Šest let jsem během studií na právech pracoval jako soudní zpravodaj, denně jsem proto seděl u jednoho z pražských soudů a sledoval aktuální kauzy. Tehdy jsem si všiml, jak neuvěřitelný podíl mají chovatelé psů na odhalování trestné činnosti. Dokonce jsem chtěl psát diplomovou práci na téma Podíl chovatelů psů na odhalování trestné činnosti, ale v pátém ročníku mi to někdo z katedry trestního práva rozmluvil. Abych to napravil, rozhodl jsem se to napsat nyní na odlehčení předvolebního dusna. Proč? Protože jsem pejskař a na Chicovi mám postavenou kampaň.

V několika blozích jsem napsal myšlenku, že lépe v ČR bude, až se nejrůznější spolky občanů, sportovní kluby i nejrůznější aktivistická hnutí začnou propojovat a profesionalizovat do té míry, že jejich potenciál bude natolik silný, že i představitelé radnic zjistí, že jejich moc je jedna věc, ale skutečný zájem obce bude třeba konzultovat s představiteli občanské asociace, která onen skutečný zájem obyvatel daného území reprezentuje. Že taková občanská hnutí jsou, snad s výjimkou Hollanova Brna, prakticky v plenkách, je jedna věc, druhou věcí je však to, že lidé v naší zemi spolu mimo nějaké institucionalizované místo výborně komunikují. Prostředkem pro to je právě venčení psů.

„Ano, venčila jsem večer Broka a šla po něm sebrat hovínko, Brok někam zaběhnul a já jsem byla skrčená, takže mě nebylo z cesty vidět, proto jsem mohla celou situaci nerušeně sledovat,“ usvědčuje starší dáma člověka, který znásilnil školačku, která šla z večerní gymnastiky. Jiný pejskař zase přispěl k nalezení těla zavražděného, když jeho pes začal nepříčetně vyvádět u provizorního hrobu na opuštěném místě. Nebýt těchto lidí a jejich čtyřnohých společníků, nebylo by možné uspokojivě dořešit řádově pětinu případů násilné kriminality. Dalším přínosem je neuvěřitelně hustá informační síť. Když jsem ještě bydlel na Jižním Městě, scházel se tam klub několika desítek pejskařů a navzájem se dobře znali, což v anonymním prostředí velkého sídliště nebylo málo. Díky tomu se podařilo přijít na jeden případ nemohoucí (paní už nebyla pár dní venku) a pomoci několika dalším lidem, protože svým pejskařským bratrům a sestrám se lidé svěřují jako málokomu.

Zatímco stát skrze zákon o místních poplatcích se snaží počet psů redukovat, jsem přesně opačného názoru, pejskařství se musí podporovat. Ale funguje to i jinak, pejskař, který jako já kandiduje v nějakých volbách, má nejrychlejší reflexi toho, co dělá. Dokonce dříve než v hospodě mu totiž někdo odpoledne nebo večer při venčení řekne, co si o tom či onom jeho počinu myslí a v případě, že s tím špatným pejskař nepřestane, ví to všichni během několika dní.

Symbolem mojí osobní volební kampaně je pytlík na psí exkrementy (viz obr. 1). Pro mě představuje to nejlepší, co u chovatelů psů je. Pejskaři tak nejenom, že pomáhají s vymahatelností práva, ale ani po nich nic nezůstává. Stejně tak věřím, že je to možné v politice, chci k něčemu pozitivnímu pomoci, ale zároveň nebudu váhat nějaké nechutnosti uklidit. A tím úklidem nemyslím zametání pod koberec, skrývání, ale skutečné vyčištění nepořádku. Neštítím se toho a v případě, že se od tohoto slibu odchýlím, nejpozději večer okolo desáté v Braníku mi to může každý pejskař spočítat.



Dvě zajímavosti nakonec. Ráno jsem předal jeden volební pytlík s Chicem panu Stejskalovi, editoru tohoto blogu. Doufám, že přispěje k tomu, že bude ještě důsledněji vymazávat příspěvky v diskusi, které si s potenciálním obsahem pytlíku v intenzitě smradu nezadají.

Co si o tom všem a mých ambicích pro vstup do sněmovny myslí můj retriever Chico, uvádí toto video.