Stát vybírá každoročně více a více daní. Zejména inkaso daní z příjmu roste velmi dynamicky. Přesto stát není schopen hospodařit s přebytkovým rozpočtem. Jak je to možné?

Jiří Paroubek nedávno správně poznamenal, že vlády vedené ČSSD snižovaly daně z příjmů právnických osob „z počátečních 39 % na současných 24 % (…) Nejvyšší sazba daně fyzických osob se snížila z 41 % na 32 %.“ Ano, je na tom kus pravdy. Škoda, že pan Paroubek neuvedl i další kus: snižování sazeb daní z příjmu bylo doprovázeno výrazným nárůstem objemu daňového inkasa.

Očekávaný objem vybraných daní z příjmů právnických osob bude v roce 2007 o 125 % vyšší než v roce 1999, přičemž hrubý domácí produkt za stejné období vzrostl celkově o 68 %. Ať už vývoj daňového inkasa měříme absolutně či relativně, nominálně i reálně, upravujeme pomocí inflace, růstu měnové zásoby nebo deflátorů HDP, stále vychází jediný výsledek: nižší sazby = více vybraných daní.

Člověk by si naivně myslel, že takováto daňová nadílka přispěje k vyrovnání státního rozpočtu. Leč bohužel, nestalo se tak. Deficit veřejných rozpočtů ČR se v roce 2007 odhaduje zhruba na 4 % HDP. Toto je prostě mezinárodní ostuda: Česká republika má jeden z nejhorších rozpočtových schodků na světě. Horší výsledky bude mít v roce 2007 zřejmě již jen Maďarsko, Egypt a Pákistán. Průměrný rozpočtový deficit v EU je odhadován na 0,6 % HDP, USA letos mohou očekávat asi 1,6 % HDP. Češi by měli přestat používat hanlivý termín „turecké hospodářství“, protože Turci letos dosáhnou deficitu jen asi 2,8 % HDP.

Proč naši drazí představitelé (míněno doslova) nedokážou lépe hospodařit?

Vlády za posledních deset let – bez ohledu na politickou orientaci – nejenže nikdy příliš nešetřily, ale dokonce ani nezavedly do veřejných financí elementární pořádek. Kterékoli soukromé hokynářství má pečlivěji hlídané finance než státní rozpočet. Chybí základní kontrolní mechanismy, chybí moderní informační systém pro tvorbu a audit rozpočtu. Státní rozpočet je každoročně předkládán ke schválení v takové podobě, která vzdoruje jakýmkoli seriózním pokusům o analýzu. Je to nějakých osm až deset svazků různé tloušťky, celkově balík spotřebovaného papíru formátu A4 dosahuje řádově rozměrů desítek centimetrů.

I rozsáhlý materiál by však bylo možné intelektuálně vstřebat, kdyby byl logicky a přehledně členěn. Což není. Nelze říci, že by v textu nebyly informace. Informací je hodně, ale nejsou obsaženy v konzistentní podobě. Návrh rozpočtu například obsahuje velmi podrobné výpisy nejrůznějších dotací na regionální a lokální úrovni. Je až k neuvěření, jaké detaily lze zjistit: kolik bude činit dotace na vymalování hasičárny v Pocinovicích, kolik dostane ochotnický soubor tu a agentura na ochranu krajiny onde. Vyčísleny jsou i makroekonomicky vskutku zanedbatelné tisícové položky. Přejdeme však k jiné kapitole a text se náhle stává lakonickým. Zvýšení rozpočtové kapitoly té a té o pět, deset, patnáct miliard – peníze jen prší, aniž by tato průtrž peněženek daňových poplatníků byla jakkoli komentována, jakkoli vysvětlena.

Symbolem špatného hospodaření se stalo tzv. porcování medvěda. Vzpomínám na jeden seminář o veřejných financích, kde se mimo jiné hovořilo i o této problematice. Přítomno bylo i několik drahých představitelů z tehdejší vládnoucí strany. Jeden z nich zvláště vehementně horoval proti zákonnému omezení možnosti poslanců libovolně rozhodovat o výdajích. „Když omezíme moc poslanců tímto způsobem“ – řečnil plamenně, až se mu všechny tři brady klepaly – „tak můžeme rovnou zrušit demokracii! Protože pak už to nebude žádná demokracie, když poslanci nebudou mít právo demokraticky rozhodovat o rozpočtu!!“

Nebudu to komentovat, tento výrok hovoří sám za sebe.

Porcování medvěda je ovšem skutečně spíše jen symbol než kořen problémů. Na celkových výdajích se poslanecké iniciativy podílejí všeho všudy polovinou procenta. Hlavní problém je v naprosto nekontrolovatelném hospodařená většiny ministerstev, a také v sociálním populismu.

Často se argumentuje Švédskem a jinými severskými zeměmi, kde prý lidé platí daně rádi, protože jsou osvícení a vědí, že přispívají ke společenskému blahu. Veřejné statky, infrastruktura, vzdělání, a tak dále. Inu, Švédové především vědí, že jimi zaplacené daně nejsou promrhány, a že kvalita úřadů a veřejných institucí odpovídá vynaloženým prostředkům. Ve Švédsku propukl svého času skandál, když poslankyně Mona Sahlinová zaplatila z poslanecké kreditní karty soukromé občerstvení. Sahlinová na to málem doplatila kariérou.

Hlavním důvodem existence permanentních schodků českého státního rozpočtu není nedostatek peněz. Naopak, stát vybírá na daních až příliš. Problém je kromě rozpočtového populismu také v neschopnosti či neochotě kontrolovat veřejné finance.