Nominace Roberta Fremra na Ústavní soud přivedla pozornost k otázce, kdo má dohlížet na dodržování lidských práv a ústavnost.

Natočil jsem k tomuto tématu novou epizodu mého podcastu, kterou najdete na mém webu nebo v podcastových aplikacích. Zkrácený text vám nabízím zde.

Co je Ústavní soud?

Jde o specializovanou instituci, která stojí mimo systém obecných soudů a jejímž posláním je dbát na ústavnost právního řádu a ochranu lidských práv. Na Ústavní soud se může obrátit občan, pokud byla veřejnou mocí porušena jeho práva (například ze strany úřadu nebo soudu), a ve specifických případech se na něj může obrátit obec nebo kraj, poslanci, senátoři nebo prezident. Má výjimečné postavení a silné kompetence. Posuzuje soulad přijatých zákonů a mezinárodních smluv s ústavním pořádkem a zabývá se také případnou ústavní žalobou Senátu proti prezidentovi.

Kdo je soudce Ústavního soudu? 

Soudců Ústavního soudu je 15 a do funkce jsou jmenováni na 10 let, mandát mohou i opakovat. Během svého pětiletého mandátu jich současný prezident jmenuje rovnou 13, tedy pokud nedojde ještě k nějaké mimořádnosti. Významná ústavní instituce se tedy může zásadně proměnit – ve prospěch, nebo v neprospěch občana.

Soudce je člověkem ve výjimečné pozici: není nad ním už žádná další autorita, nezodpovídá se nikomu. Není možné ho (až na několik málo přesně definovaných výjimek) odvolat, jeho základní plat je přes 200 tisíc měsíčně, dostává k dispozici auto a byt, je vybaven imunitou. Obecně se ústavní soudci dlouhodobě těší důvěře veřejnosti a mají vysokou prestiž. Mají také obrovskou odpovědnost – mohou posuzovat případy přímo spojené s volbami, parlamentními stranami nebo s prezidentem.

Spousta lidí by pozici u Ústavního soudu mohla brát jako fenomenální završení své kariéry. Kdybychom na takový pohled přistoupili, unikala by nám základní podstata celého problému, která se ukázala i na příkladu Roberta Fremra: na Ústavní soud se nechodí za odměnu nebo za zásluhy. Výjimečná ústavní instituce vyžaduje výjimečná kritéria. 

O co vlastně šlo v kauze Fremr?

Prezident Petr Pavel představoval svého kandidáta Roberta Fremra na plénu Senátu s tím, že „se těší mimořádné podpoře a respektu odborné veřejnosti. Jeho kredit je takový, že každý právník, se kterým jsem se bavil, mi jeho nominaci jednoznačně doporučil. Svědčí o tom i fakt, že získal nominace od nejvyššího počtu právních institucí, na které jsem se se žádostí o nominace obrátil.“ Dále vyjádřil překvapení nad novými informacemi, které měly zpochybňovat morální integritu jeho kandidáta, jeho nominaci však nevzal zpět. 

Co mě jako senátora při nominaci Roberta Fremra znepokojovalo a proč? 

1. Během projednávání v Senátu mlžil nebo lhal. Před rokem 1989 soudil jako trestní soudce minimálně jeden případ (tzv. Olšanské hřbitovy), který prokazatelně zmanipulovala StB. To znamená, že nutně byl součástí výkonu zvůle a nespravedlnosti. Dnes říká, že byl také zmanipulován a o ničem nevěděl. I kdyby to byla pravda, nesmí nám uniknout, že to byl on, kdo proces politizoval. Podsouval obviněným „nepřátelství k socialistickému společenskému zřízení“ a podobně. Proč? 

Zatímco většina východního bloku hledala cestu ke svobodě, a to včetně Sovětského svazu, tak v Československu komunistická strana utahovala šrouby. Monstrproces sledovaný médii měl odradit všechny mladé od toho, aby chodili demonstrovat, projevovali nesouhlas nebo vůbec zkusili pomyslet na změnu poměrů v komunistickém Československu. Soudce Fremr s tím jednal v plném souladu, dokonce z vlastní iniciativy.

A pak jsou tady případy emigrací, kterých soudil stovky a na které si sám nevzpomněl. Kdo tehdy opustil republiku (na což měl mít podle mezinárodních smluv zajišťujících dodržování lidských práv nárok), byl režimem zbaven občanství a majetku a odsouzen v nepřítomnosti k trestu odnětí svobody. Cílem bylo znemožnit návrat do vlasti, a také šlo o perzekuci členů rodiny, kteří tu zůstali. Komu se odejít nepodařilo a byl chycen, toho pak soudce Fremr odsuzoval i na tehdejší poměry tvrdě a nekompromisně. 

Nakonec soudil i případ dělníka, který tak peprně nadával na komunisty, až za to byl trestně stíhán a na návrh soudce Fremra odsouzen za hanobení republiky k trestu odnětí svobody. Proti nesmyslnému rozsudku se odvolal odsouzený dělník i prokurátor, odvolací soud rozsudek zrušil.

Tohle všechno nám soudce Robert Fremr zapomněl říct. 

2. Soudce Fremr bagatelizoval svůj podíl na komunistickém režimu. Tehdy celá řada lidí stála před stejnou otázkou, jako snad i Robert Fremr: podílet se na zločinném režimu, nebo odmítnout a možná navždy pohřbít svou kariéru? Mnozí raději odešli dělat například podnikové právníky. Jistě, o kariéru tím pádem nemuseli mít starost – žádná nebyla. Ale uhájili si profesní čest a nerozhodovali proti svému svědomí.  

Robert Fremr nebyl před revolucí obětí StB, ale byl to snaživý trestní soudce. Nebyl jen několik týdnů ve straně, jak uvádí, ale byl nejméně dva roky čekatelem na členství, kdy si komunisté ověřovali jeho loajalitu a ochotu plnit stranické úkoly. Připomínám, že komunistický režim byl zločinný, na to máme zákon. Nikdo ho nenutil do toho, aby se trestním soudcem stal. Vybral si to sám.

3. Kandidáta podpořila celá řada kapacit našeho práva a justice, stavěly se za něj významné osobnosti. To jako by naznačovalo, že se nebavíme o jednom případu, ale o systémovém problému. Jestliže tolik lidí vysoce oceňuje porevoluční životopis kandidáta, a přitom nejsou ochotni připustit, že z hlediska morální integrity a spravedlnosti může mít na kontě závažná pochybení, je něco špatně. 

Zatímco přední autority justice veřejně říkaly, že pan Fremr je moc dobrý soudce a neměli bychom jeho podíl na komunismu zbytečně řešit (byl přece mladý a je to dávno), tak jsem dostával obrovskou spoustu dopisů od občanů, kteří mi děkovali za to, že jsem proti jeho nominaci vystoupil, protože to cítili stejně jako já: pokud někdo neumí nést následky svých činů z doby komunismu, můžeme ho za spoustu věcí obdivovat, pokud chceme, ale nepatří na Ústavní soud. 

4. Podivné argumenty. Ty zaznívaly z vícero stran. Robert Fremr nám v Senátu, abych uvedl jeden příklad, přísahal na svou smrt (což je od kandidáta na ústavního soudce opravdu pozoruhodné), že nebyl zmanipulován. V dopise pak dodal, že možná zmanipulován byl, ale zmíněný rozsudek nebyl zrušen, takže je všechno v pořádku. To přece nedává smysl už na první pohled. 

Objevilo se mnoho historických dokumentů. Obecně se spoustu materiálů z dob komunismu, například i důkazy v případu Olšanské hřbitovy, nepodařilo dochovat. Buď je komunisté na sklonku režimu úmyslně zničili, aby po sobě zametli stopy, nebo se ztratily, případně je zničila povodeň, která zasáhla archivy. Setkal jsem se s upřímným údivem odborníků, že se tolik podkladů vůbec podařilo shromáždit. Bylo potřeba je pečlivě projít a vyhodnotit, nejlépe s historiky. V návaznosti na to dokonce připustil i nový, prezidentem Petrem Pavlem jmenovaný předseda Ústavního soudu Josef Baxa, že by nějaké sporné případy mohl mít na kontě i on sám.

Takový proces se nedá urychlit. Jenomže proti tomu stojí relativně krátké lhůty, které jsme jako senátoři na projednání měli. Podle mého názoru, a zaznívalo to také od některých kolegů na plénu, jsme měli prezidentovu nominaci odmítnout. K tomu by mělo stačit, že se objeví závažné pochybnosti. Namísto toho jsem měl pocit, že někteří kolegové trochu ztrácejí hlavu, jako by snad měli rozhodovat o něčí vině nebo nevině. 

Objevoval se také argument, že pan soudce soudil podle tehdy platných zákonů a že „taková byla doba“. No, jak pro koho. Pro někoho byly nespravedlivé soudy prostředkem, jak získat postavení v justici, pro někoho to znamenalo zničení kariéry, života nebo rodiny. Že soudce soudil na základě tehdy platných předpisů? To není pravda. Soudce má za úkol uvádět zákony do života a hledat spravedlnost. Nemusí opakovat jako papoušek všechno, co mu připravila StB nebo prokurátor. A pokud neprotestoval a pokud mu to  nevadilo, šlo o jeho výsostné rozhodnutí. 

Opakovaně dokonce i někteří senátoři mluvili o tom, že si Robert Fremr své chyby z doby komunismu odčinil svou pozdější kariérou. Nesouhlasím. Nebavíme se přece o nějakém formálním členství v komunistické straně a podobně. Nemůžeme kupčit s porušením práva na spravedlnost, které může člověku úplně zničit život, a hledat spravedlivé rozsudky v jiném případě. Takhle by se přece dalo ospravedlnit úplně všechno.

5. Prezidentův poradní panel. Jak vyplývá z Ústavy, navrhování kandidátů je odpovědností pouze prezidenta republiky. Je na něm, s kým se o tom bude radit. Prezident se rozhodl široce oslovit instituce, aby mu jména kandidátů navrhovaly, a je za to pozitivně oceňován. Z osobností, které si vybral, ustanovil poradní panel, který se má navrženými jmény zabývat a být prezidentovi v tomto procesu k ruce. 

A tady se dostáváme k tomu, co je špatně: tento neformální panel poradců není institucí, která má nějakou odpovědnost nebo náplň práce. Jeho členové mluví o tom, co pro prezidenta vlastně dělají, docela rozdílně. K tomu, proč prezidentovi doporučili zrovna Roberta Fremra, se vyjadřovali veřejně, zejména pak předseda panelu, uznávaný ústavní právník Jan Kysela. Jejich vyjádření ale situaci spíše zhoršovala. Celé to skončilo tím, že předseda panelu měl nabídnout prezidentovi rezignaci, o čemž se dozvěděli novináři, a když se pak začali jednotlivých členů panelu ptát, zjistili, že pro některé je to novinka. Hlava panelu Jan Kysela pak pro novináře prohlásil, že „teď vypadáme jako hlupáci“. 

Nedorozumění se stávají. Znepokojivé ale je, že za prezidenta vysvětloval zmíněný předseda panelu kritéria, podle kterých se kandidáti vybírají. Řekl, že panovala dohoda na tom, kolik bývalých komunistů může být navrženo, jejich počet měl být omezen na nějaký počet. Nerozumím tomu, co je to za kritérium. 

Podle Ústavy se může soudcem Ústavního soudu stát bezúhonný občan České republiky, který je volitelný do Senátu Parlamentu ČR (má nejméně 40 let), získal vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v některém právnickém povolání. O členství v komunistické straně tam není ani slovo, stejně jako o věku, pohlaví atd. Podobná kritéria bychom mohli považovat za diskriminační. Dovedeno ad absurdum snad tedy měla v Ústavním soudu vzniknout předem daná menšina bývalých komunistů? Pobuřuje mě, že třicet let po pádu komunismu se u nás přistupuje k lidem podle toho, zda byli ve straně. Neměli bychom mít vyšší nároky než stranickou knížku?

Bylo by ale užitečné, aby členové panelu přestali veřejně mluvit za prezidenta a nechali ho, aby si své nominace vysvětlil sám. Takhle mu dělají medvědí službu. Pokud by svůj výběr veřejnosti nechtěl prezident vysvětlovat sám, má na to standardní aparát své kanceláře, kde alespoň víme, kdo je opravdu pověřen mluvit za prezidenta. 

Co na to prezident?

Kromě projevu na plénu Senátu k tomu neřekl mnoho. Jak víme, byl za minulého režimu také v komunistické straně, rozhodl se tehdy dělat kariéru vojáka. Prý byl prostě z takového prostředí a o tom, co byl režim zač, si udělal obrázek až později. V rámci své prezidentské kampaně pak prohlašoval, že občanům nabízí vyrovnání se s komunismem. (S režimem, který nespravedlivě věznil, týral, omezoval na svobodě a perzekvoval.)  

Jak vypadá prezidentovo vyrovnání se s komunismem, pokud myslel svá slova vážně? Možná tady je kámen úrazu: jedna věc je mít bývalého komunistu (s jeho vlastním příběhem a vysvětlením) v čele státu, druhá věc je, pokud do dalších nejvyšších rolí ve státě navrhuje někoho, kdo se podílel na represích režimu a dodnes postrádá veškerou sebereflexi. Možná by měl prezident občanům říci, jak to s tou nominací myslel, co všechno věděl a nevěděl a jak nově zveřejněné skutečnosti ovlivnily jeho názor. Občané by si to zasloužili – jde tady o něco víc, než jen o jednoho soudce, který chyboval. 

Víme tolik, že se po schválení vlastního kandidáta Senátem prezident rozhodl jeho jmenování pozdržet. Nakonec soudce Fremr svou kandidaturu složil sám. 

Kdo tedy má být ústavním soudcem?

Prezidentu republiky se (možná nechtěně) povedlo rozproudit velmi potřebnou debatu o tom, koho jako společnost chceme a potřebujeme na Ústavním soudu. Věřím, že tato debata může mít ve výsledku velmi pozitivní závěr a že v jejím průběhu prezident a senátoři vyberou a schválí ty nejlepší kandidáty, kteří nebudou pro Ústavní soud oslabením, ale vítanou posilou. Jestli se to podařilo, to zjistíme v příštích letech.

Nyní bychom měli usilovat o to, aby se členy Ústavního soudu stávali lidé, kteří nejsou propojení s velkým byznysem, respektují zákon a dovedou jednat nezávisle, kteří se osvědčili v boji za občana a nemají na svém kontě nespravedlnost, nezavírají oči před vlastními chybami a jsou opravdu ochotní jít s kůží na trh. Jinak riskujeme důvěru občanů ve stát a jeho instituce. To, co po kandidátech jako veřejnost musíme chtít, není bezchybnost, ale reflexe, ochota mluvit o úspěchu i o chybách a upřímnost.