Vláda řeší oznamování korupce „diskremací“
Nechtěný překlep v předkládací zprávě k zákonu o státních úřednících ideálně ilustruje princip, na němž je podle současné vlády postavena ochrana oznamovatelů korupce. Dle navrhovaných zákonů bude skutečně oznamovatel korupce (whistleblower) nejprve sociálně pohřben a po letech, možná dojde k „diskremaci“, tj. jakési formě sociální exhumace. Úředníka totiž zaměstnavatel bez jakékoliv námahy vyhodí, v klidu bez něj dokončí své smradlavé kšefty a bývalý státní zaměstnanec se může za pomoci soudů, o jejichž korupčním potenciálu se v posledních dnech dozvídáme taky zajímavé věci, domáhat neplatnosti výpovědi.
Ale teď pěkně popořadě. Na podzim byl vládou schválen věcný záměr zákona, který by snesl označení „o konečném řešení whistleblowingu“, jenž se však oficiálně jmenuje „o legislativním řešení whistleblowingu a ochraně oznamovatelů“. V čem tedy podle vicepremiérky pro boj s korupcí, jež návrh předložila, ona ochrana oznamovatelů korupce spočívá? Kromě toho, že to, proti čemu whistleblower může brojit, je zmenšeno do tak úzkého prostoru, že nikdo z nás, Nadačním fondem proti korupci oceněných, jako např. senátor Michálek, by nemohl být označován za oznamovatele, nedává oproti současnému stavu vůbec žádnou novou ochranu. Toho, kdo se vzepřel systému a na zlodějiny upozorňoval, bude možné vyhodit jako dřív. Proti tomu se dá jako dříve bránit žalobou pro neplatnost výpovědi, jenom nám k tomu přibude do antidiskriminačního zákona nějaké ustanovení, že se tím porušuje rovnost mezi zaměstnanci. Za všechny whistleblowery vám paní vicepremiérko moc děkujeme, moc nám to pomohlo a vidíme, že to s námi myslíte vážně.
Skutečnou pomocí by bylo zakonzervování pracovněprávního stavu whistleblowera až do vyřešení a důkladného prošetření korupčního podezření, ale to by šlo jenom stěží dokončit ty kšefty, že! Protože to by ten oznamovatel do toho mohl dál vstupovat.
Zlatým hřebem legislativního snažení vlády je nyní navrhovaný zákon o státních úřednících. Člověk neznalý českých poměrů by si řekl: „Ha, tam to bude, tam dají státním úředníkům taková práva v boji proti tomu, co nám vykrádá stát, že se korupčník k úřadu ani nepřiblíží.“ Ale ouha, jediná zmínka o nahlašování korupce úředníky je v § 68 a ten uvádí, že zákon se tím zabývat nebude, neboť je to dostatečně řešeno v připravované novele antidiskriminačního zákona.
Mimochodem, Česká republika je vázána několika mezinárodními smlouvami o boji proti korupci, v jejichž ustanoveních se naše vláda zavazuje připravit účinnou ochranu oznamovatelů korupce. Opravdu bych nechtěl být v kůži ministra protikorupční vlády, který se zúčastní zasedání mezinárodních institucí, pod jejichž patronací se takový závazek zakotvil, a tam bude vysvětlovat: „No, my ten zákon na whistleblowing máme, ona se tak ta jedna novela jmenuje, sice nic neřeší, ale máme ji tam.“ To by ten ministr na svém vlastním těle pochopil, jak je ta celá vláda s bojem proti zlodějinám ve státní správě opravdu trapná.
K tématu whistleblowerů viz dřívější příspěvek s názvem "Jak napráskat práskačům?"
Ale teď pěkně popořadě. Na podzim byl vládou schválen věcný záměr zákona, který by snesl označení „o konečném řešení whistleblowingu“, jenž se však oficiálně jmenuje „o legislativním řešení whistleblowingu a ochraně oznamovatelů“. V čem tedy podle vicepremiérky pro boj s korupcí, jež návrh předložila, ona ochrana oznamovatelů korupce spočívá? Kromě toho, že to, proti čemu whistleblower může brojit, je zmenšeno do tak úzkého prostoru, že nikdo z nás, Nadačním fondem proti korupci oceněných, jako např. senátor Michálek, by nemohl být označován za oznamovatele, nedává oproti současnému stavu vůbec žádnou novou ochranu. Toho, kdo se vzepřel systému a na zlodějiny upozorňoval, bude možné vyhodit jako dřív. Proti tomu se dá jako dříve bránit žalobou pro neplatnost výpovědi, jenom nám k tomu přibude do antidiskriminačního zákona nějaké ustanovení, že se tím porušuje rovnost mezi zaměstnanci. Za všechny whistleblowery vám paní vicepremiérko moc děkujeme, moc nám to pomohlo a vidíme, že to s námi myslíte vážně.
Skutečnou pomocí by bylo zakonzervování pracovněprávního stavu whistleblowera až do vyřešení a důkladného prošetření korupčního podezření, ale to by šlo jenom stěží dokončit ty kšefty, že! Protože to by ten oznamovatel do toho mohl dál vstupovat.
Zlatým hřebem legislativního snažení vlády je nyní navrhovaný zákon o státních úřednících. Člověk neznalý českých poměrů by si řekl: „Ha, tam to bude, tam dají státním úředníkům taková práva v boji proti tomu, co nám vykrádá stát, že se korupčník k úřadu ani nepřiblíží.“ Ale ouha, jediná zmínka o nahlašování korupce úředníky je v § 68 a ten uvádí, že zákon se tím zabývat nebude, neboť je to dostatečně řešeno v připravované novele antidiskriminačního zákona.
Mimochodem, Česká republika je vázána několika mezinárodními smlouvami o boji proti korupci, v jejichž ustanoveních se naše vláda zavazuje připravit účinnou ochranu oznamovatelů korupce. Opravdu bych nechtěl být v kůži ministra protikorupční vlády, který se zúčastní zasedání mezinárodních institucí, pod jejichž patronací se takový závazek zakotvil, a tam bude vysvětlovat: „No, my ten zákon na whistleblowing máme, ona se tak ta jedna novela jmenuje, sice nic neřeší, ale máme ji tam.“ To by ten ministr na svém vlastním těle pochopil, jak je ta celá vláda s bojem proti zlodějinám ve státní správě opravdu trapná.
K tématu whistleblowerů viz dřívější příspěvek s názvem "Jak napráskat práskačům?"