Kde mají dnešní děti hledat nějaké normální idoly? V televizi s polodementními „celebritami“ a prolhanými politiky, kteří mají obvykle co dělat se sestavením komplikovanější věty? Nebo ve škole? A jsme u toho. Před pár dny jsem se dal do řeči s kamarádovou dcerou, která za měsíc opustí škamnu základní školy a půjde na gympl. Bavil jsem se s ní o tom, co ve škole berou a tak, a zjistil jsem, že v dějepise jsou někde okolo bitvy o Británii a když to půjde dobře, mohou se do konce roku prokousat možná přes konec války někam k Norimberskému procesu. Právě v obsahu třídních knih spatřuji, stejně jako Jára Cimrman, příčinu současného společenského marasmu. Idoly totiž buď nejsou, a nebo jsou, ale tak strašně staré, že je děti musejí brát jako pohádkové bytosti.

Není opravdu na čase, aby se změnily osnovy tak, že o Kopčemovi a jeho rozpustilém dovádění při roztloukání morkových kostí a stahování mamutích kůží bude stačit zmínka v prvních několika týdnech? A vyšetřený čas pak věnovat druhé polovině 20 století. Kdyby totiž nějaký schopný pedagog, a tím nemyslím Sloupa ani Baborovou, s dětmi rozebral nasazení hrdinů II. světové války nebo třetího odboje, třeba by se v někom mohla rozeznít myšlenka, že posledním „českým“ hrdinou nebyl ani kupec Sámo ani Přemysl II. Otakar, ale Heliodor Píka nebo Jan Kubiš. Dobré by taky bylo, aby si absolvent základní školy nepletl Operaci Anthropoid s operačním systém Android.

Za zajímavý příklad selektivní paměti národa může sloužit srovnání povědomí žáků základní školy o Janu Husovi a Josefu Toufarovi, obou mučedníků za pravdu. Zatímco šest set let staré datum Husovy smrti v Kostnici je každému notoricky známé, mj. proto, že se vyvlíkneme z práce v nejhezčí dobu v roce, památka člověka, kterého umučili estébáčtí vyšetřovatelé před padesáti lety se šíří málem samizdatem. Výročí smrti postavy z události, která vstoupila do historie jako Čihošťský zázrak, si v Číhošti připomněla skupinka několika málo lidí. Že by na vzpomínku na jednoho z národních hrdinů páchnul někdo z politické reprezentace, nás nemohlo ani napadnout. Výjimkou byl místopředseda lidovců Jurečka, ale to se nepočítá, vždyť, jak napsal jeden z deníků před pár dny, ti „jsou hystericky protikomunisticky zaměřeni.“

Více postav, které by bylo možné reálně napodobit, nenajdeme ani na našich bankovkách. Z 20. století zdobí bankoceduli prezident Masaryk a kulturu zastupuje zpěvačka Destinová (zemřela roku 1930). Ti nikoho nepohorší, větší kontroverzi jako Jan Palach, Heliodor Píka, Milada Horáková nebo Josef Toufar nenapáchají a učitelka na ZŠ nebude zvídavému žáčkovi muset vysvětlovat, kdo že ta zamračená postava, co se na nás neusmívá, je.

Další možností, jak hrdiny žijící po roce 1940 popularizovat, je pojmenování významných ulic. Nevím, jak u ostatních, ale v Praze, kromě ul. Milady Horákové a nám. Jana Palacha, jsou národní hrdinové v názvech ulic zastoupeni dost řídce. Zajímavé je, že třeba takové Jižní Město se hemží ulicemi, jejichž názvy jsou zapleveleny nejrůznějšími bolševickými postavičkami dost zhusta. A to nemluvím o názvech ulic jako „Mírového hnutí“. Nic proti míru, ale nikoho to moc inspirovat k příkladnému životu nebude.

Nejsymboličtější příklad neschopnosti národní hrdiny přiblížit veřejnosti a dětem zvlášť je to, že málokoho trápí, že ani nevíme, kde ostatky většiny jmenovaných hrdinů spočívají. Tak například ostatky atentátníků na říšského protektora Heydricha jsou podle některých na ďáblickém hřbitově v Praze, podle jiných byly odvezeny, každopádně je nikdo neviděl. Tělo Josefa Toufara bylo prý pohozeno kamsi mezi mršiny zvířat na stejném hřbitově. Zpopelněná těla Heliodora Píky a Milady Horákové komunisti někam schovali. To Alois Eliáš, premiér z počátku protektorátu (ne, děti, nehraje za New Jersey, hrál na počátku války za nároďák) už alespoň spočinulo v důstojném prostředí národního památníku na Vítkově.

O tom, že současná politická reprezentace, až na několik světlých výjimek, moderní historii a její hrdiny ignoruje, netřeba psát. Pozitivum je, že ji jenom ignoruje a nezkresluje. Možná, že po příštích sněmovních volbách budeme na tento stav s nostalgií vzpomínat a na myšlenky o rozšiřování výuky protikomunistického odboje rychle zapomeneme.