Tvrzení, která vznesl generální ředitel ČT Petr Dvořák na veřejném slyšení v Senátu o zákonu o registru smluv, jsou nesprávná a nedopovídají jeho pozornému čtení. Zákon totiž neobsahuje povinnost, která by oproti dosavadnímu postupu uzavírání urgentních smluv jejich sjednání a nabytí účinnosti prodloužila.

Pokud jde například o uváděné smlouvy o nasmlouvání linků pro přenosy ze zahraničí, dopadá na ně výjimka pro smlouvy, jejichž plnění se provádí převážně mimo území České republiky (§ 2 odst. 3 písm. d) zákona o registru smluv).
Pokud jde o flexibilitu a rychlost uzavření smlouvy, pak ze zákona přímo plyne, že její uveřejnění a tím i účinnost se provádí bezodkladně, tedy ihned, a to automatizovaně. Po odeslání smlouvy do registru tak v praxi lze očekávat její automatizované zveřejnění a doručení automaticky odesílaného potvrzení v řádu minut (§ 5 odst. 2 zákona o registru smluv).

Po této operaci je již smlouva účinná a lze podle ní plnit. Dosavadní mechanismy při uzavírání urgentních smluv nemohly být příliš jiné – také bylo třeba smlouvu formulovat, označit v ní důvěrné informace, vyhotovit, předložit stranám k podpisu. Administrativní úkon, kdy se taková smlouva následně „po drátech“ odešle do registru, již nepředstavuje výraznější zdržení, podle zkušeností z praxe jde již jen o minuty. Samotné zveřejnění a tím i účinnost nelze izolovat od celého procesu uzavření smlouvy.

Pokud ředitel ČT měl na mysli skutečnost, že podle zákona o registru smluv již nelze smlouvy nad 50 tisíc korun uzavírat pouze ústně, nepředpokládám, že by právě toto měl být problém ČT. Představa, že ČT uzavírá smlouvu například s televizním štábem, kameramany či jinými profesemi pouze ústně, by asi plátce televizních poplatků dost překvapila. Navíc smlouva je platná a váže smluvní strany již podpisem nebo i ústní dohodou, zveřejněním písemné formy nabývá pouze účinnosti.

Nesouhlas s odtajněním cen

Generální ředitel také uvádí, že prodejci převzatých programů v řadě případů nebudou souhlasit s odtajněním cen. Ovšem již od ledna 2001 (kdy byl přijat zákon č. 39/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů) je Česká televize povinna každému na žádost poskytnout informaci o ceně za takový program podle informačního zákona. Ten výslovně uvádí, že ji nelze utajit ani pod pláštíkem obchodního tajemství. Znamená to, že Česká televize dosud tyto ceny, pokud se na ně někdo ptal, v rozporu se zákonem tajila? Strašení senátorů tím, že nebudou přenosy z mistrovství v biatlonu, není namístě. ČT je jistě kupuje za obvyklou cenu, která tak z podstaty věci nemůže být obchodním tajemstvím. Je-li totiž v dané branži cena obecně známá, nepředstavuje konkurenční výhodu a není proto obchodním tajemstvím.

Těžko si představovat, že z nějakých tajuplných důvodů ČT tyto ceny buď překvapivě nadsazuje, anebo je naopak dostává mimořádně levně, protože to by za ně jen musela zaplatit jinde. A navíc – v celém veřejném sektoru, do kterého ČT nepochybně patří, platí, že kdo s ním chce obchodovat, nemůže před veřejností tajit, kolik za to z veřejných peněz dostává (§ 9 odst. 2 a § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím).

Úplně mimo je vyjádření pana senátora Oberfalzera, že koncesionářské poplatky nejsou veřejnými prostředky. K tomu se zcela konkrétně vyjádřil Městský soud v Praze, když nařídil České televizi poskytnout údaje o platových poměrech managementu ČT, a v rozsudku uvedl, že „Finanční zdroje České televize ... představují prostředky k zajištění financování veřejné služby, ...nakládání s nimi je nutno považovat za nakládání s veřejnými prostředky“.

Budvar nemusí mít obavy

Stejně jako u České televize jsou mimo mísu i obavy Budějovického Budvaru. Ten navíc oproti ČT má výslovně stanovenou možnost chránit při zveřejnění smluv dokonce i ceny a protistrany, pokud by například sestava obchodních partnerů nebo detailní ceny za suroviny byly obchodním tajemstvím, tedy pokud by nebyly konkurenci obecně známé. To je v případě výroby piva docela možné, a právě proto na to zákona o registru pamatuje výslovnou výjimkou. Tvrzení pana senátora Oberfalzera, že zákon poškodí řadu dalších státních podniků, a část z nich, která funguje v tržním prostředí, může kvůli němu zkrachovat, trochu vypadá, že podlehl jednostranné masáži.

Při koncipování zákona se bral velký ohled právě na situace obchodních korporací, vlastněných státem nebo samosprávami. Zákon je nepoškozuje a při správném použití výjimek nepřinese konkurenci žádnou významnou výhodu. A kvůli poněkud abstraktním obavám či možná jen neochotě by se nemělo měnit pravidlo, že na státní majetek a hospodaření s ním musí být přiměřeně vidět. Tím by se spíše vyhovělo skrytým snahám držet dále velké penězovody v temnotě, případně nemuset poctivě řešit, co je a co není skutečné obchodní tajemství. V takovém prostředí, týkajícím se gigantických objemů veřejných peněz, je totiž mnohem snadnější propadnout korupčním svodům či všelikému „odklánění“ a neefektivitě.

Členové parlamentu by měli vědět, že registr smluv se v něčem velmi trefil do černého. Nutně se proto stanou cílem lobbyingu od těch, kteří – možná bez špatného úmyslu – nemají dost ochoty a snahy najít konkrétní postupy, jak potřebě transparentnosti zveřejňováním smluv vyhovět bez ohrožení oprávněných obchodních zájmů. Zákon o registru smluv to umožňuje. V některých případech ale může vyžadovat změnu zvyklostí či organizačních postupů. Poslanci a senátoři by pak měli umět rozlišit, kdy se lobuje kvůli skutečnému riziku, anebo jen proto, aby taková změna nebyla nutná.

(článek byl publikován na serveru Lidovky.cz)