá, a dokonce přiveze až domů zadarmo? To je přece mrhání peněz a mrhání prací zaměstnanců pošty. Samozřejmě, že se pan šéf nebude s takovou prkotinou zaobírat. Spíš řeší, jak tam přežít a udržet si velký plat. Jeden zákazník revoluci nedělá a ani jej ze sedla nevyhodí. Já si přesto státní pošty, jako takové, vážím jako součást základní státní struktury, jako služby pro její obyvatele, tak, jak tomu bývalo po staletí a jak to také v civilizovaném světě i nadále jest.