Třetí ukázka z knihy "Šílenosti doby korektní". U médií se v tomto tématu ještě na chvíli zastavím. Jen se přesunu přes Atlantik. Po zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem jsem někde zaznamenal rozhovor s Američanem tmavé barvy pleti, který celý dojatý reportérovi sděloval, že Obamu samozřejmě volil, že je z výsledku voleb nadšený a že je hrdý na to, že Spojené státy mají černošského prezidenta.

Takových reakcí zřejmě bylo více, neboť se z toho stalo jedno z povolebních témat. Jak samotné zvolení Obamy, tak průběh voleb a volební kampaň, byly prý důkazem o zvyšujícím se sebevědomí Afroameričanů v Americe. Nic proti tomu, koneckonců, jde-li o souvislosti, uvědomuji si, že šlo o zvolení historicky prvního černošského prezidenta. Představme si ovšem tutéž situaci v podání Američana bílé barvy pleti, jak do médií sděluje, že je hrdý na to, že je jeho prezidentem „běloch“. To by byl poprask a téma pro média. Nálepka o nepřijatelném rasismu a zbytečném zvyšování napětí ve společnosti by přišla okamžitě. Což mě vyprovokovalo k myšlence, že by měl v zájmu absolutní vyváženosti a korektnosti vyhrát příští americké prezidentské volby Asiat, Mexičan či žena, aby se tyto skupiny, významně přítomné v americké společnosti, necítily diskriminované.

Ano, je pravda, že kontext situace v Americe a její historická zkušenost jsou zaručeně jiné než naše historie a naše zkušenosti. Za velkou louží prostě mají oprávněně výčitky svědomí, které dnes promítají do, pro nás mnohdy nepochopitelných, přecitlivělých reakcí, úzkoprsých názorů, menšího smyslu pro humor v některých oblastech. Není ani divu. Před dvaceti lety, když jsem byl ve Spojených státech, jsem projížděl jižanským městem Memphis, který se rozprostírá na břehu řeky Mississippi, a navštívil tam muzeum Martina Luthera Kinga (4. 4. 1968 byl v tomto městě zavražděn). Nesmírně užitečná zkušenost. Ještě v šedesátých letech 20. století nemohli černoši sedět v částech Ameriky v autobuse a nastupovat do něj mohli jen zadními dveřmi. Mimo jiných pravidel, namířených proti černošskému obyvatelstvu.

Chápete, vrchol civilizace a demokracie 20. století, nejmocnější země světa a oni měli oficiálně rozdělené lidi na dvě kategorie – občan a podobčan. A to tu nemluvím o postavení Afroameričanů (dle Wikipedie jde o politicky korektní výraz) ve stoletích předchozích. Postupně se celosvětový vzor tolerance a svobody vzpamatoval, až se to naopak překlápělo a překlopilo na úplně opačnou stranu. Dobře, asi je to logická daň za vývoj ve společnosti. Nechápu ale, proč mají Američané permanentně snahu vychovávat zbytek světa a exportovat svoje řešení rasového soužití a politické korektnosti. A proč naopak my máme často tendenci některé recepty slepě přejímat ze země, kde ještě před 150 lety fungovalo otroctví?

Ale zpět k realizovaným opatřením. To je jistě na samostatnou knihu a já rozhodně nejsem odborníkem na toto téma, i přesto bych rád vypíchl dva principiální směry. Řešení podle mě umělé, kam bych zařadil poměrně rozšířený princip, který do Evropy také doputoval – tzv. „pozitivní diskriminaci“. On už ten samotný pojem je protimluv, co třeba takové „kladné násilí“, „mírová válka“, „altruistický rasismus“ nebo už použité „humanitární bombardování“? Nedává to moc smysl, není-liž pravda? V tomto typu řešení, které se v Americe asi nejvíce šířilo na počátku 90. let, najdeme například kvóty pro přijetí černošských studentů na vysoké školy. Tento postup je, dle mého mínění, možná navenek efektní, ale dlouhodobě jde o neefektivní způsob, jak dojít k požadovanému výsledku. Navíc zakládající a vytvářející další nové nespravedlnosti na straně jedné a vrhající špatné světlo na ty privilegované a preferované na straně druhé. Je to podobné, jako s kvótami pro ženy, o kterých se více rozepíšu v následující kapitole. Jejich největšími kritiky jsou právě samotné ženy, které nechtějí být vnímány jako jakési „nutné zlo“ a objekt nějaké statistiky, díky které mají šanci uspět. To samé lze říci o postavení Afroameričanů v Americe. Jak ostatně vyplývá z onoho pojmu pozitivní diskriminace, jde o další diskriminaci, a to nikoliv jen v neprospěch oněch diskriminovaných „nečernochů“, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž i v neprospěch samotných Američanů tmavé barvy pleti. Její aplikací se vlastně oficiálně potvrzuje, že bez kvót a tlačenky není tato část obyvatelstva schopná uspět, například vystudovat vysokou školu. Zároveň, a to je podstatný, možná dokonce nejdůležitější moment a argument proti, vrhá špatné světlo i na ty, kteří by uspěli a vystudovali bez kvót a podobné pomoci. Stigma pozitivní diskriminace je mocné: „No jo, on má vysokou školu, protože je součástí upřednostňované skupiny“. U nás se tato politika asi nejviditelněji projevuje při integraci romské minority.