Pátá ukázka z knihy "Šílenosti doby korektní", kterou budu zítra, v pondělí 28. 5. slavnostně křtít.

My Češi jsme zvláštní národ. Hezky to popsal Benjamin Kuras ve své knize „Češi na vlásku“. Na jedné straně si s tradicemi a vlastní historií moc těžkou hlavu neděláme. Při státních svátcích například vidíme českou vlajku toliko maximálně na budovách státních a městských úřadů, tramvajích a autobusech. Když jsem byl v devadesátých letech v Americe a myslím, že se to dodnes nezměnilo, nešlo si nevšimnout, jak americká vlajka visí skoro vždy a všude, svátky nesvátky, veřejná či soukromá budova, jako projev nesmírné hrdosti k pruhům a hvězdám. Nemusíme ale chodit tak daleko. Stejná situace je například v Turecku nebo třeba v mnohem bližším Maďarsku, kde jsou lidé hrdí na svůj stát a jeho symboly. Je sice pravda, že u nás citlivěji vnímáme určité negativní konotace související s tristním vylepováním vlajek při výročí Velké říjnové revoluce či povinnou účastí na prvomájových průvodech před rokem 1989, i přesto mi přijde náš vztah k základním symbolům státu poněkud chladný a pasivní. A to je škoda, vždyť v naší zemi, přes kritiku úřadů, politiků, atmosféry ve společnosti a přes všechny problémy, se přeci žije dobře. V kontextu celé zeměkoule je to patrné dvojnásob. Zároveň se tu musím férově přiznat, že sám bohužel také vlajky nevyvěšuji a ani nevím, jestli doma vůbec nějakou mám. Tak snad se polepším, když už se tu k tomu otevřeně přiznávám.
A ještě možná chladnější vztah k symbolům naší země najdeme u mladé generace. Pochopil jsem to onehdy, když jsem se účastnil pietního shromáždění k uctění Dne památky obětí komunistického režimu, které se uskutečnilo jako každoročně u sousoší Olbrama Zoubka na pražském Újezdě. Akci navštívili také studenti blízké školy. Při poslechu slovenské a české hymny, které zahajovaly celé shromáždění, jsem si uvědomil, že mladí lidé naši hymnu mohou slyšet vlastně jen u příležitosti sportovních událostí nebo o půlnoci na Silvestra. Nebýt tedy úspěchů našich reprezentantů, kdo ví, jak často by drželi nad hlavou českou vlajku a zpívali českou hymnu. Možná by někteří neznali její slova nebo ji vůbec nepoznali, jako postava Jiřího Macháčka v Samotářích. Jeho ovšem omlouvá, že byl zhulený tak, že ani nevěděl, jak je vlastně starý.
Na druhou stranu jsme národem velmi konzervativním, který si nerad zvyká na něco nového. Projevuje se to různě. Ani si to pravděpodobně neuvědomujeme. Tak třeba jsme jednou z mála zemí na světě, kde uživatelé více využívají domácí vyhledávač Seznam než globální Google. Prostě jsme si zvykli na vyhledávač, který se proslavil sloganem „Seznam, najdu tam, co neznám“. Jako Češi také pijeme výrazně více naši Kofolu, než americkou Coca-Colu/Pepsi-Colu, což opět není ve světě tak obvyklé. Nechceme platit eurem, přestože s ním už platí většina okolních zemí (v tomto bodě jsem také zastáncem koruny). Stejně tak spousta televizních diváků má dodnes doma stále stejně naladěné stanice v pořadí – na jedničce ČT 1, na dvojce ČT 2, na trojce TV Nova a na čtyřce TV Prima. Deset, patnáct let, bez ohledu na to, jak se vyvíjí televizní trh a rozšiřuje množství nabízených kanálů. I sledovanost je do značné míry ukázkou naší ustálenosti. Tentýž český film ve stejný večerní čas měl významně vyšší sledovanost na TV Nova, než když běžel na jiné celostátní televizní stanici. Totéž lze konstatovat i o sledovanosti hlavních večerních zpráv. Jen u nás je zřejmě možné, aby titul nejlepšího zpěváka získával stále stejný interpret, a to i v roce, kdy nekoncertoval ani jinak veřejně téměř nevystupoval, a aby se tak stalo v 56leté tradici této soutěže hned 42krát.
Stejně tak se to projevuje, jakkoliv se to za poslední roky výrazně zlepšilo, v naší neochotě změnit dodavatele služeb, i přesto, že jsme s nimi nespokojeni nebo jsou dražší než jiné alternativy na trhu. Roky jsem to řešil v bankovním sektoru, kde právě na naší konzervativnosti, přesněji řečeno na naší pohodlnosti, banky vydělávaly. To se naštěstí změnilo a klienti pochopili, že tzv. volba nohou, tedy změna finančního ústavu, opravdu funguje. Lepší podmínky si prostě nevysedíme nadáváním v hospodě nebo doma u televize. Aktuálně se rozhýbal také trh mobilních operátorů a dodavatelů energie.
Z jiného úhlu pohledu jsme naopak velmi liberální a někdy až extrémně svobodnou zemí, kde se například nebojíme veřejně se podělit i o „nekorektní“ vtipy o blondýnkách, starých lidech, handicapovaných, cikánech, církvi a samozřejmě o politicích. Málokdo se nad tím pohoršuje, téměř nikdo na to agresivně nereaguje, nemstí se, nemoralizuje, a hlavně šiřitele vtipu nežaluje. Neřešíme a neuráží nás nahota, vyzývavost, odlišnost. DVD s porno obsahem koupíme na každé pumpě. Ve větší míře u nás zatím nenajdeme ghetta, kam bychom se báli chodit. Děláme si srandu téměř ze všeho, neexistuje nic, co bychom neironizovali, sarkasmus a Švejkovství je nám vlastní. Jsme známí tím, že nám nic není svaté, nic pro nás není tabu, což v kontextu vývoje doby paradoxní a hyperkorektní, vnímám jako celkem vítaný kompliment. Jinými slovy, postupně se v dnešním pseudokorektním světě stáváme takovým liberálně-konzervativním, svobodně myslícím a vystupujícím ostrovem, kde se ještě zcela nepohřbil zdravý selský rozum.
Když to všechno potom dáme na jednu hromadu, může to vypadat dosti nesourodě a nelogicky. Možná se to dá hůře uchopit či pochopit, není to v našem případě patrně tak homogenní, ale každopádně máme nějaké své obyčeje, tradice, vzorce chování, kulturní zvyky. A to všechno si přirozeně, jako každý jiný národ, chceme zachovat.
Nejen z hlediska logiky, ale především z pohledu slušnosti, zdvořilosti a udržitelnosti, by mělo platit, že lidé přicházející zvenčí, by se měli přizpůsobit zvykům a chování v zemi, která je přijme a hostí. Je to minimálně korektní, abych také jednou použil tento výraz, že se příchozí návštěvník adaptuje životu v hostitelské zemi. A teď mluvím o veřejném životě, nikoliv o soukromých aktivitách každého z nás, aby to bylo zcela zřejmé. Není zkrátka možné, abychom přepisovali naše zvyky a měnili kulturní a historické tradice jen proto, že by se někdo, kdo k nám přišel jako host, mohl cítit nekomfortně, nepříjemně či podivně. Příkladů ze západní Evropy vidíme mraky – od odstraňování vánočních stromků z náměstí (Brusel 2012) nebo z veřejných prostor (Francie 2017), přes upravování jídelníčků, až po tichou akceptaci islámského práva šaría v určitých, dnes už téměř uzavřených, částech západoevropských měst, v tzv. no go zónách.