Energetická unie se nesmí utopit v nepodstatných detailech
Jednou z hlavních priorit nové Evropské komise je vznik Energetické unie. Její základní podobu představil na jaře slovenský místopředseda Evropské komise Maroš Ševčovič a měla by pro Evropu znamenat důležitý krok k větší bezpečnosti i konkurenceschopnosti evropského energetického sektoru.
Zdaleka nejde o první snahu EU o větší spolupráci členských zemí. Máme již zkušenost s měnovou unií a schengenskou dohodu. Obě ale v současné době prochází velkou krizí důvěry. Existence jednotné měny a společné měnové politiky v gesci Evropské centrální banky bez jednotné rozpočtové politiky vyústila v problémy, jaké má dnes Řecko. Vznik eurozóny problémům nezabránil mimo jiné i proto, že striktní Maastrichtská kritéria nastavená a vyžadovaná pro vstup následně už tak důsledně dodržovaná nejsou.
Ukazuje se, že kompromis je často tím nejhorším řešením. Každá z možných variant – částečná integrace s volnými pravidly versus úplná integrace s dodržováním striktních pravidel – by sama o sobě byla lepší volbou. Buď dobrovolný svazek s volným pohybem osob, kapitálu a zboží, který řeší primárně přeshraniční výměnu a jinak nic, nebo plná integrace s jednotnými cíli, ale pak i se sladěnými nástroji a jednotnou autoritou či regulátorem, který na efektivní dosahování cílů a na dodržování pravidel dohlíží.
V budování Energetické unie jsme teprve na začátku. Teď je proto ta pravá chvíle, kdy se musí EU dohodnout na základních konturách a vydat se jedním nebo druhým směrem. Zatím byly představeny základní vize a cíle Energetické unie. Ty jsou logické a snaží se hledat řešení pro to, co dnes trápí nejen energetiku, ale celou ekonomiku EU – zvyšující se závislost na dovozu energií. Větší propojení trhu s energií má přispět k větší bezpečnosti dodávek a zajistit přiměřené náklady na zajištění energií i menší dopady na životní prostředí (a tedy plnění cílů 2030). Nicméně je třeba si uvědomit, že Energetická unie dosud nemá oporu v žádném evropském právním předpisu, takže její vynucování je zatím postaveno – lidově řečeno – na vodě.
Pokud je naším cílem jednotný trh a volný pohyb zboží a služeb včetně elektřiny, stačí nám pár základních pravidel, ke kterým se všichni přihlásí, a plné propojení trhů – fyzické i v podobě tržních pravidel (market-couplingu). Pokud chceme celoevropský energetický sektor, který koordinovaně naplňuje cíle v oblasti bezpečnosti, ochrany klimatu, či energetických úspor, musíme postoupit v evropské integraci podstatně dále. Aby tato integrace dávala smysl, neměli bychom akceptovat žádné výjimky. Zároveň bychom se měli smířit s faktem, že Energetická unie přinese zavedení regionálních a evropských regulačních úřadů, jež nastavují pravidla a hlídají jejich dodržování.
Zatím jsme se však touto cestou nevydali. Evropská komise na jednu stranu nedosáhla ani základního fungování jednotného energetického trhu, když stále funguje řada přeshraničních omezení a národních regulací, a na straně druhé nás utápí v záplavě detailních avšak marginálních omezení či úkolů, jako je například povinnost zateplit každý rok 3 % veřejných budov či změnit metodu energetického štítkování. Vedle toho vzniká ještě větší záplava bilaterálních výjimek (např. Německá výjimka pro platbu průmyslových odběratelů za obnovitelné zdroje). V ideálním případě ještě dále soudně napadaných. To je pravý opak evropské integrace a ten bychom neměli připustit nebo budeme brzy řešit nějaký energetický Grexit.
Zdaleka nejde o první snahu EU o větší spolupráci členských zemí. Máme již zkušenost s měnovou unií a schengenskou dohodu. Obě ale v současné době prochází velkou krizí důvěry. Existence jednotné měny a společné měnové politiky v gesci Evropské centrální banky bez jednotné rozpočtové politiky vyústila v problémy, jaké má dnes Řecko. Vznik eurozóny problémům nezabránil mimo jiné i proto, že striktní Maastrichtská kritéria nastavená a vyžadovaná pro vstup následně už tak důsledně dodržovaná nejsou.
Ukazuje se, že kompromis je často tím nejhorším řešením. Každá z možných variant – částečná integrace s volnými pravidly versus úplná integrace s dodržováním striktních pravidel – by sama o sobě byla lepší volbou. Buď dobrovolný svazek s volným pohybem osob, kapitálu a zboží, který řeší primárně přeshraniční výměnu a jinak nic, nebo plná integrace s jednotnými cíli, ale pak i se sladěnými nástroji a jednotnou autoritou či regulátorem, který na efektivní dosahování cílů a na dodržování pravidel dohlíží.
V budování Energetické unie jsme teprve na začátku. Teď je proto ta pravá chvíle, kdy se musí EU dohodnout na základních konturách a vydat se jedním nebo druhým směrem. Zatím byly představeny základní vize a cíle Energetické unie. Ty jsou logické a snaží se hledat řešení pro to, co dnes trápí nejen energetiku, ale celou ekonomiku EU – zvyšující se závislost na dovozu energií. Větší propojení trhu s energií má přispět k větší bezpečnosti dodávek a zajistit přiměřené náklady na zajištění energií i menší dopady na životní prostředí (a tedy plnění cílů 2030). Nicméně je třeba si uvědomit, že Energetická unie dosud nemá oporu v žádném evropském právním předpisu, takže její vynucování je zatím postaveno – lidově řečeno – na vodě.
Pokud je naším cílem jednotný trh a volný pohyb zboží a služeb včetně elektřiny, stačí nám pár základních pravidel, ke kterým se všichni přihlásí, a plné propojení trhů – fyzické i v podobě tržních pravidel (market-couplingu). Pokud chceme celoevropský energetický sektor, který koordinovaně naplňuje cíle v oblasti bezpečnosti, ochrany klimatu, či energetických úspor, musíme postoupit v evropské integraci podstatně dále. Aby tato integrace dávala smysl, neměli bychom akceptovat žádné výjimky. Zároveň bychom se měli smířit s faktem, že Energetická unie přinese zavedení regionálních a evropských regulačních úřadů, jež nastavují pravidla a hlídají jejich dodržování.
Zatím jsme se však touto cestou nevydali. Evropská komise na jednu stranu nedosáhla ani základního fungování jednotného energetického trhu, když stále funguje řada přeshraničních omezení a národních regulací, a na straně druhé nás utápí v záplavě detailních avšak marginálních omezení či úkolů, jako je například povinnost zateplit každý rok 3 % veřejných budov či změnit metodu energetického štítkování. Vedle toho vzniká ještě větší záplava bilaterálních výjimek (např. Německá výjimka pro platbu průmyslových odběratelů za obnovitelné zdroje). V ideálním případě ještě dále soudně napadaných. To je pravý opak evropské integrace a ten bychom neměli připustit nebo budeme brzy řešit nějaký energetický Grexit.