Před 46 lety naši zemi obsadila cizí vojska. Myslím, že dnes, kdy žijeme ve svobodě a demokracii a kdy se díky členství v NATO a v EU nemusíme obávat okupace, bychom měli věnovat alespoň tichou vzpomínku všem, kteří to štěstí nemají. Obětem diktátorských režimů, těm, kteří jsou vražděni kvůli svému původu, názorům, či víře. Spíše než na vlastní starou bolest mysleme na nešťastné lidi z dnešních válečných zón v Sýrii, Iráku, či na Ukrajině.



Naše historické zkušenosti nás učí, že svoboda, demokracie a bezpečí nejsou samozřejmé, že se o ně musí bojovat a že to, co se děje v zahraničí, se nás vždy týká. Žádný konflikt není tak vzdálený, aby nemohl dorazit k nám. Už proto musíme zachovat základní linii naší polistopadové zahraniční politiky, kterou je obrana lidských práv a bezpečí ve světě. Cizí vojáci k nám před 46 lety vpadli, aby nás zbavili svobody, naši vojáci v zahraničních misích naopak pomáhají jiným ke svobodě. Tak je to správně a naším hrdinům patří velký dík. Právě v tento den. Naopak my politici si musíme vzít ze srpna jasné ponaučení: je povinností prozíravého státníka včas se postarat o bezpečnost země a jejích občanů. Když jsou cizí tanky v ulicích, je už pozdě. Hrdinství neozbrojených civilistů s holýma rukama po zuby ozbrojenou armádu nezastaví. Naše členství v NATO, nejúspěšnější obranné alianci světa je takovou zárukou bezpečnosti. Je ovšem také závazkem.

Nemůžeme být černými pasažéry a čekat, že nás ubrání naši spojenci. Musíme se starat o společnou obranu. I dnes bohužel platí to, co před 46 lety. Svět není bezpečný. A sebelepší diplomacie nám mír a klidný život nezajistí. To dokáže pouze dostatečná síla a vůle k obraně, které předem odradí útočníka.