Patřím ke generaci, která zná události roku 1968 jen z vyprávění. Pro generaci mých rodičů bylo to období v mnoha ohledech zásadní. Srpnová okupace rozhodla nejen o dalších dvaceti letech ekonomické a hospodářské stagnace. Po euforii jara 1968 následovala deziluze, morální a charakterová devastace, jejíž plody sklízíme doposud.


Čin Jana Palacha, jehož výročí si dnes připomínáme, patřil k těm nemnoha zábleskům světla v temnotě normalizačního pragmatismu a letargie. Zoufalý výkřik do tváře mlčící většiny, naléhavý apel na svědomí těch, kteří se zoufale pokoušeli utišit jeho hlas. Tváří v tvář bolesti a utrpení, kterou si Jan Palach dobrovolně zvolil, nešlo zůstat netečným. I tehdy lidé zareagovali různě – slzy bolesti a zahanbení se mísily s nepochopením a pohoršením. Došlo i na výčitky za zmaření mladého života a odsudky sebevražedného činu.

Když dnes přemýšlím o činu Jana Palacha a reakcích, které dnes vyvolává, vybavují se mi citát klasika světové literatury. G. K. Chesterton dává pádnou odpověď všem, kteří by chtěli zaškatulkovat Palacha mezi sebevrahy a osoby trpící sebedestruktivní patologií: sebevrah pohrdá životem, zatímco mučedník pohrdá smrtí.

Myslím, že memento Jana Palacha je v mnohém aktuální i dnes. Jenže lidská apatie, rezignace, nihilismus, letargie a vypočítavost jsou stále tytéž. I dnes často mlčíme tam, kde bychom měli křičet. I proto je potřeba si Palachovo výročí stále připomínat, mluvit nahlas o motivacích jeho činu a stejně jako tenkrát on burcovat lidi k osobní statečnosti a aktivitě. I proto nebyla tehdy jeho oběť zbytečná...