Tradice neformálních schůzek nejvyšších ústavních činitelů na Pražském hradě sahá až do doby prezidentství Václava Havla. Tehdy sloužily ke koordinaci kalendáře, například aby politické špičky nevyrazily ve stejnou dobu do stejné země, a pak také k výměně názorů na aktuální události. V dobách Miloše Zemana se však povaha těchto schůzek posunula zcela nepřijatelným směrem.

Podivné hlasování čtyř

Když se ve středu 11. března sešli na Pražském hradě na pozvání prezidenta předsedové vlády, Sněmovny a Senátu, šli spolu řešit aktuální otázky zahraniční politiky, například Zemanovu cestu do Číny. Také tam mělo zaznít, že skandální dopis Hradu od čínské ambasády prezident vůbec nečetl. Podle vyjádření účastníků schůzky došlo k hlasování o jakési sporné otázce ve vztahu k Číně. A nakonec nejvyšší ústavní činitelé přijali poměrně dlouhé společné prohlášení, ačkoli k tomu neměli vůbec žádný mandát. Proč je to celé špatně?

Zaprvé. Miloš Zeman je prezident republiky. Kancelář mají prezidenti od toho, aby jim vytvářela zázemí pro výkon funkce, je to vlastně servis. Víme, že na Hradě výhružný dopis z čínské ambasády dostali, opatřili ho razítkem s datem 13. ledna a o den později ho předali s dalšími interními dokumenty předsedovi Senátu Jaroslavu Kuberovi. Není představitelné, že by kancelář prezidenta takový dopis nedala prezidentovi nejprve přečíst.

Zadruhé. Prezident oznámil, že opět změnil názor a že se brzy vydá na cestu do Číny. Inu, jen idiot nemění názory. Ale proč tak náhle a proč zrovna teď? Aktuálně přece platí plošný zákaz cestovat kamkoliv, natož do postižených oblastí. Kromě toho prezident nepoletí jako soukromá osoba. Vezme s sebou celou delegaci a ohrozí tak desítky lidí. Co na to říká vláda, která bude prezidentovu cestu schvalovat? Dá prezidentovi zelenou, aby letěl s desítkami českých občanů do nebezpečné oblasti? Podle vystoupení po schůzce se nezdálo, že by se premiér chystal vůbec připustit odlišný názor než prezident, a to je chyba.     

Zatřetí. Žijeme v parlamentní demokracii. Vláda nevládne bez kontroly – tou je pověřen Parlament. Je proto nepřijatelné, aby někteří členové Parlamentu založili privátní klub, který má hlasovat o sporných otázkách, a ještě se tvářili, jako by se jejich rozhodnutím měl řídit celý stát a zahraniční politika. Vláda je přeci kolektivní orgán a je zákonem jasně vymezeno, za jakých podmínek může o něčem rozhodovat.

Hradní bramboračka

Republika spočívá na dělbě moci. Náš ústavní systém předpokládá, že instituce spolu nehlasují, ale spíše soupeří, že jedna hlídá druhou a že ve vzájemné loajalitě a konkurenci vykrývají přesně ten prostor, který jim Ústava vymezila.

V souvislosti se skandálním dopisem čínského velvyslanectví vzniklo podezření, že instituce našeho státu selhaly. Nic na tom nezakryje fakt, že se prezident republiky teď tváří, jako by žádný takový dopis nečetl. Právě na tomto příkladu jasně vidíme, jak moc záleží na tom, aby se naše instituce navzájem hlídaly a v rámci Ústavy sehrály svoji roli.

Čistě ústavně vzato nám tedy na Hradě uvařili docela pěknou bramboračku. Jsem přesvědčen, že má-li Senát být ústavní pojistkou, pak by příště pan předseda Vystrčil na Hrad už neměl chodit. Nemusí být u všeho. Hlasovat se má v Parlamentu – na základě otevřené diskuze, za účasti médii a veřejnosti. Posezení nad popelníčkem nelze zaměňovat s odpovědnou správou naší země.

Suma sumárum, na Hradě se jedenáctého března sešli čtyři ústavní činitelé, k nimž se pak přidali ministr vnitra, zahraničí a obrany. To je tak asi to nejdůležitější. A pokud o něčem hlasovali, pak je potřeba to z principu důrazně odmítnout.

Téma jsem podrobněji zpracoval v podcastu Téma Pavla Fischera, který najdete na Spotify, v Apple i Google Podcastech nebo na mém webu pavelfischer.cz.