Paraoříšek, který bude muset justice v příštích měsících rozlousknout v kauze Nečas, Tluchoř a spol., není tak tvrdý a nejednoznačný, jak se v tisku píše. Za úsměv rozhodně stojí prezentované názory Marka Bendy, člověka, na jehož úsudcích stojí některé sněmovní výbory. Nutno však hned úvodem uvést, že jím snášené argumenty jsou stejně falešné jako jeho nafukovací „vědecká“ práce. Veřejnosti jsou snášeny naprosto vytržená zákonná ustanovení, ať se jedná o právo ústavní nebo trestní.
Výborný podklad pro diskusi nad aktuálními otázkami dává jako obvykle pan Petr Kamberský v dnešních Hospodářských novinách. Budu proto respektovat jeho sedmero vydefinovaných otázek a snažit se jeho pochybnosti rozptýlit.

Problém první: „Rozdělování vlivu, pozic a odměn je podstatou politiky, politického obchodu.
Tak se to dělá i v zemích s neskonale vyšší politickou kulturou. Jeden z klíčových zákonů Baracka Obamy o „záchraně ekonomiky“ prošel až napodruhé – poté, co do něj namíchal spoustu změn a trafiček pro sedmapadesát zákonodárců, kteří původně balík odmítli.“

Reakce: Ohánění se americkými příklady není pro řešení naší situace nejšťastnější, Ústava Spojených států amerických dává hlavě státu podstatně širší pravomoci, než u nás premiérovi. Zásadní pokulhávající příklad z USA hlavně neobsahuje, že nikdo z kongresmanů se výměnou za své rozhodnutí nevzdal mandátu.

Slib poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dle čl. 23 odst. 3 Ústavy zní:
„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."

Dále si dovoluji přesně ocitovat ustanovení § 334 trestního zákoníku, které zní: „Úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok.“
Když si kdokoliv přečte tato dvě ustanovení dohromady, opravdu tam nevidí, že když se zpronevěřím vyslovenému slibu a příjmu trafiku, na níž není nárok, stávám se podplaceným zlojedem?

Problém druhý: „Pokud náhlé složení mandátu s následnou trafikou nazveme trestným činem, porušujeme tím jednu principální právní zásadu – předvídatelnost práva. Zákonů znalý člověk má vědět, že páchá trestný čin.“

Reakce: Pane Kamberský, to, co jste napsal není součástí žádné právní zásady. Jednak to, pokud to na vrchním státním zastupitelství nejistí Rampula s Grigárkem, podle mého názoru předvídatelné je , jednak skutečnost, že se obdobná trestná činnost v minulosti nestíhala nemůže trestnou činnost legalizovat (u někoho se začít musí) a jednak omyl o skutečnosti, že něco není trestné pachatele neomlouvá.
Když už stát vynakládá ročně několik miliard na právní služby, mohl by se pan premiér v této problematice obrátit na někoho jen napůl vzdělaného. Smůla je, že se obrátil právě na lidi jako je stranický expert Benda a díky stanoviskům těchto specialistů si teď jeho přítelkyně bez dozorce nemůže ani spláchnout toaletu.

Problém třetí: „Ačkoli má policie odposlechy, bude v jisté důkazní nouzi. Jana Nagyová i Petr Nečas sice formálně mohli posty zařídit, ale skutečně jim je dát nemohli. To mohl jen Kalousek. Pro tento případ je už několik precedentních rozsudků, kdy byl lobbista osvobozen, neboť sliboval něco, co fakticky osobně nemohl splnit.“

Reakce: V trestním právu existují nejrůznější podoby pachatelství, resp. účastenství na trestném činu. To, že někdo něco slíbí a rovnou přímo rozhodne je ta nejjednodušší možnost, v praxi se právě setkáváme s těmito složitějšími případy, proto lze jednotlivá jednání kvalifikovat jako organizátorství, návod či pomoc k trestnému činu nebo spolupachatelství. Záleží na tom, zda a popř. v jaké podobě existovala explicitní dohoda mezi pachateli. Mimochodem existují vedle skutkových podstat trestných činů jako podplacení a přijímání úplatků také trestné činy jako nepřekažení trestného činu nebo neoznámení trestného činu, které přímo ukazují na možnost stíhání pachatele za neoznámení nebo nepřekažení podplacení nebo přijímání úplatku.

Problém čtvrtý: „'A když někdo takovýmto způsobem získá funkci, v níž si může za rok vydělat milion korun, je to v principu stejné, jako když poslanec dostane na ruku milion jako odměnu za nějaké hlasování' říká státní zástupce Pavel Komár. Tím naznačuje: ty peníze nejsou odměna za práci v dozorčí radě, tak jak ji dostávají tisíce jiných lidí. Jsou to peníze „za nic“. Někdo pracuje a dostává odměnu, někdo pracuje a jeho odměnu označí pan Komár za úplatek.“

Reakce: Slova pana Komára jsou vytržená z kontextu. Trestné je to, že někdo v rozporu se složeným slibem složil mandát a přijal za to něco, na co neměl nárok. Je tedy jedno, zda přijal vyznamenání od spolku hasičů, členství v dozorčí radě státní organizace nebo čelenku pro čestného člena kmene Matabele.

Problém pátý: „Půjčky“ Víta Bárty nejsou podle soudu trestné, protože proběhly na půdě sněmovny. Poslanci složili mandát tamtéž.“

Reakce: Nahlédněme do rozsudku ve věci pana Bárty a Škárky, co Nejvyšší soud ČR skutečně pod sp. zn. 11 Tcu 135/2012-42
píše:
„Poslanecký (senátorský) klub Parlamentu České republiky je orgánem komory ve smyslu
čl. 27 odst. 2 Ústavy České republiky. Proto za projevy poslance či senátora učiněné v poslaneckém či senátorském klubu nelze tyto osoby trestně stíhat [viz § 11 odst. 1 písm. c) tr. řádu].“

V rámci jakého orgánu sněmovny byla učiněna korupční nabídka Tluchořovcům? Na žádném. S jednáním sněmovny, popř. jejích orgánů nemá daná úplatkářská kauza ani zbla společného, proto se onen judikát Nejvyššího soudu ČR, který mimochodem většina odborníků neuznává a čeká na stanovisko ústavního soudu, na bývalé poslance vztahovat nemůže. Složení mandátu není úplatkem, ale chtěným důsledkem podplácení. Ono složení mandátu proto není zasaženo trestným jednáním, skutkem, z něhož jsou bývalí poslanci obviněni, je přijetí pašalíku, na nějž neměli žádný nárok.

Problém šestý: „Obvinění stojí na tom, že poslanci porušili Ústavu, respektive slib hlasovat dle svého nejlepšího svědomí. Tohle je nesmysl – fakticky i principiálně. Zmínění poslanci nejprve zákon nechali projít, teprve když bylo potřeba 101 hlasů pro přehlasování veta a ucítili šanci nahradit svého předsedu (Fuksa byl Nečasovým protikandidátem na kongresu a získal třetinu hlasů), tak oznámili, že budou hlasovat proti. Podstatou sporu nebyl vztah k zákonu, ale obyčejný mocenský boj. Nečas vyhrál, Fuksa prohrál.

A onen principální argument o porušení ústavy je asi úplně nejpodivnější: žádný policajt, žádný státní zástupce, žádný soudce nemůže vidět poslancům do svědomí. Žaloba tvrdí: vzdali se mandátu, aby získali hmotnou výhodu. Leč to bude obtížné dokázat.

Takový Ivan Fuksa snadno řekne: 'Ctihodný soude, nemohl jsem hlasovat pro zvýšení daní, to mi svědomí nedovolilo. Ale nemohl jsem ani shodit vládu, když
premiér svázal s oním balíčkem důvěru – ani to mi mé svědomí nedovolilo. Jiná vláda by daně zvedla ještě víc. Jediné poctivé řešení, které mi svědomí dovolilo,
bylo složit mandát. A opravdu nejsem odpovědný za hlasování náhradníků, to se ptejte jich. A samozřejmě, doufal jsem, že stát ještě využije mé služby –
ale to rozhodně nebyl a nemohl být důvod, proč jsem složil mandát. Vážení přítomní, nezlobte se, ale jako bývalý ministr myslím, že ještě mohu být této
zemi prospěšný. Třeba ve správní radě nějaké státní firmy.'“

Reakce: Státní zástupce je povinen stíhat a posléze obžalovat jakýkoliv trestný čin, o němž se dozví. Otázka dokazování je věc druhá, ale nechápu, proč si pan Kamberský myslí, že nemohou existovat důkazy, které by potvrdily žalovanou verzi.

Problém sedmý: "Bojujeme proti korupci, která požírá normální život. Typickým příkladem korupce je předražená veřejná zakázka – někdo se obohatí, všichni tratíme. Ale „trafika“?
Proč by nemohl bývalý ministr Ivan Fuksa sedět v dozorčí radě Českého aeroholdingu? Co je na tom špatně? Ano, Fuksa získal příjemný džob – stejně jako stovky lidí před ním jej dělal za odměnu. Koho to poškodilo? Co je v tom korupčního?"

Reakce: Potřetí musím odkázat na citované ustanovení trestního zákoníku, ani jeden z poslanců neměl na nic takového nárok. Pokud se potom bavíme o společenské nebezpečnosti zaplevelení státních organizací spřízněnými osobami, tak to je právě to gro stávajících problémů české společnosti i ekonomiky. Rozstrkávání kamarádů, kteří jsou nabyti korupční energií jako autobaterie po třech hodinách na dálnici, je právě součástí celého mafiozního systému v naší zemi.


Závěrem si dovolím ještě dvě poznámky.
1. Nechme státní zástupce a policii pracovat. Z taktických důvodů veřejnosti, zcela v souladu s platnými zákony, sdělují asi promile informací, jimiž disponuje. Spekulace o tom, co bude a nebude možné prokázat budou ve světle dalších kroků orgánů činných v trestním řízení za několik dní staré jako punské války.
2. Těším se na jeden politicko-právní paradox. Čím více budou lidé jako pan Benda deklarovat, že amorální kšeftaře jako je premiér Nečas imunity nezbaví, tím větší šanci na průchod práva umožní. Voliči takovým stranám, jež brání průchodu spravedlnosti, totiž dají tak málo hlasů, že takové subjekty v příští poslanecké sněmovně nebudou a policie si pro ně bude moci chodit i bez svolení Bendy a jeho kumpánů.