Recenze na film Filip Záruby BUFO ALVARIUS: The underground secret a komentář k aktivitám neošamana dr. Octavia Rettiga

Málokdo ví, že v mexické poušti Sonora žije živočich produkující v jedových žlázách psychedelický sekret, který se z těchto žláz vymačkává, suší a následně kouří. Sekret obsahuje směs ne zcela prozkoumaných látek jako třeba tryptaminy bufotenin (5-OH-DMT), ale především velmi potentní psychedelikum 5-MeO-DMT, které nejsou na seznamu kontrolovaných látek v ČR (na rozdíl od chemicky příbuzného dimethyltryptaminu, DMT). Tajemným živočichem, který byl známý pravděpodobně již šamanům dávných kultur (neexistují o tom ale přímé důkazy), je ropucha koloradská, tedy Bufo alvarius. Existuje i další druh žáby využívaný v rituálním kontextu, kambo, ale jedná se o zcela odlišnou medicínu, jak chemicky, tak pochopitelně i co se účinku týče.

Fascinace

V informovanější psychedelické komunitě platí ropucha za jednu z největších výzev a není se čemu divit. Stanislav Grof v dokumentu velmi barvitě líčí své prožitky po (snad) 30 mg “medicíny z ropuchy” (nicméně popisuje zkušenost s čistým 5-MeO-DMT, nikoli sekretem Bufo alvarius, což film nezdůrazňuje). Intenzita zážitku přesahuje jiné psychedelické zážitky v několika směrech: neobjevují se často vídané obrazy z osobního (vzpomínky) ani kolektivního nevědomí (archetypy) ve smyslu teorie C. G. Junga a není zde možný odstup od zážitku ve smyslu „skrytého pozorovatele“ – zbytků našeho já / ega, které sleduje celý zážitek. Dr. Grof popisuje úplnou ztrátu kontroly a ztotožnění se s existencí samotnou. Množství lidí, kteří medicínu užili spolu s Grofem, shodně popisují především důležitost následujících dní (asi jeden měsíc po intoxikaci), kdy zažívají sebe sama jinak, mají zážitky synchronicity, cítí vyšší kreativitu, ale třeba i snáze meditují. Některé z fenoménů popisovaných měsíc po intoxikaci by současná psychiatrie nepochybně označila za projev psychózy. Zkušený psychonaut prof. Grof udává, že si po této zkušenosti již podruhé nevzal nikdy takovou dávku a zároveň líčí, jak ho zkušenost hluboce inspirovala. Dr. Grof nikoho nepřesvědčuje – pouze popisuje účinky a rozhodnutí o postoji nechává na divákovi. Z jeho projevu ve filmu je celkově zřejmá velká úcta k ropuší medicíně samotné a důležitost integrace tak náročného zážitku.

Cesta neošamana

Rituály s ropuší medicínou proslul v nedávné době po celém světě neošaman dr. Octavio Rettig, který je hlavní postavou filmu. Dr. Rettig je 38letý muž s lékařským vzděláním, avšak není jasné, jak dlouhou má lékařskou praxi ani jakou má specializaci. Jisté je, že jazykem západní medicíny nepromlouvá. Film vykresluje jeho životní příběh – prodělal období závislosti na kokainu, cracku, alkoholu a tabáku, poprvé objevil ropuší medicínu v 26 letech a dle jeho slov mu „zachránila život“ – zbavila ho během 18 měsíců všech jeho závislostí. Popsanou epizodu závislosti by bylo možné vnímat jako „šamanskou nemoc“, tedy období psychické či somatické nemoci, která má transformativní charakter a je transkulturálně popisována jako zlom na cestě jedince k šamanské iniciaci. Silná psychedelická zkušenost s 5-MeO-DMT mohla být u dr. Rettiga impulsem spojeným s intenzivním vhledem do dosavadního prožívání a mohla vést ke změně hodnot a následně též životní cesty a sebeodhalení šamanské vnitřní síly.

Alternativním vysvětlením je ale fakt, že intenzivní zkušenost s psychedeliky může též vyvolat tzv. „spirituální bypass“, tedy přeskočení určité fáze mentálního vývoje jedince. Spirituální bypass je definován jako používání duchovních přesvědčení, pojmů a praktik (vč. psychoaktivních látek) k vyhnutí se bolestivým pocitům, nevyřešeným zraněním a rozvojovým potřebám (kapitola „Zuda: Duchovní bypass“ ve Winkler a Vančura: Transpersonální myšlení v psychologii a psychoterapii, Trtion, Praha, 2016). Příznakem bypassu po spirituálním vhledu indukovaném psychedeliky může být manické prožívání (přesvědčení, že člověk „uzřel cestu“, „náhle všemu porozuměl“ či „získal schopnost léčit své okolí“) či také emoční plochost. Je obtížné popsat přesný rozdíl mezi šamanskou iniciací a spirituálním bypassem, v zásadě mi ale přijde, že rozdílem může být časové hledisko. Spirituální bypass je vždy zkratka, příliš rychlý vývoj, absence předávání vědění od předchozích generací a poctivého studia. Jedince, který prodělal spirituální bypass potom odlišuje od šamana či duchovního gurua právě povrchnost, mělčí emotivita, absence úcty a pokory. Spirituální bypass potká mnoho lidí na cestě k sebepoznání – není to nic, za co bychom se měli stydět, ale je potřeba ho odhalit a integrovat a pak může být užitečnou zkušeností v dalším procesu. Je však nutné mít na paměti, že jedinec prodělávající bypass může mít tendence přeceňovat svoje schopnosti a podceňovat rizika.

Výlet na ropuchu

Expedice za změnou vědomí, kterou film dokumentuje, zachycuje účastníky jedné ceremonie v Kolumbii, na kterou se za neošamanem vypravila skupinka českých psychonautů. Tato pasáž filmu byla pro mě po nadějném začátku značným zklamáním z několika důvodů. Každý psychonaut ví, a udávají tak i zásadypro psychedelický výzkum, že nejdůležitější součástí rituálu s psychedeliky je set a setting. Film ale bohužel nezachycuje nic z přípravy dobrovolníků na ceremonii ani zmínku o tom, že nějaká příprava proběhla. Projevy jedinců, kteří se navrátili z ceremonie, nijak zvlášť nepřipomínají duchovní prozření a následnou práci s vhledy, ale spíše vzájemnou podporu provozovatelů adrenalinových sportů. Mířím k projevům nadšených účastníků po ropuším rituálu typu „Do píče, sem tady!“ nebo „Ty vole co to bylo?“. Expedice tak celkově připomíná spíše než tradiční rituál zážitkovou turistiku ve stylu seskoku z letadla.

Dr. Rettig velmi často užívá medicínu spolu s dobrovolníky a navíc je v dokumentu vidět, že samotní asistenti dr. Octavia užívají zbytky medicíny podané dobrovolníkovi. Tento fakt vidíme vzhledem k nedostatečně prozkoumaným účinkům ropuchy též jako problematický, neboť afterglow efekt (následný efekt po odeznění akutních účinků) je v případě ropuchy velmi intenzivní a v průběhu měsíce po aplikaci medicíny dochází k narušenému kontaktu s realitou (či kontaktu s jinými rozměry reality – ale tuto úvahu ponecháme na čtenáři). Přitom přetrvávající účinky afterglow efektu jsou velmi zajímavým fenoménem, který by mohl nalézt terapeutické využití. Ovšem v případě dr. Rettiga to také znamená, že vnímání reality „žabího gurua“ je trvale narušeno/rozšířeno, což zvyšuje rizikovost rozsáhlého experimentu v podobě jeho ceremonií.

Je obecně známo, že psychedelika zvyšují sugestibilitu jedince v průběhu procesu a snižují psychické obrany. Jedinec pod vlivem je tedy velmi citlivý a otevřený a postava šamana pro něj je často velmi důležitá a vztahuje se k ní. To, co se v průběhu rituálu stane, má tak často dlouhodobý vliv na jeho prožívání, ať už ve smyslu pozitivního účinku nebo traumatizace. Lze předpokládat, že v případě tak silného psychedelika jako 5-MeO DMT, bude sugestibilita hrát výraznou roli, a proto je přítomnost zralého průvodce obzvláště důležitá.

Děje se to samo

Celkově je film velmi působivý – výborné vizualizace modelují intenzivní psychedelický zážitek (ačkoliv ten je vysoce individuální) a autenticky zachycují participanty kolumbijské ceremonie. Jeho hlavní nedostatek ale spočívá v obrovském podcenění informování o rizicích. To může znít sice jako moralizování, nicméně to nabývá na velkém významu, když si uvědomíme, že jenom v rámci loňské konference International Transpersonal Conference v Praze, kde měl film předpremiéru, se desítky lidí rozhodly „žábu“ okusit, a z osobních rozhovorů s některými dobrovolníky víme, že mnozí měli náročné psychedelické zkušenosti, které vyústily v přetrvávající úzkosti, noční můry a flashbacky.

„Nemusíte nic dělat, děje se to samo. Nelze se nijak připravit, fyzická kondice není podstatná, jde spíše o nastavení mysli a srdce“, říká ve filmu neošaman. Vzhledem k tomu, co z široké literatury víme o nastavení setu a settingu a přípravě na psychedelické sezení, se toto jeví jako velmi nepravděpodobné. Fakt, že nejsou známy žádné nežádoucí účinky na naše tělo, neznamená, že neexistují – soudíme, že potenciálních rizik je celá řada. Vzhledem k tomu, že 5-MeO-DMT patří mezi tryptaminy, platí pro něj pravděpodobně to, co pro ostatní psychedelika – nejsou toxická pro žádný orgán a nezpůsobují závislost. Neznámé jsou ale další látky v sekretu Bufo Alvarius, a sám dr. Rettig upozorňuje, že důležitý je komplex z ropuchy, nikoli chemicky čisté 5-MeO-DMT. Nicméně i psychedelika s pomalým nástupem ovlivňují naše těla reakcí „boj nebo útěk“ – tedy aktivací sympatického nervového systému, tj. rozšířením zornic, pocením, vzestupem tlaku krve a pulzu. To samozřejmě bude velmi pravděpodobně komplikací u jedinců s vyšším tlakem krve či nepravidelnostmi srdečního rytmu. Jak si můžeme povšimnout v dokumentu, 5-MeO-DMT nastupuje v řádu sekund a lze tedy předpokládat intenzivní vzestup tlaku krve a nárůst tepové frekvence. Tím lze například vysvětlit úmrtí dobrovolníka v jiné ceremonii dr. Rettiga, kdy pitva odhalila jako příčinu smrti embolii, tedy utržení aterosklerotického plátu v krevním řečišti, který doputoval do plic. Tuto kauzu vysvětlil dr. Rettig tvrzením, že ateroskleróza je civilizačním onemocněním, které způsobuje špatná životospráva, a nedával ho do souvislosti s účinky 5-MeO-DMT (informace z přednášky dr. Rettiga v rámci International Transpersonal Conference, Praha, 2017). Doktor Rettig jde ještě dále – ropucha byla podávána v jeho ceremoniích pacientům se schizofrenií po vysazení psychofarmak, dětem, těhotným ženám či kojícím matkám, což nám potvrdil i v osobním rozhovoru. „Jediná překážka je strach,“ říká v dokumentu Rettig a jeho konání naznačuje, že ho opravdu nemá – absolutní kontraindikace podle něj prakticky neexistují.

Reflexe

V poslední části filmu jsou přizváni k rozhovorům význačné postavy z českého prostředí, které ropuchu okusily na vlastní kůži. Dr. Pavel Bém řeší obecně drogovou problematiku a komentuje válku proti drogám (opakuje fráze o „neuvěřitelném zlu“ a „obrovském utrpení“ pramenícím z represe), což se mi nezdá k problematice nijak relevantní, neboť se na 5-MeO-DMT represivní legislativa nevztahuje. Bývalý primátor hlavního města Prahy se nepohybuje na poli psychedelického výzkumu ani terapie, a tak se jeho projev ve filmu jeví spíše jako politický než odborný. Psychoterapeut Michael Vančura varuje před potenciálními nežádoucími účinky a zmiňuje důležité kontraindikace psychedelik, vyzdvihuje roli setu a settingu, ale mluví většinou o psychedelikách obecně a nikoli specificky o 5-MeO-DMT. Konkrétněji potom v případě 5-MeO-DMT popisuje jen intenzivní dezintegraci ega a následnou potřebu integrace intenzivní psychedelické zkušenosti, např. v síti terapeutů CZEPS. Taková integrace však není v sezeních s dr. Rettigem nijak zajištěna.

Léčba ropuchou

5-MeO-DMT je extrémně zajímavou látkou, která v sobě skrývá obrovský potenciál, ale role samotné ropuchy v psychedelické renesanci je zatím nejasná, nemáme ještě dostatek informací a případových studií (nejen o zkušenosti s 5-MeO-DMT sbíráme data formou online dotazníku http://forms.nudz.cz/fill/default/AYkrG5kSB7bppBF). Prof. Grof ji vidí nadějně, udává, že sezení s ropuchou zařídí do hodiny to, co v psychoanalýze řešíte roky a snad má pravdu. Zároveň zdůrazňuje, že podobně fungují i jiná psychedelika v delším časovém rámci a jako lepší nástroj se mu jeví hodinová terapie s 5-MeO-DMT. Já mám naopak pocit, že pro současnou západní medicínu jsou mnohem přijatelnější látky s postupnějším nástupem účinku, kromě toho generace mladých terapeutů je ochotna pacienty provádět dlouhými sezeními. V průběhu roku 2018 bude spuštěna pilotní multicentrická studie s psilocybinem pro pacienty s depresí, přičemž jedním z center této studie bude i ČR. Studium dalších látek bude pravděpodobně následovat. 5-MeO-DMT by se mohlo díky své intenzitě uplatnit například v léčbě závislostí, kdy jeden intenzivní zážitek povede k transformaci a změně hodnotového systému pacienta. K tomu ale bude potřeba realizovat pilotní studie na zdravých dobrovolnících, nejlépe v režimu klinického hodnocení, exploraci nežádoucích účinků, stanovení indikací a kontraindikací. Naopak aktivity neošamana Rettiga i film Bufo alvarius – The undreground secret mohou díky svému přístupu spíše přispět k zpřísnění legislativy a uvržení 5-MeO-DMT na seznam kontrolovaných substancí, odmítavosti etických komisí či dokonce k omezení prostředků na psychedelický výzkum.

Střet světů

Při sledování filmu jsem zažíval velký kontrast projevu Prof. Grofa a dr. Rettiga. Prof. Grof, v jehož projevu je patrná pokora a úcta k medicíně, je ve filmu jmenován zástupcem „psychiatrů“, ačkoliv jeho práce je na hony vzdálená tomu, čím se psychiatři zabývají. Naopak dr. Rettig ve filmu promlouvá jasně, úderně, nekompromisně, bez hlubších emocí a jeho projev tak připomíná gurua s potenciálem ovlivňovat masy. Je zde představen jako šaman, ačkoliv práci šamana z tradičního světa příliš nepřipomíná. Většinu času mluví o sobě a nevěnuje se výsostně důležitému know-how ohledně setu a settingu, což je hlavní doména, která by měla odlišovat šamana od lékaře.

Dr. Rettig dle vlastních slov podal medicínu více než 6000 lidem (v současné době dle osobní komunikace již 7000). Většina účastníků ropušího rituálu byla nadšená a dá se konstatovat, že z ceremonií prosperovala. Někteří prožívali komplikace spojené s nedostatečnou integrací intenzivního zážitku. Několik lidí však zemřelo. Dr. Rettig argumentuje ve smyslu „když se kácí les, tak lítají třísky“. To není nutně špatný přístup, ve světě tradičních kmenových společností se s tímto postojem setkáváme, ale pro naši západní občansky liberální morálku se jedná o nepřijatelný diskurz. To by si měl dr. Rettig lépe uvědomovat, když závěrem nekompromisně sděluje hlavní poselství, které je zároveň vepsáno ve filmu mezi řádky: „Žába je něco, co potřebujete udělat“.

Filip Tylš
Česká psychedelická společnost