Dnešní poznámku píšu s vědomím, že zítra může být všechno jinak. Narážím na nevysoutěžené testy pro školy, Správa hmotných rezerv to nedala a vláda reaguje větou: Ať si to vysoutěží kraje nebo školy samy, my jim to proplatíme.

Dnešní poznámku píšu s vědomím, že zítra může být všechno jinak. Narážím na nevysoutěžené testy pro školy, Správa hmotných rezerv to nedala a vláda reaguje větou: Ať si to vysoutěží kraje nebo školy samy, my jim to proplatíme. Tak to prrr, pánové! Vláda si zvykla, že někdo jiný (třeba kraje a školy) její neschopnost napraví. Osmnáct let jsem řediteloval škole, nejen proto se jich musím zastat: Další příklad padajícího „problému“, který postupně propadne až na ředitelský stůl, tam se rozprskne a páchne a páchne. A ředitelský stůl, potažmo stolec je předmětem mého stesku.
Z titulu své funkce jsem členem komisí ředitelských konkurzů a musím konstatovat, že máme trabl. Zájem je malý, na uvolněné místo se mnohdy hlásí jeden, max dva kandidáti a komise dokonce konstatuje nevhodnost. Není divu, pud sebezáchovy totiž u těch rozumných často předčí jejich schopnosti a u konkurzu pak potkáme jen přemrštěné ambice. Korektně dodávám, že se většinou jeden vhodný kandidát najde, komise pak slastně vrní. Pokud se sejdou dva šikovní kandidáti, uvažujeme o komisionálním večírku.
Ale většinou se zadaří, ředitel – manažer je tu. Co naplat, že do toho šel s o pedagogickém lídrovi, protože splnil podmínky na pedagogické vzdělání a praxi. Teď je bezpečák, ekonom, hygienik, personalista, právník, psycholog, účetní, ajťák, stavař, projektový manažer, technický dozor, určitě jsem na něco zapomněl, tak na konci zmiňme přímou pedagogickou povinnost, tedy je i učitelem, a to ještě tím nejlepším. A hlavně vede lidi, motivuje, plní, vzdělává je.
Řekněme si na rovinu, že řediteli školy, manažerovi, chybí dvě manažerské berličky. Možnost odměnit tahouny kolektivu opravdu rozdílovou částkou platu a možnost propustit špatného učitele za to, že špatně učí. To první snad změníme, tlačme ještě více na to, aby nadtarifní částka platu byla v poměru k tabulce (pokud stále bude) vyšší, minimálně nejlépe 75 ku 25, aby ředitel mohl více diferencovat. To druhé je zatím sci-fi, praxe je taková, že kdybyste propustili kantora po alkoholovém excesu na katedře v době výuky, šikovný právník vám ho poté, co zpochybní závažnost porušení pracovní kázně, vrátí do sborovny s nárokem na ušlou mzdu.
Proto posilujme společenskou prestiž ředitelů škol:
Za prvé: Zaslouží si vysokou odměnu také proto, že musí mít kvalifikaci, praxi, status, zodpovídá za všechno včetně vzdělání našich dětí a velkých rozpočtů. Chceme manažerské chování, dejme manažerskou odměnu. Mnohde se to daří, existují ale příběhy nejen malých obcí, kde ředitel nemá právo mít plat vyšší starosty.
Za druhé: Zaslouží si respekt. Pokud jsme vybrali osobnost, věřme řediteli, aby měl sílu dělat i nepopulární rozhodnutí. Třeba říct rodiči, že jeho syn je hajzlík, že jako rodič má problém a že on, ředitel, mu s tím problémem ve škole pomůže, pokud se dohodnou na pravidlech.
Za třetí: Zaslouží si důvěru a podporu zřizovatele. Pokud projde ředitel konkurzem, komise jej shledá schopným, měl by mu zřizovatel pomoci. Rozkol ředitele a zřizovatele je pak velký místní problém, rozhodně neobhajuji pouze ředitele. Otázka šestiletých rekonkurzů je stále otevřená, zatím platí a platit bude. Pravdou zůstává, že šest let je pro dobrého ředitele málo a pro špatného moc. Je v moci zřizovatele práva na rekonkurz využít, nebo ředitele potvrdit ve funkci. Obě varianty mají svoje velké výhody i nevýhody, to je na samostatné zamyšlení.
Míra autonomie českého ředitele patří k největším ve světě, myslím, že v reakci na rušení školských úřadů bez důkladné analýzy na praktické nároky na jednu osobu. Proto dál pracujme na zavedení středního článku podpory, aby se klišé o odbyrokratizování ředitelské práce stalo konečně realitou.
Na závěr bychom měli ještě dořešit problém přilétající na ředitelův stůl, sotva jsme pružně uklidili přijímačky, maturity, rotační výuku, testy bez stojánků, testy bez kapaliny, absence právní opory vůči rodičům antirouškařům nerespektujícím zákon, chaos při nošení roušek žáky při výuce venku… To jen několik příkladů z poslední doby. Pružnost českého ředitele, zdá se, je bez limitu, stojánky manažersky zadá školníkovi, kapalinu učiteli chemie, poradí si jako vždy. Ale propásli jsme zase jednu příležitost, jak ukázat, že ředitel není onuce. Pokud tedy testy nakonec nebudou vládou dodány podle slibů, testovat nebudeme, možná bychom mohli všechny řídi odvolat pro neplnění vládních nařízení.
Naštěstí se blíží řešení, přijde nejdéle na podzim, jmenuje se volby. Tento chaos ukončeme a ředitelům dejme najevo, že s nimi stojí a padá české školství. Proto nesmíme žonglovat s jejich trpělivostí a pružností, jsou klíčovými figurami změny filozofie českého vzdělávání.