Sudičské parazity je třeba eliminovat jasnými pravidly
„Letos je zima, stát totiž venku netopí,“ pomyslí si nefachčenkovský parazit. Na tom by ještě nebylo nic tak hrozného. Horší je, že když taková existence přijde k soudu se studenými prsty a žádostí o bezplatnou právní pomoc ve sporu se státem o odškodnění za netopení venku, dost pravděpodobně advokáta na útraty státu dostane. Nikomu nevadí, že zahřát by se flákač mohl během dne třeba přehazováním uhlí na nádraží a v noci u spalovaných tuhých paliv v kamnech, které si zakoupí za celodenní práci tak, jak to dělá většina ostatních. Stát vrtochy sudiče s bujnou fantazií zaplatí dvakrát. Poprvé jako odměnu právního zástupce zimomřivého spoluobčana a podruhé jako odměnu pro zástupce příslušné organizační složky, jež by měla to teplo, podle názoru žalobce, do ulic pustit. Kde je chyba?
Předně neexistují jasná pravidla pro poskytování bezplatné právní pomoci, což dává velmi široký prostor pro rozhodování soudců. Ti pak raději advokáta na útraty státního rozpočtu objednají, než by čelili nějakým stížnostem od sudiče. Další problém tkví v tom, že ten, komu se staly soudní spory životním koníčkem, a v podstatě nemá žádný majetek, nemá co ztratit. V případě, že soud prohraje, náklady protistrany nezaplatí, protože nemá z čeho.
Inspirativní je přístup České advokátní komory, která v zásadě odmítá komukoliv poskytovat bezplatnou právní pomoc v případě, že spor je veden za účelem obohacení nemajetného. Není bez zajímavosti, že nemalá část obyvatel této země a ještě více v západoevropských státech je pro případ nutnosti vést právní spor pojištěna a dojde-li pak na spor, uhradí služby právníka pojišťovna, ale to by někteří lidé museli myslet na budoucnost a platit nějakou tu stovku ročně.
Pro představu, stát vynakládá za financování takovýchto právních sociálních služeb okolo tři čtvrtě miliardy ročně. Pro objektivitu je třeba zmínit, že velká část dané sumy je tvořena odměnami advokátů v trestních procesech.
Navrhuji, aby stát přestal hradit právní pomoc lidem ve sporech, jimiž se nemajetný domáhá nějakého finančního plnění. Může se totiž dohodnout s konkrétním advokátem, že jeho odměna bude realizována z vyhraného právního sporu. Hlavně stát musí dát přidělování právníků na útraty státu nějaká jasná pravidla, aby soudní vývěsky nebyly plné sporů, že se nemajetný pan XY soudí s církví o modré z nebe a s Ministerstvem financí ČR, že není bez práce milionář.
Předně neexistují jasná pravidla pro poskytování bezplatné právní pomoci, což dává velmi široký prostor pro rozhodování soudců. Ti pak raději advokáta na útraty státního rozpočtu objednají, než by čelili nějakým stížnostem od sudiče. Další problém tkví v tom, že ten, komu se staly soudní spory životním koníčkem, a v podstatě nemá žádný majetek, nemá co ztratit. V případě, že soud prohraje, náklady protistrany nezaplatí, protože nemá z čeho.
Inspirativní je přístup České advokátní komory, která v zásadě odmítá komukoliv poskytovat bezplatnou právní pomoc v případě, že spor je veden za účelem obohacení nemajetného. Není bez zajímavosti, že nemalá část obyvatel této země a ještě více v západoevropských státech je pro případ nutnosti vést právní spor pojištěna a dojde-li pak na spor, uhradí služby právníka pojišťovna, ale to by někteří lidé museli myslet na budoucnost a platit nějakou tu stovku ročně.
Pro představu, stát vynakládá za financování takovýchto právních sociálních služeb okolo tři čtvrtě miliardy ročně. Pro objektivitu je třeba zmínit, že velká část dané sumy je tvořena odměnami advokátů v trestních procesech.
Navrhuji, aby stát přestal hradit právní pomoc lidem ve sporech, jimiž se nemajetný domáhá nějakého finančního plnění. Může se totiž dohodnout s konkrétním advokátem, že jeho odměna bude realizována z vyhraného právního sporu. Hlavně stát musí dát přidělování právníků na útraty státu nějaká jasná pravidla, aby soudní vývěsky nebyly plné sporů, že se nemajetný pan XY soudí s církví o modré z nebe a s Ministerstvem financí ČR, že není bez práce milionář.