Média publikují dramatické zprávy z Barmy: neklid, masové protivládní demonstrace, střelba do lidí, mrtví. Nedivím se Barmáncům, že protestují proti hlupákům a zlodějům, kteří jsou v jejich zemi u moci. Spíš se divím, jak to vydrželi tak dlouho. Barma je totiž ukázkovým příkladem potenciálně bohaté země, která byla totálně zničena, rozkradena a zdevastována socialistickou vládou. Socialismus v zemi deklaroval již v roce 1962 diktátor generál Ne Win.

S Barmou a s její vládou mám krátkou osobní zkušenost. Bylo to v prosinci 1999. Letěli jsme tehdy ve dvojčlenné výpravě z Bangkoku do Rangúnu neboli Yangonu. Měli jsme jen dva batůžky, průvodce Lonely Planet a něco málo peněz. Při výstupu ze schůdků na letištní plochu jsme s údivem spatřili červený koberec, vojenskou dechovku a celou vládu ve slavnostních uniformách. Ano, byli tam i generálové Than Shwe, Khin Nyunt a další pohlaváři, jejichž tváře jsme pak několik týdnů vídali v televizi a v jediných oficiálních novinách.

Slavnostní uvítání samozřejmě nepatřilo nám, nýbrž výpravě sportovců, kteří se vraceli z Asijských her. Byli zřejmě úspěšní, proto ta paráda na letišti. Trochu mrzuté bylo, že kvůli rozměrným zavazadlům sportovců se do letadla nevešla naše zavazadla. Ale což, to se stává i ve vyspělejších zemích. Dorazila ostatně hned druhý den.

Úvodní epizoda dala jasně najevo, že toto nebude dovolená jako každá jiná. A také nebyla. Barma je úžasná země plná milých lidí a krásných míst . Návštěva Barmy je jako cesta nazpět v čase. V hlavním městě obstarávaly dopravu autobusy Chevrolet ze 30. let. Možná slouží dodnes, nedivil bych se. Stále sloužící vojenské jeepy z druhé světové války nebyly výjimkou. Ve městě Piyn-U-Lwyn se veřejnost přepravovala koňskými dostavníčky, ne, nešlo o turistickou atrakci ale o skutečný relikt z dob, kdy město sloužilo jako rekreační horská stanice pro britské důstojníky a úředníky. Nyní velkou část vilek z červených cihel vlastní Číňané. Ti jsou hlavním motorem nepříliš silného soukromého sektoru: ovládají hotely a obchod s drahokamy. Své děti neposílají do práce, ale do škol.

Elektřina je v Barmě vzácná; po večerech vidí turista stovky ohníčků a má pocit, že se octl v době vlády královny Viktorie. Koloniální pocit bylo možné vychutnat při čaji o páté v hotelu Strand. Zahraniční turisté se ale nemusejí obávat výpadku elektrického proudu: všechny lepší hotely a obchody měly vlastní generátory.

Železnice, mosty, benzínové pumpy a dokonce i názvy ulic pocházely převážně z imperiálních dob, štítky „Made in England“ byly běžné. Na silnicích sice žádné „made in“ nestálo, ale podle jejich stavu byly zřejmě naposledy opravovány v době koloniálního jha. Mimochodem, názvy ulic: barmský socialista se vzmohl jen na přebarvení anglických názvů a číslic. Naštěstí i to provedl fušersky, takže orientace byla snadná.

V Barmě je leccos naopak. Auta jezdí po pravé straně jako na evropském kontinentě, ale většina z nich má volant napravo. Je to proto, že většinou jde o ojetiny z Thajska, kde se jezdí vlevo. V Barmě lze vidět náklaďáky přepravující lidi a autobusy přepravující náklad. Jeden takový nás vezl do města Mandalay. Byl naložený ananasy, pod kterými byly zamaskovány jakési bedny. Lidí vezl doslova pár. Na každém stanovišti vojenské hlídky strčil řidič vojákovi svazek bankovek a jelo se dál. Co autobus vezl v bednách, nevíme. Jisté jsou dvě věci. Za prvé, do Mandalaye není třeba vozit ananasy ze vzdálenosti stovek kilometrů. Za druhé, autobus jel z oblasti známé jako „Zlatý trojúhelník“…

Barmská ekonomika je zdeformovaná skutečností, že soukromé vlastnictví bylo dlouho zakázáno, podobně jako v socialistickém Československu – včetně nejmenších podniků. Doposud všechny velké podniky patří státu, respektive organizovaným zločincům, kteří stojí v čele armády. Ti se vyznačují vzácnou schopností ignorovat realitu. Oficiální kurs měny v roce 1999 byl necelých 7 kyatů za dolar; neoficiálně se za dolar dalo pořídit 360 kyatů, někde i víc. (V září 2007 byl reálný kurs již 1350 kyatů za dolar, přičemž oficiální se nezměnil.) Obvykle si na černé směnárníky příliš nepotrpím, ale v Barmě mě začalo bavit sledování, jak se liší kursy a obchodní spready od města k městu. Profesionální deformace se zkrátka nezapře.

Uzavřenost Barmy se projevuje v řadě drobností. Zatímco většina asijských zemí přijala za ženský ideál krásy evropskou anorexii, Barmánci dávají přednost zdravě vypadajícím baculkám – jak je ostatně běžné v zemích, kde vydatný oběd není pro každého samozřejmostí. Portréty televizní hvězdy Htet-Htet-Mo-U (vyslov „tete mou“) zdobí každý drobný krámek, restauraci nebo dílnu. Co do popularity vedou již jen černobílé portréty generál Bogyoke Aung Sana, vůdce hnutí za nezávislost. Byl zavražděn v roce 1947, několik měsíců před získáním nezávislosti.

Ale zpět k populární kultuře. Když jsem Htet-Htet-Mo-U poprvé viděl v televizi, měl jsem za to, že obraz je naladěn poněkud do šířky. Nebyl, do šířky byla samotná představitelka hlavní role. Barmská telenovela byla mimochodem zážitkem sama o sobě. Z evropského hlediska se všichni herci chovali vlastně jako neherci, Miloš Forman by musel být fascinován, kdyby to viděl. Htet-Htet-Mo-U jsem shodou neuvěřitelných okolností rovněž potkal osobně, a to při natáčení reklamy na rozpustnou kávu poblíž jedné z mnoha historických pagod v Paganu. Ne, obrazovka ani plakáty nelhaly: herečka byla vskutku zajímavě nevychrtlá.

Z hlediska evropského turisty byla návštěva hospodářsky zbědované Barmy úžasným zážitkem. Jenomže pro Barmánce je nevalná hospodářská situace jejich země každodenní realitou. Oni v tomto skanzenu skutečně žijí. Navíc je zřejmé, že životní úroveň v období britského impéria musela být evidentně vyšší než nyní.

A nejde jen o to, že obyvatelé Barmy nemají k dispozici luxusní spotřební zboží a namísto desítek televizních kanálů jen dva. Jde především o to, že chudoba způsobená socialistickou diktaturou ničí životy dětem, které musejí dřít v dílnách, na stavbách nebo v restauracích. Jde o chudé vesničany z povodí řeky Irawádí. Jejich mnohdy bílé oči prozrazovaly říční slepotu způsobenou parazitickými červy Onchocerca volvulus, kteří žijí v očních bulvách. Jde o to, že naděje, ambice a nadání miliónů lidí byly dlouhé desítky let marněny idiotskou vládou, která na nich parazitovala podobně jako ti červi. Hloupé klišé „lidé žijí chudě, ale šťastně,“ v Barmě neplatí.

Přeji Barmě, aby se brzy dočkala svobody. Pokud možno s minimálním počtem obětí.