Čím se liší česká společnost a společnost zemí na západ od našich hranic? Je to vztah ke správě společných věcí (už nemám žaludek k napsání „věcí veřejných“). Jestliže se v Nizozemí děje lidem nějaké příkoří, zmobilizují se již existující občanská sdružení, spolky nebo sousedská uskupení a proti tomu, s čím nesouhlasí, rázně vystoupí, a pokud takové seskupení do té doby neexistuje, tak se okamžitě zbuduje. U nás, kde má korupční strom stejně košatou korunu jako hluboké kořeny, je zatím občanský sektor řídký a málo častý a má punc nějakého extremismu, při tom je to jediná možnost, jak dobře živenému stromu začít brát živinky a opižlávat větvičky.

Ve Skutcích apoštolů, jedné knize Bible se píše:
„Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou.“

„To je úplně ono, lidem se líbilo, že se děje něco pozitivního, ale raději k nim nešli, aby je s extrémisty neviděli,“ napadlo mě minulou neděli v kostele při poslechu těchto slov. Aniž bych se chtěl srovnávat s apoštoly, na mě se taky v posledních dvou, třech letech v podstatě tajně obrátily desítky lidí s tím, jak se u nich v práci krade a otázkou, co bych jim poradil, že by jako měli dělat. Některým jsem poradil a některé jsem odkázal na protikorupční občanská sdružení. Jenže jsme u toho, jde-li o takové citlivé informace, na jejichž nevyzrazení závisí pracovní kariéra nebo dokonce hodnoty mnohem důležitější, nechce je nikdo vyzrazovat někomu, koho nezná. Jinými slovy - v Česku chybí dlouho etablovaná občanská společnost, tedy dlouho fungující spolky, sdružení nebo nadace, s jejichž představiteli se lidé znají a kterým proto mají šanci důvěřovat.

Dovolím si dva příklady, kde semeno informace o nějaké křivárně dopadlo na úrodnou půdu občanské společnosti a jak to dopadlo. Bratranec Michal v Brně se dlouhá léta angažuje v občanském sdružení, které si dalo za cíl zvelebování Masarykovy čtvrti v Brně. Když se na něj nebo jeho kolegy ze sdružení obrátí někdo s informací, co je špatně, tito lidé už vědí, kam zajít, jak reagovat na paargumenty místní radnice atp. Výsledkem je, že se jeho nevládní iniciativě podařilo zabránit nejednomu podivnému nápadu a přispět k tomu, aby se vězeňský krejčí začal shánět po mírách představitelů místní radnice. Nebo takový Jan Čižinský, šéf lidovců na Praze 7 se svými kolegy a bratry. Když místní radniční zlosyni vyrukovali s návrhem předražené radnice, narazili na sešikované řady Čižínského občanské party. I v tomto případě se za pomocí desítek lidí, kteří mají zájem na stavu věcí za svými humny, podařilo vyvolat referendum a sírou čpící projekt nějak přiblížit k právu.

Jaký z toho plyne závěr? Společnost, politická reprezentace a stav věcí v této zemi se mohou zlepšit v momentě, kdy občanské iniciativy pokryjí celou zemi. Možná to bude znít dost naivně, ale ze současného marasmu se můžeme vyhrabat, až dědek se špekáčkem sledující zprávy přestane na politiku nadávat a posílat „mámu“ pro dalšího lahváče, ale vypije si ho spolu s předsedou místního sdružení během diskuse nad tím, co by mohli udělat pro zlepšení situace.