V srpnu 2022 jsem podruhé od začátku ruské okupace absolvoval cestu na Ukrajinu. V početnější delegaci evropských politiků jsem byl tentokrát z ČR jediný. Cílem naší cesty byla podpora Ukrajiny a intenzivní osobní jednání členů parlamentů z celé Evropy. Pozval nás předseda Verchovné rady Ukrajiny Ruslan Stefančuk.

Před odjezdem jsem si zrovna pročítal bezpečnostní pokyny, když mi na mobil přišla notifikace o zvýšeném riziku raketových útoků na Kyjev v nejbližších dnech. Ukrajina totiž slaví výročí nezávislosti a ve stejný čas uplyne půl roku od ruské invaze. Od Ruska musíme čekat cokoli. V tu chvíli jsem si automaticky začal znovu kontrolovat, že mám zabalenou powerbanku a nádoby na vodu, že mechanické hodinky ukazují správný čas, že baterka svítí… a přitom jsem věděl, že v případě raketového útoku mi to bude všechno na houby.  

Mezi účastníky naší cesty byli předsedové zahraničních a bezpečnostních výborů, které dobře znám. Jedním z nich byl třeba zástupce Británie: vyprávěl mi cestou, jak byl jako kluk v Praze, kde za americké cigarety dokázal získat neuvěřitelné věci, například v hospodě pivo nebo čepici vojáka Československé lidové armády. V delegaci byli dále kolegyně a kolegové z parlamentů Norska, Německa, Řecka, Polska, Španělska, Litvy, Estonska, Irska, Spojeného království, Francie, Rumunska, Lotyšska, Chorvatska nebo Finska. 

Do Kyjeva jsme navzdory komplikacím dorazili v takovou hodinu, že jsme ještě stihli všechny důležité schůzky. Měl jsem možnost mluvit s celou řadou místních. V parlamentu nás přivítal předseda Ruslan Stefančuk a jeho zástupce Oleksandr Kornienko. Poděkovali nám za to, že jsme přijeli, a zahrnuli nás informacemi. Přípravu na vstup do EU bere Ukrajina nesmírně vážně, na podzim chtějí mít všechny úkoly splněny. Potom může začít vyjednávání o členství. Jejich jistota a odhodlání jsou nakažlivé.

Druhý den ráno, na svátek nezávislosti Ukrajiny, mě vzbudil poplach. Mechanicky začínám fungovat podle předem připraveného scénáře, beru si jen nezbytnosti a mířím do krytu. Na chodbě se ještě gesty domlouvám s vojákem na dalším postupu. V krytu potkávám kolegy z naší delegace, na nichž je vidět, v jaké chvíli je poplach zastihl. Je to přesně půl roku od chvíle, kdy Putin zaútočil na svrchovaný stát Ukrajina, riziko útoku je vyšší než jindy. Pod hrozbou raketového útoku člověk o svrchovanosti hned uvažuje jinak.

Po ranním nácviku evakuace do krytu pokračovala naše jednání v parlamentu s předsedy výborů – hospodářského, zahraničního, pro evropskou integraci, pro lidská práva a mnoha dalších. Navazovalo jednání s vicepremiérkou. Náměstek ministra obrany nám umožnil nahlédnout do vývoje bojů na frontové linii. Ukrajina potřebuje munici a zbraně. Rusko má pořád obrovskou převahu, přestože se jeho postup daří brzdit a oslabovat cílenými útoky na na logistiku a sklady. Porovnáváme data a necháváme si vysvětlit, jak dobře slouží výzbroj, ale i moderní technika dostává v bojových podmínkách zabrat a potřebuje servis. 

Večer jsme jednali také s diplomaty USA a EU. Přemýšlím o jejich slovech, že EU vyrostla na řešení konfliktů, tudíž je i tento válečný konflikt příležitostí, aby právě Ukrajina našla ve státech EU zastání. Daří se to, i když na můj vkus nesnesitelně pomalu. Na den nezávislosti kancléř Scholz oznámil další pomoc Německa v dodávkách zbraní Ukrajině.

Pak jsme na Ukrajině navštívili Boroďanku, Buču, Irpiň, Makariv. Ruská armáda tam vybombardovala nemocnice, mateřské školy, kulturní centra, bytové domy. Pálili jako zběsilí do civilních objektů, v nichž nebyla žádná vojenská přítomnost. Na hřbitově v Buči procházím mezi nově zřízenými hroby. Odpočinek tu konečně našly oběti masakru, které nedávno exhumovali z hromadného hrobu, a vojáci, kteří město bránili. Zahlédnu dva členy delegace, jak se spolu začali modlit za zemřelé. To místo má v sobě velkou sílu. 

Na začátku této tak zvané speciální operace si Putin vytkl, že chce Ukrajinu zničit. Mluvil proto o údajných nacistech nebo o nutnosti Ukrajinu demilitarizovat, deukrainizovat nebo dokonce deeuropeizovat. Udělal ale chybu. Kdyby opravdu měl s Ukrajinou nějaký problém, mohl s klidem přijít do OSN a tam celou věc předložit k projednání na Radě bezpečnosti. To však neudělal. Rozpoutal peklo, v němž lidé umírají po tisících. Cílené útoky především na civilní obyvatelstvo se staly jeho hlavní zbraní.

Blíží se zima. Ukrajinci potřebují obnovit 30 tisíc bytových domů, 150 tisíc mostů a silnic, 160 škol a na 200 zdravotních zařízení. Rusko dodržuje jednotný postup: vojensky ničit civilní cíle, zaminovat, odpojit elektřinu, plyn, vodu a odříznout internet, aby občané neměli svobodný přístup k informacím. Špinavá voda nebo zničené nemocnice způsobí, že lidé musí odejít pryč, aby přežili.

Za týden začíná škola a v jedné třídě v Kyjevě namísto pětadvaceti dětí nastoupí jenom tři. Všechny ostatní jsou v exilu nebo odjely k příbuzným do bezpečí. Děti by neměly ztratit kontakt s rodnou zemí, s jazykem a výukou dějepisu nebo literatury a matematiky v ukrajinštině. Ta válka musí být jen závorka, kterou je třeba co nejrychleji uzavřít. A umožnit kamarádům ze třídy zase být spolu.

Později odpoledne jsme měli schůzky s ministrem energetiky, ministrem zahraničí a poradci prezidenta Zelenského. Pak jsme nastoupili do vlaku a jsme na cestě zpět domů. Celou cestu jsme se snažili využít vzácný společný čas. Probírali jsme, co jsme viděli, co jsme se dozvěděli a co můžeme udělat. 

V těch dnech byl na Ukrajině také polský prezident Duda nebo britský předseda vlády Johnson. Jsem za to rád. Jde tu o mimořádný výraz podpory. Osobní zkušenost k člověku navíc promlouvá víc než novinové titulky. Jinak ruskou agresi vidíme my, kteří jsme poskytli azyl uprchlíkům a přesvědčujeme ostatní, že Rusko musíme zastavit všemi prostředky, jinak například geograficky vzdálení Irové nebo Španělé. Je v zájmu nás všech, aby se západní politici mohli přímo na místě seznámit s tím, co Ukrajina, která čelí nebývale silné agresi, dosud z poskytnuté pomoci využila a co dnes potřebuje.

Dopady války jsou devastující pro všechny. Nejprve v rámci OSN. Mezinárodní společenství budovalo po druhé světové válce systém s jediným cílem. Aby se hrůzy druhé světové už nikdy nemohly opakovat. Jenže Rusko má právo veta a pokaždé, když se mělo o válce proti Ukrajině jednat, toho práva využilo. A tak s pomocí Číny, která také nezůstává pozadu, v OSN obě země zablokovaly jakoukoli cestu k nastolení klidu zbraní. Žádné jednotky s mandátem OSN se na Ukrajinu nevyšlou, protože si to Rusko nepřeje. A tak OSN přihlíží jako divák masakrům civilních obyvatel, jako by se ho to ani netýkalo. 

Evropa je ve velmi vážném ohrožení. V těchto otázkách nelze uzavírat kompromisy, nelze o nich s Putinem jednat. Jeho územní nároky prostě nelze přijmout, není tu už další prostor pro pragmatický přístup. Ten zkoušely státy EU vůči Rusku již po invazi na Donbas v roce 2014. Západ si tehdy nepřál eskalaci s Ruskem, donutil Ukrajinu jednat v rámci minských dohod a vyzvat ji, aby přijala okupaci. Ale taková politika skončila nezdarem a ještě větší válkou. Hořké plody těchto pragmatických kompromisů západních lídrů máme na stole dnes. 

Jak říkal Boris Johnson při své návštěvě Ukrajiny, také si nikdy nesedáte k vyjednávání za stůl s člověkem, který je rozhodnutý vás zabít. Stejně tak nelze brát Putina a jeho nároky vážně, bylo by to velmi nebezpečné. 

Ukrajina je pod palbou, krvácí, její existence jakožto státu se rozhoduje v ostrých bojích na život a na smrt. A přitom se ukrajinská politika zároveň doslova mobilizuje, aby obstála a co nejrychleji naplnila podmínky pro vstup do EU. Status kandidátské země dostala Ukrajina se seznamem úkolů. Dnes vidím obrovské odhodlání, že by je snad mohla mít splněny ještě v tomto roce. Chce dokonce být připravena otevřít negociace s EU před koncem roku. Jejich zápal a motivace jsou neuvěřitelné. Jsou si vědomi toho, že rozhodují o svém budoucím osudu a hrají historický zápas o směřování své země. Měli bychom jim v této chvíli též jako předsednická země EU všestranně pomáhat. 

Bojová frontová linie mezi svobodou a nevolnictvím prochází podél linie bojů na Ukrajině. Kdybych měl svoje dojmy z cesty vyjádřit jednou větou, řekl bych: právo a demokracie musí zvítězit a autokracie musí prohrát. 

Tento text jsem nahrál jako epizodu podcastu Téma Pavla Fischera, který najdete na mém webu, na Spotify, v Apple Podcasts a dalších podcastových aplikacích.