Často se říká, že nejlevnější energie je ta, kterou člověk nespotřebuje. Pravdou je, že spotřebitelé z řad firem, obcí, měst i domácností ušetří více peněz vhodným řízením své spotřeby než hledáním nejlevnějšího dodavatele, nemluvě o diskutabilní úrovni zákaznického servisu a řadě skrytých poplatků. Třeba optimalizace chlazení a vytápění v Rudolfinu přinesla 30% úsporu v nákladech za energie, obnova osvětlení u jednoho z našich průmyslových zákazníků dokonce přes 60% úsporu ve spotřebě elektřiny. Nová lednička a její správné umístění v domácnosti ušetří až 50 % její spotřeby.

Když se o propagaci úspor snažíme my v ČEZ, většinou padne jako jeden z prvních dotazů otázka, proč radíme, jak snižovat spotřebu elektřiny a plynu, když naši firmu výroba a prodej těchto komodit živí. Jestli si tímto přístupem nekanibalizujeme vlastní byznys? Já s nezdolným přesvědčením říkám, že ne. Vzhledem k ambicióznímu evropskému cíli 2030 snížit emise CO2 o 40 % oproti stavu v roce 1990, bude muset tak zvaná dekarbonizace – neboli eliminace emisí CO2 z konkrétní činnosti – postoupit mnohem dále než dnes. Podstatná část zplodin však dnes už pochází i z průmyslové výroby, vytápění či z dopravy. Jedinou cestou, jak v těchto sektorech výrazně snížit emise, je přejít na elektřinu, kterou budou vyrábět bezemisní obnovitelné či jaderné zdroje. Proto si kladu spíše otázku, zda nebudeme mít nakonec elektřiny málo…

Další prozaickým důvodem našeho snažení v oblasti úspor je poptávka našich zákazníků. Jednoznačným trendem poslední doby jsou úspory, respektive aktivní správa energetických hospodářství. To, co bylo donedávna vyhrazeno operátorům a správcům velkých elektráren, dnes v menším řeší průmyslové podniky, města i běžní spotřebitelé – nebo spíše prosumeři – tedy ti, kteří energii nejen efektivně využívají, ale zároveň i vyrábí. Motivací může být ekonomická úspora, ochrana našeho životního prostředí či snížení míry závislosti na externích dodávkách. Společným jmenovatelem je ale přání, aby tento cíl pomohl splnit někdo spolehlivý, zkušený a ideálně „na klíč“. Třeba někdo, kdo to na svých zařízeních dělá dlouhá desetiletí, jako je ČEZ.

A do třetice: je potřeba si uvědomit, že na snižování spotřeby elektrické energie vyvíjí silný tlak i Evropská unie a to v podobě stanoveného indikativního cíle 27 % úspor do roku 2030. Je určitě lepší vybrat si včas způsob, jak tohoto cíle dosáhnout, než se tvářit, že se nás toto rozhodnutí netýká. Dříve či později by totiž nastala situace, že nám Evropská unie nařídí a sama zvolí, jak a kde máme šetřit. V takovém případě se asi nebude ohlížet na to, zda a co je pro nás výhodné či zda a jaký způsob nám více vyhovuje. Jako se to nakonec už stalo v případě povinné úspory ve veřejných budovách ve stávající směrnici Energy Efficiency Directive. Je proto na nás, abychom s úspornými opatřeními začali včas, sami a podle toho, co si můžeme a chceme dovolit.