Oslavy výročí 17. listopadu jsou spíš k pláči
17. listopadu jsem se zúčastnil mše jako poděkování za 22 let svobody v Týnském chrámu na Starém Městě v Praze, kterou sloužil kardinál Miloslav Vlk. Jeho velmi inspirativní slova o politice a svobodě si můžete přečíst zde. Nelze než být i v zrcadle současných událostí spíše smutní, než veselí.
Následně jsme se vydali na vzpomínkový průvod, který uspořádala pražská KDU-ČSL. Většina účastníků bohoslužby se vydala centrem Prahy na Národní třídu, kde jsme si u památníku 17. listopadu 1989 připomněli tehdejší události. V průvodu byli i místopředseda KDU-ČSL Pavel Svoboda, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Daniel Herman, senátor Petr Šilar nebo herec Jan Potměšil. Ten jel na vozíku v čele průvodu a po položení květin a zapálení svíček pochod ukončil modlitbou.
Ze všeho na mě dýchl smutek. Méně lidí, méně svíček, méně radosti. Celá politická kultura a atmosféra ve společnosti připomíná marasmus konce osmdesátých let. Vrcholem je pak situace v ODS. Mezi lidmi je směsice napětí a zklamání. Místo abychom si utahovali opasky ve společný prospěch a budoucnost, utahují si současné elity z občanů. Komunisté, kteří kritizují vládu ODS, TOP09/STAN a VV mají, bohužel, v mnoha případech pravdu. To je největší ostuda dvaadvaceti let po pádu komunismu. Vláda práva a systém právního státu, který má v demokratické a svobodné společnosti být základem, je nahrazen podivnou chobotnicí nomenklatury a podivných vazeb. Kdo se tomu postaví, je odstraněn.
Jako řešení tohoto smutného a neakceptovatelného stavu rozhodně není příklon k extrémistickým pravicovým nebo levicovým názorům, kterým nicméně všeobecné znechucení nahrává. Je třeba se vrátit ke skutečné politické kultuře a demokracii. Hrozba radikalizace společnosti vlevo nebo vpravo tu skutečně je. Při narušení sociální koheze díky nezaměstnanosti a obecné frustraci ji můžeme očekávat. Nápravu těžko mohou zavést uskupení založená spolupracovníky StB. Nelze než se pokusit dát společnosti alternativu v sice nedokonalé, ale skutečně demokratické a svobodné politiky.
Následně jsme se vydali na vzpomínkový průvod, který uspořádala pražská KDU-ČSL. Většina účastníků bohoslužby se vydala centrem Prahy na Národní třídu, kde jsme si u památníku 17. listopadu 1989 připomněli tehdejší události. V průvodu byli i místopředseda KDU-ČSL Pavel Svoboda, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Daniel Herman, senátor Petr Šilar nebo herec Jan Potměšil. Ten jel na vozíku v čele průvodu a po položení květin a zapálení svíček pochod ukončil modlitbou.
Ze všeho na mě dýchl smutek. Méně lidí, méně svíček, méně radosti. Celá politická kultura a atmosféra ve společnosti připomíná marasmus konce osmdesátých let. Vrcholem je pak situace v ODS. Mezi lidmi je směsice napětí a zklamání. Místo abychom si utahovali opasky ve společný prospěch a budoucnost, utahují si současné elity z občanů. Komunisté, kteří kritizují vládu ODS, TOP09/STAN a VV mají, bohužel, v mnoha případech pravdu. To je největší ostuda dvaadvaceti let po pádu komunismu. Vláda práva a systém právního státu, který má v demokratické a svobodné společnosti být základem, je nahrazen podivnou chobotnicí nomenklatury a podivných vazeb. Kdo se tomu postaví, je odstraněn.
Jako řešení tohoto smutného a neakceptovatelného stavu rozhodně není příklon k extrémistickým pravicovým nebo levicovým názorům, kterým nicméně všeobecné znechucení nahrává. Je třeba se vrátit ke skutečné politické kultuře a demokracii. Hrozba radikalizace společnosti vlevo nebo vpravo tu skutečně je. Při narušení sociální koheze díky nezaměstnanosti a obecné frustraci ji můžeme očekávat. Nápravu těžko mohou zavést uskupení založená spolupracovníky StB. Nelze než se pokusit dát společnosti alternativu v sice nedokonalé, ale skutečně demokratické a svobodné politiky.