Vážíme si demokracie a svobody? Trpíme nostalgií po komunistických časech? Proč naše demokracie (ne)vzkvétá? Na pozvání Českého rozhlasu k 17. listopadu jsem se k tomu pokusil shrnout sociologická data - převážně historické řady ústavu STEM. A vychází z nich pozitivní i negativní zprávy.


Demokracie si v teorii vážíme, ale ne úplně v praxi

Na začátek je třeba odbavit jeden mýtus. Alespoň na poměry našeho regionu si demokracie celkem vážíme, nechceme ji měnit za vládu silné ruky a i svobodu považujeme – přinejmenším na papíře - za důležitou. Problém tak není v ideálech, ale v praxi demokracie.

Zastupitelská demokracie potřebuje silnou společnost a silné veřejné instituce. Tam už je to horší – politiku a stát považujeme stále za nutné zlo a na pocitu jejich disfunkce a zkorumpovanosti se shodnou skoro všichni. Nad sousedy vyčníváme hlavně díky tomu, že jsme si uhájili nezávislá veřejnoprávní média a nezávislé soudy. Ale ani k těm nemá veřejnost jen nadšený vztah – třetina obyvatel na ně hledí s podezřením.

Svoboda je důležitá, ale nemá cenu za ni bojovat

Se svobodou je to podobné. Je pro nás důležitá, ale nevíme, jak za ní bojovat, s kým a proti komu. Proto je snadné mlžit o tom, zda dnes svobodní jsme nebo ne. Skoro polovina Čechů a Češek si totiž nemyslí, že demokratické země Západu hájí svobodu pro svobodu a je dobré s nimi spolupracovat a snášet občasné nepohodlí. Preferují strategii, že zalezeme pod kámen, budeme tak nějak hrát na všechny strany a hlavně nedůvěřovat všemu a všem. Z této letargie nás vytrhla Ruská agrese, ale nemusí trvat dlouho, aby se vše vrátilo do vyjetých kolejí. Rozhodně nejsme přesvědčeni, že naši svobodu je třeba hájit i se zbraní v ruce, nebo že ji brání před diktátorem Ukrajinci na východní frontě.

Jedinec nic nezmůže, angažovat se je nezvyklé

Tato naučená bezmocnost funguje jak na úrovni státu, tak společnosti. Že existuje moc bezmocných či moc obyčejných lidí, nás Václav Havel bohužel nepřesvědčil. V mezinárodním srovnání často Češi vycházejí jako ti, kteří necítí možnost ovlivnit věci kolem sebe, natož ve světě. S tím, že nejsme malá země, na nás vůbec nechoďte. Proto aktivní občané, spolky, petice a demonstrace jsou pro většinu společnosti stále něco podivného, narušujícího a nepřirozeného. Občan má stále trochu „držet hubu a krok“.

Komunismus nechceme, ale deziluze je silná

Není vše jen temné. Například lidí ze silnou nostalgií po komunismu, Sovětském svazu či s láskou k diktátorům je u nás málo, případně alespoň méně než u sousedů, tedy s výjimkou Polska. Na tom, že boj za svobodu v roce 1989 byl správným krokem, se jako společnost shodneme. Co nás rozděluje, je až vývoj po sametové revoluci. A tato deziluze, nenaplněná očekávání o dohánění Západu, vede ke stagnaci a ztrátě orientace. A protože nevíme, kam směřujeme a nikdo nás nedokáže přesvědčit, že toto je dobrý směr, bojíme se do velké míry všeho.

Nejsme rozhádaná, ale vystrašená společnost

A to je nakonec důvodem i pro převládající emoci – vystrašení a obavy z budoucnosti. Často se mluví o rozdělení společnosti, ale ve skutečnosti nás neštěpí moc reálných společenských otázek. Co nás štěpí je politika, respektive mnoho virtuálních sporů. Ale především nás ovládá silně strach, že každá změna bude k horšímu a lépe už být nemůže. Bez odvahy to těžko změníme.

Článek vychází primárně z dat ústavu sociologických studií STEM.