V posledních dnech se do středu pozornosti dostal nácvik odvodů do armády, a to v souvislosti s lékaři, kteří obdrželi výzvu, aby se ho dobrovolně účastnili. Podle některých nezasvěcených vyjádření je to prý „mimo mísu” a bez opory v zákoně, pro někoho jde jasně o další krok směrem k válečné mobilizaci.

Otevřeli jsme toto téma na bezpečnostním výboru se zástupci Armády ČR a ministerstva obrany. Do Parlamentu taková věc patří, protože ozbrojené síly jsou u nás pod kontrolou právě parlamentních komor. Jak to tedy s výcvikem doopravdy je?

Obranyschopnost státu není záležitost jen pro příslušníky armády. Spočívá na dalších složkách státu, státní správy i samosprávy, ale i na těch, kdo se do systému dobrovolně zapojují. Bez nich bychom v minulosti jen těžko zvládli odstranit následky povodní nebo ničivého tornáda na jižní Moravě, o pandemii ani nemluvě.

Nácvik takové spolupráce i mezi lékaři (podotýkám, že dobrovolný) je nezbytnou součástí připravenosti ČR zvládat krize a bránit stát. Odehrává se už devátý rok v řadě, letos poprvé na celém území republiky najednou. Není na tom nic skandálního. Pokud bychom si vzali k ruce Bezpečnostní strategii ČR z roku 2015, dočteme se, že je nezbytné rozvíjet procesy a nástroje sloužící k posilování bezpečnosti a ochrany obyvatelstva, přičemž bez aktivního zapojení občanů bezpečnost republiky nelze zajistit.

Trénink odvodu do armády je s tím plně v souladu, je také v souladu s branným zákonem z roku 2004. Vychází nejen z ministerstva obrany, ale také z těsné kooperace krajských velitelství s krajskou samosprávou a s obcemi s rozšířenou působností.

Naopak „mobilizační“ výroky některých veřejně činných osob z posledních dnů nepomáhají. Jako by přicházely z jiné planety. Bezpečnostní výbor Senátu proto přijal usnesení, kterým říká, že považuje „kritiku nácviku odvodu do Armády ČR, která zazněla ve veřejném prostoru od představitelů České lékařské komory a dalších, za neopodstatněnou, mimořádně neodpovědnou a nebezpečnou, neboť podobná vyjádření mohou podlamovat důvěru v demokratický stát a oslabovat schopnost občanů vnímat hrozící nebezpečí.“

Rozruch, který nastal, nám jen připomněl naši vlastní zranitelnost. Je na čase nalít si čistého vína: bezpečnostní prostředí v Evropě se zhoršuje, a to také v důsledku ruské války proti suverénnímu státu Ukrajina. Kromě toho můžeme čelit další nepředvídatelné (třeba živelné) katastrofě, se kterou se budeme muset vypořádat. V takovou chvíli sehranost jednotlivých složek systému oceníme.

Základním předpokladem efektivní spolupráce v oblasti zajištění bezpečnosti je, abychom si jako společnost uvědomili, že nežijeme ve vakuu a rizika reálně existují. Jsou tu navíc aktéři, kteří nás berou jako protivníka nebo vysloveně jako nepřítele. Měli bychom o nich vědět a cílevědomě se připravovat, abychom jim dokázali společně čelit. Podobná souhra není možná bez pravidelného nácviku. Těm, kteří jej provádějí nebo se na něm dobrovolně podílejí, patří velký dík nás všech.