O ayahuasce se v poslední době hodně mluví a píše. Většina autorů ovšem ignoruje zásadní fakt – o ayahuasce nevíme skoro nic. Většina článků v běžných médiích, na blozích zabývajících se ezoterickou tématikou nebo bohužel i v odborných publikacích jsou často spíše sbírkou romantických představ autorů než sbírkou faktů.

Obvykle si můžeme přečíst definici, že ayahuasca je tradiční rituální nápoj používaný šamany v Jižní a Střední Americe. V této definici je pravdou snad jen to, že do nedávna se ayahuasca používala v Jižní a Střední Americe. Dnes se jedná o fenomén celosvětový, takže neplatí už ani to. Také by se dalo dát částečně za pravdu tomu, že se často jedná o nápoj. Existují ovšem i formy přípravy, jejichž výsledkem je produkt gelové konzistence. Také již dnes existuje ayahuasca v kapslích. Kdybychom tedy chtěli být zcela přesní, tak z té definice už neplatí vůbec nic.

Co ayahuasca tedy je? Moje definice by zněla, že ayahuasca je soubor různých produktů vzniklých tepelnou úpravou liány Banisteriopsis caapi, případně s dalšími přísadami. Kromě B. caapi se dají použít některé liány stejného rodu například B. inebrians, B. quitensis a další. Rod Banisteriopsis je obecně málo botanicky prozkoumán.

Liány B. caapi existuje přibližně sto kultivarů. Jmenujme ty nejznámější – černá, bílá, žlutá, červená, cosmica, tucanaca, arara, tygří a mnoho dalších. K přípravě výsledného produktu se používá asi třicet druhů liány, které se zásadně liší obsahem účinných látek. V poslední době jsou dokonce šlechtěné nové kultivary ayahuascy. Opravdovou perličkou jsou pak nové kultivary ayahuascy vyšlechtěné a pěstované na Hawaji. Obecně již stovky let se ayahuasca pěstuje. Divoce dnes již roste snad na jediném místě – kolem řeky Napo (Ekvádor, Peru).

Všechny druhy ayahuascy obsahují beta-karbolinové alkaloidy – např. harmin, harmalin, tetrahydroharmin, harmol, harman a mnoho dalších. Některé druhy liány obsahují i druhou významnou složku a to tryptaminy – zejména DMT. DMT je psychoaktivní tryptamin, o kterém se uvažuje, že by mohl být produkován i v lidském mozku. Zde bych chtěl ovšem zdůraznit, že tato otázka je sporná a v odborných kruzích velice vášnivě debatovaná.

Beta-karbolinové alkaloidy obsažené v ayahuasce získaly jména podle rostliny, ve které byla většina z nich původně nalezena – routa syrská (Peganum harmala). V ayahuasce plní funkci MAO inhibitoru. MAO – celým názvem monoaminooxidáza je enzym zodpovědný za degradaci celé řady sloučenin včetně tryptaminů. Inhibicí tohoto enzymu se mění farmakokinetika tryptaminů a dalších látek.

DMT a další tryptaminy by byly po orálním užití degradovány MAO a vůbec by neúčinkovaly. Dále se prodlužuje psychoaktivní efekt – pokud je DMT vykouřeno (jinak se nedá za normálních okolností použít) má trvání účinku v řádu minut, maximálně desítek minut. Při perorálním požití DMT s inhibitorem MAO se prodlužuje účinek. Délka účinku závisí na mnoha faktorech a není úplně známá. Dle svých pozorování a zkušeností bych odhadoval čtyři až dvanáct hodin. Do ayahuascy se dají rovněž přidat některé zdroje 5-MeO-DMT. Účinek 5-MeO-DMT (opět vykouřeného) trvá opět v řádu minut, maximálně desítek minut. Současným podáním inhibitorů MAO je opět významně prodloužen.

Ayahuascou se tedy rozumí produkt obsahující buď pouze beta-karboliny, beta-karboliny a některé tryptaminy nebo dokonce při určité tepelné úpravě neobsahuje žádnou ze zmíněných látek v aktivní podobě – látky jsou degradovány teplem. Ayahuasca bez psychoaktivního efektu se používá k očistě a léčbě fyzického těla a zejména v boji proti parazitům – mnozí vědci se domnívají, že tento fakt stál za „vynálezem“ ayahuascy.

Pokud chceme vyvolat psychoaktivní efekt, musíme použít druh liány obsahující tryptaminy nebo tryptaminy vhodným způsobem přidat. Děje se tak přidáním dalších rostlin. Nějčastější volbou je chacruna (Psychotria viridis). Aby nebyla problematika tak jednoduchá, existuje několik kultivarů chacruny, včetně nové odrůdy pěstované na Hawaji. Další poměrně častou volbou je pak chaliponga (Diplopterys cabrenara) – té rovněž existuje několik kultivarů a rovněž se liší obsahem látek.

Podle použitých rostlin a způsobu přípravy můžeme v ayahuasce najít poměrně širokou paletu tryptaminů – např. DMT, NMT, 5-OH-DMT, 5-MeO-DMT. Za zmínku stojí, že poslední dva zmíněné se nachází ve velkém množství rostlin, ale také například v jedu žab čeledi ropuchovitých – zejména Bufo alvarius (ropucha koloradská), Bufo marinus (ropucha obrovská) a dalších. Tyto látky se používají kouřením upraveného ropušího jedu nebo olizováním žab. Zde ovšem musím poznamenat, že ropuchy tento sekret vylučují ke své obraně a sekret tedy obsahuje mnoho látek, včetně vysoce toxických sloučenin.

Dalšími přísadami používanými do ayahuascy jsou nejrůznější zdroje tropanových alkaloidů jako například atropinu, skopolaminu a dalších. Tyto látky vykazují silné delirogenní účinky. Jako příklad rostliny, která se často užívá jako přísada do ayahuascy a obsahuje tyto látky, uveďme například Brugmansia insignis.

Celkové množství rostlin používaných při přípravě ayahuascy není známo, zjistit se z logiky věci ani nedá. Dle mého odhadu se bude jednat o řádově stovky rostlin, skýtající tisíce poddruhů. Ve většině publikací se udávají čísla kolem stovky.

Obrovským tématem je příprava. Existuje několik desítek druhů přípravy. Liší se tím, kdy se vkládají do kotle různé přísady, intenzitou ohně, délkou vaření – ta se pohybuje od několika málo hodin až po celý den (někdy i více dní). V některých případech se ayahuasca pouze vaří, někdy je příprava vícestupňová – po vaření nastává jedna nebo více fází odpařování.

Proces je nesmírně složitý na udržování teploty, protože velká část aktivních látek je teplotně nestabilní a může snadno dojít k jejich degradaci teplem. Teplota zase nesmí být moc nízká, protože pak by nedošlo k uvolnění některých látek do výsledného produktu. I s dnešním vybavením – nerezové hrnce s kvalitním dnem, sporáky a vařiče je to proces velice složitý a s poměrně nejistým výsledkem. I poměrně zkušeným „vařičům“ se stává, že jejich ayahuasca prostě nefunguje.

Spousta autorů popisuje ayahuascu jako tradiční nápoj, který se používá prostě od nepaměti. Nabízí se logická otázka... Jak to tedy vařili s vybavením z doby kamenné, když je to problém uvařit i dnes v moderním hrnci? Selskou logikou dojdeme k tomu, že to prostě nevařili.

Hmatatelné důkazy o přípravě ayahuascy jsou nesmírně mladé. Ayahuasca se nejspíše začala ve větší míře připravovat až po conquistě, kdy evropští dobyvatele dovezli kvalitní nádobí. Nicméně zde se pohybujeme ve sféře spekulací, protože jak jsem zdůraznil – neexistují důkazy.

Jeremy Narby ve své knize Kosmický had píše, že ayahuasca se používá asi pět tisíc let. Jedná se o spekulaci. První písemný důkaz o ayahuasce pochází z roku 1737, kdy její používání popsal jezuita Pablo Maroni. Rozsáhlejší popis nicméně pochází až z druhé poloviny 19. století. Ze zásadních jmenujme například popis od Richarda Spruce (1851) a Manuela Vilavicencia (1858).

Ayahuasca – pokud byla vůbec užívána – byla užívána kulturami, které po sobě nezanechaly prakticky nic, co by mohl archeolog najít a pokud ano, tak to doposud leží někde pod zemí hluboko v pralese. Jinými slovy publikované názory o sáhodlouhém užívání ayahuascy se jeví krajně nepravděpodobné.

Spekuluje se, že ayahuasca je pro svoji extrémně náročnou přípravu poměrně mladým fenoménem. Před ayahuascou se používaly prostředky mnohem jednodušší na získání – produkty z žabích jedů (stačí žábu olíznout) nebo například produkty ze stromu Anadenanthera peregrina nazývané například yopo nebo cohoba – sušina se šňupala nebo kouřila. Archeologické důkazy o používání těchto přípravků pochází z období cca 2000 př.n.l. (někteří autoři uvádějí i 3000 př.n.l.). U mumifikovaných těl se našly látky samotné, přípravky na šňupání, dýmky a podobně.

Většina autorů se dnes kloní k názoru, že ayahuasca byla „vynalezena“ až v 17. století. O tom, jak byl objeven tak náročný způsob přípravy, se čile spekuluje. Jednou z vizí je, že byl recept na přípravu sdělen skrze rostliny samotné nebo předán bytostmi z jiného světa. Jiným vysvětlením je snaha domorodých obyvatel o nalezení silného přípravku vyvolávajícího zvracení. Jak zdroje beta-karbolinů, tak zdroje tryptaminů vyvolávají silný vomitický efekt. Logickou volbou tedy byly snahy o jejich kombinování.

Dále autoři často operují s představami o tom, jak kmen za použití ayahuascy poznával sebe, vesmír a vůbec... Zde se opět pouštíme do roviny spekulací. Už jen z důvodu náročnosti přípravy se dá předpokládat, že původně byla ayahuasca užívána pouze žáky „šamanů“ v rámci výcviku. Konzumace celým kmenem nebo jeho dílčí částí pravděpodobně přišla později. Ovšem užití bylo mnohdy jiné, než kterým se zabývají moderní představy. Kmeny pod vlivem ayahuascy hledaly zvěř, lovily a byla užívána i k válečným účelům.

Koncept užívání ayahuascy, jak ho můžeme vidět dnes v různých centrech, dle mého názoru, existuje tak třicet let. Koncept, který si dnes představujeme jako „tradiční,“ je v současnosti nesmírně komerčně úspěšný a podle mého názoru existuje sotva sto let.

Dílčí představu tradice můžeme získat ze zápisků antropologů, kteří cestovali džunglí před dvěma sty lety. Ovšem již v té době z původní kultury mnoho nezbývalo – už v 18. století byla tamní kultura destruována otroctvím, epidemiemi a působením misionářů.

Přijde mi zábavné, že dnes antropologové jezdí do „šamanských center“ v Jižní a Střední Americe, studují ayahuascu a její použití a usuzují něco o rituálech a tradicích. V těchto centrech nejsou šamani, jsou to turistické atrakce. To, co se tam vaří a pije není „pravá ayahuasca,“ je to něco, co jsem kdysi pracovně nazval „čaj pro gringoše.“

Obecně z toho usuzovat cokoli o tradičním užívání ayahuascy je prostě nepochopení fenoménu. Když jsem se před deseti lety vydal na svoji první expedici do Jižní Ameriky, jeli jsme k alespoň trochu „tradičním šamanům“ dva dny hluboko do džungle. Přenášeli jsme lodě, prosekávali se vegetací a bojovali s oblaky komárů. Ani tam jsme nenašli nic tradičního.

Ayahuascu – tu opravdovou a účinnou – umí dnes uvařit jen málo bytostí. Většinou je jim nejméně osmdesát let, spíš kolem stovky a mizí... a s nimi i celý fenomén. Za nimi moc vědců nejezdí, protože by si prostě „ušpinili boty.“ Raději jezdí do různých center roztroušených povětšinou kolem velkých měst a zkoumají „tradice.“ Zkoumat ayahuascu v těchto centrech a interpretovat to jako tradiční a rituální užívání je asi stejně na místě jako pozorovat kouření marihuany v Brně u hlavního nádraží a snažit se z toho vyvodit něco o rituálech dávných Keltů a Slovanů. Ano, je to na stejném území, možná pozorujeme lidi s takovými předky, ale tradice už dávno zmizela.

Kdybych měl shrnout co víme o ayahuasce, musím říct, že velice málo. Je to prakticky nedefinovatelná skupina produktů ze stovek různých rostlin přípravovaných stovkami způsobů. Můžeme si položit na stůl tisíc vzorků ayahuascy a každý bude jiný. O chemickém složení nevíme skoro nic – byla zkoumána přítomnost jen některých látek, kompletní složení neznáme, navíc se liší vzorek od vzorku.

Historii neznáme, protože neexistují archeologické důkazy, ani písemné záznamy. Máme pouze „mladé“ důkazy. Původ také neznáme, nejpravděpodobnější se zdá území kolem řeky Napo (Ekvádor, Peru). Nezvratný důkaz ale neexistuje, existují spíše indície. O antropologickém kontextu víme málo, protože jsme tu kulturu stihli zničit dříve, než jsme ji popsali a teď dezinterpretujeme různé atrakce pro turisty jako nositele tradice.

Také se často mluví o jihoamerickém šamanismu. Já ten termín taky občas z nouze použiju. Snažím se tomu ovšem vyhnout, jak jen to jde. Slovo šaman pochází z jazyka Tunguzů, národa, jehož zbytky obývají část Sibiře. Jinak řečeno slovo šaman kulturně patří do oblasti dnešní Ruské federace a přilehlých států. V Jižní Americe nemá co dělat. V Jižní a Střední Americe se používá například pojem curandero – nicméně znamená něco jiného. Jediným přiléhavým označením pro nositele fenoménu ayahuascy je prostě pojem ayahuascero.

Ačkoliv se studiem ayahuascy zabývám asi deset let, přiznávám, že o ní vím málo. Všichni o ni víme málo, spíše nic. Existuje jediný rozdíl mezi autory – jedni to přiznávají a druzí ne.

Ayahuasca je málo prozkoumaný a špatně uchopitelný fenomén. Naprosto chápu zájem všech, kteří se jím zabývají. Jedná se o úžasný fenomén, který si určitě zaslouží další výzkum. Jistě skýtá obrovský potenciál a to v podobě terapeutického využití nebo možností botanických, chemických nebo neurovědných objevů. Problematice bych rád věnoval sérii popularizačních článků. Tento úvodní článek se zabývá pouze problematikou samotné ayahuascy a má za cíl oddělit mýty a romantické představy od faktů. Navazující články budou věnovány objevům a poznatkům neurovědeckého výzkumu a možnostmi terapie mnoha chorob tělesných i duševních.


Vojtěch Cink
Česká psychedelická společnost

Doporučená literatura:
Brabec de Mori, B. (2011). Tracing hallucinations: Contributing to a critical ethnohistory of ayahuasca usage in the Peruvian Amazon.
Highpine, G. (2010). Origins of ayahuasca vine
Llamazares, A. M., Martínez S., Funes C. (2004) Principales plantas sagradas de Sudamérica.
Narby, J. (1998). The cosmic serpent : DNA and the origins of knowledge
Naranjo, P. (1986). El ayahuasca en la arqueología ecuatoriana.
Ott, J. (1996). Pharmacotheon: Entheogenic drugs, their plant sources and history (2nd ed.).
Riba, J. (2003). Human pharmacology of ayahuasca.
Schultes R. E. (1967). Hallucinogenic plants.
Schultes, R. E., Hofmann, A., Rätsch C. (1992). Plants of the gods: Their sacred, healing and hallucinogenic powers.
Torres C. (1995). Archaeological evidence for the antiquity of psychoactive plant use in the central Andes.