Mnoho lidí na Západě mluví o tom, že psychedelika jim otevřela bránu do světa východní spirituality, například buddhismu. Ve svých vnitřních vizích nalezli paralely k učením o „osvícení mysli“ a hluboce celostnímu pohledu na život a smrt, který hlásal Buddha a jiní mystici. Někteří západní buddhisté již také prakticky zkoumají, nakolik by psychedelika mohla být užitečná i pro samotnou meditační praxi.

Buddhismus prokázal během dvou a půl tisíce let svého vývoje někdy až neuvěřitelnou schopnost do sebe pojímat různé, často až protikladné kulturní vlivy. Od indického mysticismu a tantry, helénistické estetiky, přes tibetský a středoasijský šamanismus, taoistické a konfuciánské vlivy až japonskou poetičnost a strohost nebo západní pragmatismus a moderní psychologii. Zdá se, že bez originálních výsledků nezůstane ani dialog buddhismu s celosvětově se rozvíjejícím psychedelickým hnutím, výzkumem a terapií. Tomu nasvědčují počiny jako je, v roce 2002 poprvé publikovaná a od té doby již několikrát znovu editovaná, kniha „Zig Zag Zen: Buddhismus a psychedelika“. Velmi kvalitní soubor článků, rozhovorů a esejů, který sestavil americký spisovatel Allan Hunt-Badiner, představuje různé, a ne vždy souhlasné, názory na téma vztahu buddhismu a psychedelik z pohledu západních buddhistů, vědců, religionistů a psychedelických výzkumníků, včetně Hustona Smithe, Terence McKenny, Ralpha Metznera, Ricka Strassmana, Ricka Doblina nebo Lamy Surya Dase. Kniha přináší poctivé zamyšlení nad tím, jestli užívání psychedelik může hrát pozitivní roli v buddhistické praxi, nebo nikoliv. Záměrně nenabízí jednoznačnou odpověď, ale nastiňuje přehled vztahů a prolínání obou přístupů, podává praktická doporučení buddhistických i psychedelických autorit a nechává na samotném čtenáři, aby rozhodl, co pro jeho duchovní život může být přínosem a co nikoli.

Současně probíhají první pokusy s integrací psychedelické zkušenosti do výuky některých amerických buddhistických učitelů. O nich podává přehlednou zprávu článek od amerického autora a učitele meditace Mattea Pistona s názvem „Nová vlna psychedelik v buddhistické praxi“. Text byl publikovaný v srpnu 2018 na renomovaném buddhistickém portále „Lion’s Roar“, resp. v jím vydávaném časopise „Buddhadharma: The Practitioner’s Quarterly“.

Buddhističtí psychedelici: „Cesty s lotusem a liánou“ atd.

Pistono zmiňuje kalifornskou učitelku meditace Spring Washam, která v rámci svých meditačních retreatů nazvaných „Cesty s lotusem a liánou“ (Lotus Vine Journeys) spolupracuje s peruánskou curanderou pracující tradičním způsobem s ayahuaskou. Autor článku dále uvádí učitele mindfulness meditace a spoluzakladatele neziskové organizace „Buddhist Geeks“ Vincenta Horna, jenž napsal krátký manuál „Meditace s psychedeliky – jednoduchý obřad“ nebo Lamu Karmu, civilním jménem Justina Walla, který píše o vztahu svých amazonských zkušeností s ayahuaskou k tibetské tradici vadžrajánového buddhismu. Jako další příklad zmiňuje Pistono aktivity nejmenovaného „prominentního vadžrajánového učitele“, který v americkém Portlandu uspořádal setkání s názvem „Dzogčhen a psychedelika“. Jeho cílem bylo prozkoumat, jestli psychedelika mohou v buddhistické praxi hrát užitečnou roli – a to buď jako „iniciátory“ rozšiřující lidské vědomí, aby bylo schopno nahlédnout za běžnou realitu, anebo jako „ničitelé překážek“, které se mohou objevovat v pokročilých fázích meditační cesty v tradici tibetských buddhistických škol vadžrajány a dzogčhenu. Podle Pistona je běžné i neformální užívání psilocybinu a LSD v rámci slavnostních obřadů mezi členy vadžrajánových společenství v Oregonu, Coloradu a Washingtonu, D.C.

V Evropě, ve Švýcarsku, ve spolupráci s výzkumníky z Curyšské univerzity zase pořádá zenová soustředění spojená s rituálním užíváním magických hub, resp. psychedelického psilocybinu, učitel zenu a dlouholetý buddhistický mnich Vanja Palmers. Tento rodilý Rakušan strávil 10 let v zenovém klášteře Tassaraja v Kalifornii. Tam pod vedením Róšiho Kobuna Chino Otogawy, japonského mistra zenové školy Sótó, zdárně absolvoval výcvik na zenového kněze. V Kalifornii se také setkal s benediktinským mnichem, známým mystikem a přítelem Stanislava Grofa Bratrem Davidem Steindl-Rastem. Spolu s ním založil v Rakousku a ve Švýcarsku několik duchovních center zaměřených na mezináboženský dialog, meditační praxi v duchu zenu a aktivní ochranu práv zvířat.

Na svých přednáškách Vanja Palmers otevřeně hovoří o svých zkušenostech „starého hippíka“ s užíváním LSD. Přitom, podobně jako mnozí další západní buddhisté, vzpomíná, že to byla právě psychedelická zkušenost, která u něho v mládí probudila zájem o buddhistickou cestu meditativního sebepoznání a soucítění nejen s jinými lidmi, ale i se zvířaty. Proto se tento zenový učitel věnuje snaze o rehabilitaci psychedelik a spolupracuje na akademických studiích ohledně jejich terapeutického využití realizovaných ve Švýcarsku. Jednou z nich je právě zkoumání účinků meditace a psilocybinu na duševní stav dobrovolníků v rámci formální buddhistické praxe. Dlužno dodat, že mnozí vědci nejen v zahraničí, ale i v českém Národním ústavu duševního zdraví, vkládají do psilocybinu velké naděje, pokud jde o léčbu depresí.

Ať už je to ayahuaska nebo psilocybin, mají retreaty kombinující buddhistickou praxi a psychedelika podobnou strukturu. Začínají obvykle několika dny intenzivních meditačních cvičení. Přibližně po pěti až osmi dnech přichází na řadu psychedelický obřad, po němž následuje meditativní integrace učiněných zkušeností. Pochopitelně jsou odmítáni zájemci se zdravotními kontraindikacemi, které byly stanoveny lékaři a odborníky pro psychedeliky asistovanou terapii. Psychedelika nejsou pro každého, varují buddhističtí učitelé. A například Spring Washam hovoří o tom, že přibližně 20 % zájemců o své meditačně ayahuaskové retreaty musí odmítat.

Do tohoto dění se svými názory a radami zapojují psychedeličtí veteráni mezi průkopníky východní spirituality na Západě, jako je Ram Dass (Richard Alpert, zemřel v roce 2019), Jack Kornfield a další. V roce 2017 se v kalifornském meditačním centru Spirit Rock, kde působí již zmiňovaná Spring Washam, za účasti hostů z řad psychedelických autorit, například Stanislava Grofa, Ralpha Metznera a dalších, konala konference nazvaná „At the Intersection: Psychedelics and the Buddhist Path“. Známý propagátor meditace vhledu Jack Kornfield při této příležitosti shrnul prolínání buddhistické a psychedelické praxe slovy, že „nová generace západních buddhistických učitelů je na prahu čehosi revolučního“. Zároveň ale Kornfield připomenul, že vše „musí být prováděno opatrně a v rámci hranic, které Buddha nabídl ohledně etiky – neškodit sobě a neškodit ani druhým“.

Seungh-Sahn, hippies a psychedelika jako „speciální léky“

Po slavném japonském zenovém filosofovi D. T. Suzukim se z řad významných buddhistických učitelů asijského původu působících na Západě tématem užívání psychedelik zabýval také korejský zenový mistr Seunhg Sahn (1927-2004). Ten v USA a Evropě založil početnou síť meditačních center jím vytvořené zenové školy Kwan Um a přišel do blízkého kontaktu se západními psychedelickými výzkumníky a terapeuty, zejména se Stanislavem Grofem, jehož proslulých esallenských seminářů se účastnil jako jeden z přednášejících. Praktičtěji se pak věnoval tématu psychedelik při výuce svých zenových studentů, kteří měli osobní vazby na hnutí hippies.

Korejský mistr psychedelika označoval jako „speciální léky“. Při jejich hodnocení považoval za nejdůležitější motivaci, s níž je lidé užívají. Dobrá je snaha o lepší porozumění sobě a světu. To podle něj mohou psychedelika skutečně poskytnout. „Spousta lidí, kteří ulpívají na názvech a tvarech, si vezmou takový prostředek a pět nebo deset hodin mají stejný zážitek, jakým je smrt. Nemají překážky ani tužby těla. Je to jako sen. V tu chvíli tady existuje jen svobodná činnost jejich vědomí, volná hra jejich karmického já. Pochopí díky tomu, že celý život je prázdný. Že život je smrtí a smrt je životem. Chápou pak velmi jasně, že všelijaké různice a boje mezi lidmi jsou zhola zbytečné a že jsou prostě skutkem chybného myšlení. A přestanou pak toužit po bohatství nebo úspěchu. Bohatství a bída, sláva i neúspěch jsou pak totožné. Jestliže jsi mrtev, je vše totožné…,“ říká Seungh Sahn.

Horší motivací pro braní psychedelik je podle korejského mnicha snaha pouze se dobře cítit. Velmi podobně však hovoří i tradiční šamani, kteří s psychedeliky typu ayahuasky, peyotlu či kouzelných hub systematicky pracují. Také oni zdůrazňují, že psychedelické obřady nejsou zaměřeny jen na dočasný extatický prožitek. Jejich účelem je dovést člověka na dlouhodobou cestu vnitřní očisty, transformace, učení se a získání spirituálního poznání, případně léčitelských či jiných praktických schopností prospěšných pro celou komunitu. Psychedelická zkušenost není cílem, ale cestou. Jen s tímto vědomím se z ní nestane „slepá ulička“, před kterou v 60. letech varoval americkou mládež a bohémské proponenty „bítnického zenu“ D. T. Suzuki a také jeho zenový žák a jeden z průkopníků psychedelické spirituality Alan Watts.

Seungh Sanh doporučoval svým západním žákům ve vztahu k užívání psychedelik střídmosti. Varoval je před rizikem přílišného ulpívání na psychedelických prožitcích a záměny pouhého intelektuálního poznání za konečný cíl buddhismu. Tím je dosažení úplného osvícení, čili v řeči zenu „velkého satori“. To už nepůsobí pouhé přechodné změny vědomí a náhledu na svět, ale přináší trvalé pochopení nejzazší podstaty skutečnosti, absolutní vnitřní mír a úplnou svobodu mysli. Svým studentům z řad hippies Seungh Sanh říkal: „Mnoho lidí užívá speciální léky a chápe sebe sama. Ale jejich pochopení je jenom intelektuální. Pravé dosažení prázdnoty znamená, že celé myšlení bylo odťato. Nejsou už tu žádné chutě ani nechutě. Styl života hippies je dobrý, měšťácký styl života je také dobrý, ale jen tehdy, když se lidé k ničemu nepoutají.“

Jinak řečeno, užívání psychedelik může být dobré a jejich neužívání může být také dobré, pokud ani jedno nečiní z lidí otroky jejich jednání a přesvědčení. Pochopitelně ale lidé nemohou očekávat, že když přijdou za buddhistickým učitelem, který s psychedeliky nemá zkušenosti, že jim bude tuto cestu, bůhvíjak doporučovat. Žádný skutečně zodpovědný duchovní mistr ani šaman nikdy nebude vést nikoho po cestě, kterou sám neprošel a nezná všechny její plody, zákruty a úskalí.

Buddhismus, psychedelika a mezináboženský dialog

V současnosti v rámci buddhistické obce panují různé názory a probíhá živá debata o tom, jak vlastně psychedelikům rozumět. Většina buddhistů nemá problém s využíváním psychedelik jako léčebných prostředků v rámci psychoterapie. V tomto ohledu je jméno „speciální léky“, které jim dal Seungh-Sahn vcelku přiléhavé a odpovídá i šamanskému chápání psychedelik jako „posvátných medicín“. Pro mnohé je také, více či méně, přijatelné ocenění psychedelické zkušenosti jako vhledu pod povrch konvenční reality, který může eventuálně vyústit v probuzení zájmu o Buddhovo učení. Zastánci přínosu psychedelik pro samotnou buddhistickou praxi jdou ještě dále. Poukazují na to – jak to kupříkladu vyslovuje Allan Hunt-Badiner – že „Buddhismus a psychedelika sdílejí zájem o řešení stejného problému: dosažení osvobození mysli.“ Přitom zdůrazňují, že experimentální zkoumání fungování vlastní mysli tvoří samu podstatu Buddhovy cesty k osvícení. Namísto pouhé víry v naučené „svaté pravdy“ mají Buddhovy následovníci zkoumat sami sebe a vlastní zkušeností si ověřit platnost všeho, co Buddha a jeho pokračovatelé učí. Buddhismus by měl být vždy věrný této tradici. Také by měl vhodně reagovat na vývoj současné kultury a vzrůstající zájem nejen o léčení, ale i osobní či duchovní rozvoj prostřednictvím šamanských „rostlinných učitelů“ či entheogenů, posvátných substancí zjevujících „vnitřní božství“ nebo chcete-li „Buddhovskou podstatu“ všech lidí.

Hlavním argumentem buddhistických odpůrců psychedelik bývá připomínání pátého předpisu buddhistické etiky, který doporučuje zdržování se užívání omamných látek. Ty podle buddhismu zatemňují mysl, a tak jsou velkou překážkou k jejímu probuzení. Obhájci psychedelik mohou odpovídat tím, že se tyto látky svými účinky nebetyčně liší od tzv. „omamných látek“ čili běžně rozšířených legálních nebo ilegálních drog typu alkoholu, nikotinu, opiátů, kokainu atd. Vědecké výzkumy navíc dokazují účinnost psychedelik při léčbě závislostí na jmenovaných návykových látkách.

Někdy je také zmiňována iluzorní povaha zkušeností pod vlivem psychoaktivních látek. Podle tradicionalistických kritiků mohou psychedelika navodit pouze iluzorní prožitek osvícení či jiné autentické duchovní zkušenosti. Otázka reálnosti či naopak iluzornosti mystických prožitků navozených různými způsoby, nejenom pomocí psychedelik, je o dost složitější. Jedná se zde totiž o hluboké a odvěké filosofické otázky týkající se samotné povahy skutečnosti a jejího odrážení v lidských smyslech a vědomí. Do hry zde vstupují i široké možnosti odlišných interpretací různých subjektivních prožitků v rámci jednotlivých lidských kultur, filosofií a náboženství. Krátce řečeno, prohlásit cokoliv za „iluzorní“, klamné nebo dokonce „ďábelské“ – jak k tomu v historii lidstva často docházelo při mocenském soupeření různých ideových systémů, filosofických, politických či náboženských – je relativně snadné. Neporovnatelně obtížnější je ale formulovat vlastní chápání toho, co to vlastně pravá „realita“ nebo dokonce „spirituální realita“ je. V lidských dějinách se kvůli tomuto vedly nejen staleté filosofické spory, ale nejednou i kruté „náboženské války“.

Jestli alespoň v něčem učinilo lidstvo v často neradostně vyhlížejícím, moderním věku skutečný pokrok, pak je to v mezináboženském dialogu. A ten není možný bez základní úcty k – pro nás samé možná neobvyklým a obtížně srozumitelným – duchovním zkušenostem jiných lidí či kultur. Nazývat silně prožívanou náboženskou zkušenost jiných lidí za pouhou iluzi, šalbu nebo dokonce „dílo ďáblovo“ se dnes již zkrátka v civilizovaném světě nenosí. I toto by si měli kritici buddhistické nebo jakkoliv jinak nábožensky zabarvené psychedelie, uvědomit. Prastarý psychedelický šamanismus nebo náboženská hnutí jako jsou ayahuaskové křesťansko-synkretistické církve Santo Daimé, UDV nebo peyotlová Církev domorodých Američanů jistě duchovní prožitky a poznání, ke kterým docházejí jejich členové s pomocí psychedelik, za „iluzorní“ nepovažují.

Hodnocení užitku psychedelik pro buddhistickou praxi

Výsledek diskusí na téma psychedelické zkušenosti uvnitř buddhismu bude zřejmě do značné míry záviset na tom, jestli se příznivcům psychedelik podaří prakticky prokázat jejich přínosy pro zefektivnění meditační praxe a jejího hlavního cíle – dosahování autentických zkušeností probuzení mysli a plného rozvinutí Buddhovské přirozenosti praktikujících směrem k moudrému, spokojenému a soucitnému životu. Pokud by se naopak ukázalo, že psychedelická zkušenost – ať už bude její přijetí a hodnocení veřejností či akademickou obcí jakékoliv – k dosažení vlastního cíle buddhismu příliš nepřispívá, pak by většina buddhistů neměla mnoho důvodů, proč tuto zkušenost vyhledávat nebo integrovat do své praxe. Což by ale nemuselo nutně znamenat, že by buddhisté museli ztratit respekt k užívání psychedelik v jiných duchovních tradicích. Většina buddhistů například ke svému vnitřnímu životu také nijak nepotřebuje ideu „osobního Boha“. To jim ale nijak nebrání s úctou respektovat všechny, kdo v „osobního Boha“ v některé z jeho podob věří a pomáhá jim to v běžném životě.

Většina účastníků buddhistické praxe s integrací psychedelické zkušenosti, například v rámci zmiňované studie realizované ve Švýcarsku ve spolupráci akademiků a zenového učitele Vanja Palmerse, zatím hodnotí její výsledky a dopady na svůj život pozitivně. Někdy se objevují i případy lidí s dlouholetou meditační praxí, kteří mluví o tom, že tento prožitek byl pro ně zcela revoluční z pohledu posunu od pouhé rozumové akceptace buddhistických učení k přímému prožití jejich hlubokého významu. Ale i naopak, mezi kritiky psychedelik se ozývají hlasy těch, kteří psychedelickou zkušeností rovněž prošli, při svém individuálním experimentování mimo buddhistickou praxi, a kteří tvrdí, že jim to nic zásadního ani prospěšného nepřineslo.

Mohlo by souviset pozitivní ocenění psychedelické zkušenosti právě s faktem, že byla učiněna v rámci bezpečného a tradičně meditativního buddhistického kontextu? A navíc lidmi, kteří tuto zkušenost nevyhledali jen ze zvědavosti, ale s jasným záměrem využít psychedelika k prohloubení své meditační praxe? A to vše se odehrálo pod zkušeným vedením důvěryhodného buddhisticko-psychedelického učitele? Jinak řečeno, jsme zase zpět u „starého dobrého“ psychedelického důrazu na kvalitní set a setting, vnitřní záměr a vnější prostředí. Buddhisté s přínosnou psychedelickou zkušeností mohou oponovat svým kritičtějším protějškům právě tím, že jejich set a setting pravděpodobně úplně vhodný nebyl.

Další vývoj může bezpochyby vést i k dalšímu názorovému a organizačnímu rozštěpení buddhistické komunity. To ale s ohledem na tradiční tolerantnost následovníků Buddhy, jejich značnou doktrinální pluralitu a organizační decentralizovanost nemusí být vůbec žádnou tragédií. Naopak se to může stát dalším důkazem nesmírné svobodomyslnosti, tvořivosti a životaschopnosti tohoto starobylého duchovního hnutí. Neexistuje totiž žádný důvod, proč by v rámci buddhismu nemohly vedle sebe existovat školy, které psychedelika časem, v legálním kontextu, zařadí mezi své „obratné prostředky“ (upája), a školy, které tak neučiní. Stejně tak, jako v současném buddhismu vedle sebe bez velkých problémů prosperuje mnoho směrů, které zaujaly odlišné a někdy i zcela opačné pohledy na mnohé praktické otázky metodologie osvobození mysli, kupříkladu na nezbytnost mnišského, resp. asketického, způsobu života, a to při současném sdílení hlavních principů Buddhova učení osvícení.

Když potkáš Buddhu, zabij Buddhu! Když potkáš psychedelika…

Z pohledu mahajány – a zvláště je tento důraz typický pro její zenovou školu – jsou veškerá buddhistická učení podobná pověstnému „vyhánění čerta ďáblem“ nebo vytloukání klínu jiným klínem. Meditující by nejenže neměl ulpívat na objektech smyslů a světském životě, ale měl by se také vyhýbat nezdravé fixaci na věcech tzv. posvátných. Na své cestě k nalezení sebe sama a spontánnímu životu musí následovníci Buddhy projít „střední cestou“ mezi extrémy materialistického a náboženského lpění. „Budete-li milovat to, co je svaté, a nenávidět to, co je světské, nikdy se nevymaníte z moře rození a umírání,“ říká o tom zakladatel jedné ze dvou hlavních zenových škol Lin-ťi (japonsky Rinzai, ze stejnojmenné školy zenu pochází i D. T. Suzuki a Seungh Sahn).

Pokud budou k psychedelikům jejich buddhističtí zastánci schopni zaujmout postoj na jedné straně co nejmoudřejšího a nejsoucitnějšího využití toho, co lidstvu tyto šamanské medicíny či „rostlinní učitelé“ nabízejí, a na straně druhé postoj pevně zakořeněný v síle vnitřní svobody, o jaké mluví Seungh Sahn, D. T. Suzuki nebo dávný „řvoucí tygr“ zenu Lin-ťi, pak možná založí v rámci dnešního buddhismu podobně životaschopnou školu, jakou je již po čtrnáct století ta Liň-ťiho. V takovém případě ale musí být ve vztahu ke svým posvátným psychedelikům stejně svobodní, jako byli jejich duchovní předchůdci svobodní ve vztahu k tradičním ikonám buddhismu. Tuto nekompromisní svobodu zachycuje snad nejslavnější kázání v dějinách zenu, které pronesl Lin-ťi: „Následovníci Tao! Přejete-li si dosáhnout skutečného vhledu, pak je naprosto nezbytné, abyste jednali sami za sebe a nenechali se nesprávně vést druhými. Když potkáte někoho, kdo bude zatemňovat vaše vidění, ihned se ho zbavte. Když potkáte Buddhu, zabijte Buddhu. Když potkáte patriarchu, zabijte patriarchu. Když potkáte arhata, zabijte arhata. Když potkáte matku a otce, zabijte je. Když potkáte příbuzné, zabijte je. Jen tak se můžete dostat ke konečnému osvobození. Pak už nebudete na ničem lpět, ale stanete se naprosto nezávislými a svobodnými!“

Pochopitelně zde Lin-ťi nevybízí nikoho k fyzickému násilí a vraždění. Pouze upozorňuje na to, že skutečný buddhismus je radikální cestou sebepoznání a svobodného bytí sebou samým – bytí svým vlastním mistrem, zcela nezávislým na názorech, vědomostech a vedení druhých. Vše, co tomu stojí v cestě, všechny ideály, ikony a mentální koncepty, i ty „nejsvatější“, musí jít při naplnění tohoto cíle nemilosrdně stranou. Jinak hrozí, že se z buddhismu stane nikoliv prostředek osvobození mysli, ale její další ideologické vězení. I na to si budou muset dát psychedeličtí buddhisté pozor – aby nezaměnili prostředky za cíl a psychedelické vize za přirozenou svobodu a záři lidského ducha.

„Entheogeny vstoupily do buddhismu, aby v něm zůstaly. Není návratu zpět…“, shrnuje situaci profesor Huston Smith (1919-2016), jedna z vůdčích postav studia náboženství v USA a praktikující mystik s bohatými psychedelickými zkušenostmi. Muž, který se svou autoritou významně zasadil o ústavní ochranu rituálního užívání peyotlu severoamerickými Indiány. Rovněž já se domnívám, že se příznivcům psychedelik mezi buddhisty jejich záměry spíše zdaří a že psychedelika postupně obohatí nesčetné buddhistické „obratné prostředky pro záchranu cítících bytostí před utrpením“. Podobně jako je během minulých staletí obohatily nejrůznější mantry a dháraní, tantry a termy, jógy a mandaly, mudry a čakramy, hérúkové a dákiní, nembucu a koany, haiku a čadó, kendó a kung-fu, zenové kaligrafie, malby a zahrady atd., atd. Protože pokud by se buddhismus přestal dále tvořivě vyvíjet, nebyl by to už ten buddhismus, jak ho lidstvo po tisíciletí zná – jako náboženství, které je samo sobě nejlepší ilustrací své základní nauky o „bytostné proměnlivosti všech věcí“.

Mgr. Jan Blahůšek
Česká psychedelická společnost

Literatura:
Allan Hunt-Badiner, Zig Zag Zen: Buddhism and Psychedelics, Synergetic Press, Santa Fe 2015.
Matteo Pistono, The New Wave of Psychedelics in Buddhist Practice v Buddhadharma: The Practitioner’s Quarterly (Fall 2018), LION’S ROAR FOUNDATION, Halifax 2018.
Seungh Sahn, Odklepávání popela na Buddhu, DharmaGaia, Praha 1996.
Switzer, A. Irwin III, D. T. SUZUKI: A Biography, The Buddhist Society, London 1985.
John C. H. Wu, Zlatý věk zenu, PRAGMA, Praha 1996.