Byla jednou jedna země, která v 90. letech utrpěla hospodářskou recesi, bankovní krizi, měnovou krizi, nárůst nezaměstnanosti, zkrátka svrab a neštovice. A kdo za toto neštěstí může?

Byla jednou jedna nešťastná východoevropská země, kterou zásadní politické a ekonomické změny zastihly zcela nepřipravenou. Až do roku 1989 měla tato země pověst stabilně, byť poněkud pomalu rostoucí ekonomiky, která navíc měla tradici vyrovnaných rozpočtů. Zhroucení hlavního obchodního partnera – Sovětského svazu – však přineslo doposud nepoznané problémy. Hrubý domácí produkt pokles během čtyř let od roku 1989 o 15 %.

Šlo o největší recesi od Velké hospodářské krize 30. let. Schodek státního rozpočtu vyšplhal na 9 % HDP, dříve minimální nezaměstnanost narostla do obludných rozměrů: až na 19 % práceschopného obyvatelstva.

Experimenty nezkušené vlády a centrální banky měly dále za následek nárůst úrokových sazeb na dvojcifernou úroveň, která podvázala hospodářský růst. Přesto se nepodařilo zabránit devalvaci měny. Závažná bankovní krize na čas ochromila hospodářský růst. Průmyslová produkce se propadla o 21 %.

Společně s vládními úspornými balíčky způsobila další pokles životní úrovně obyvatelstva: reálné příjmy poklesly o 26 %. Vláda ovšem našla dostatek peněz, aby sanovala z prostředků daňových poplatníků nezodpovědné hospodaření bankovních manažerů. Pokud jde o akciový index této nešťastné země, zaznamenal v době krize pád o 68 %.

Ekonomicky nepříliš gramotný čtenář by v tomto okamžiku mohl podotknout: a za to všechno může ODS. Ale ne, nemůže. Pochmurné líčení hospodářské devastace kdysi prosperující země se totiž týká Finska.

Jeho ekonomika skutečně utrpěla výpadkem sovětského trhu, kam šlo před rokem 1990 až 20 % finského vývozu. Finská recese trvala celou první polovinu 90. let a teprve v roce 1997 bylo dosaženo úrovně ekonomické výkonnosti roku 1989.

Nyní podotkněme, že Finové nemuseli masově privatizovat, neboť jejich ekonomika byla vždy kapitalistická. Nemuseli se překotně učit cizí jazyky a orientovat se v tržním hospodářství, neboť to pro ně nebyla žádná novinka. Nemuseli ani nákladně likvidovat těžké ekologické škody způsobené komunismem, nemuseli řešit dělení státu, nemuseli zakládat burzu, neboť ti již samozřejmě dávno měli.

Finové zkrátka nemuseli dělat celou řadu složitých věcí, kterou jsme my, Češi, během 90. let udělat museli. Přesto pro ně adaptace na nové ekonomické prostředí byla bolestná a plná omylů. Jediná zásadní změna, které se museli přizpůsobit, byla změna struktury exportu. Tento problém ovšem česká ekonomika musela řešit také. V objektivním srovnání s Finskem 90. let jsme si nevedli tak úplně špatně – zvláště když uvážíme, o kolik složitější jsme měli zadání.

Co z toho vyplývá? Vždycky mě dojímají mudrlanti, kteří srovnávají ekonomickou „výkonnost“ vlád do roku 1998 a později. Tito rozumbradové srovnávají hrušky s jablky, psy s kočkami a holinky s hodinkami. Reformní období 1990-97 bylo zkrátka úplně odlišné od dob pozdějších. Problémy, které se tehdy řešily, nebyly snadné, ale byly zcela logické. A také je zcela logické, že současnost řeší jiné problémy.

Příběh o spálené zemi však má tuhý život. Může za to ekonomická negramotnost většiny českého obyvatelstva? Ta má určitě svoji roli, ale zřejmě se jedná o přirozenou lidskou potřebu vytvářet mýty. Historik a spisovatel Mircea Eliade píše o romantické baladě z rumunských hor. Balada vypráví o mladém muži, kterého krátce před svatbou očaruje žárlivá horská víla a způsobí jeho pád. Balada je plná citů a narážek na nadpřirozeno. Ve skutečnosti – jak zjistili etnologové – mladý muž prostě uklouzl, spadl z vysoké skály a zabil se.

Co je na tomto příběhu nejzajímavější? Skoro všichni obyvatelé zažili skutečnost, ale ta je sama o sobě nemohla uspokojit. Mytizace příběhu neskončila tím, že se z něho stala balada. Lidé pokládali píseň o žárlivé víle za skutečnost, zatímco reálný příběh byl pro vesničany falšováním pravdy. Mýtus plně nahradil realitu.

Podobně jako rumunští horalé, o nichž píše Eliade, pokládá i česká veřejnost za pravdu smyšlenou legendu o spálené zemi. Skutečnost – problémy spojené se zásadní transformací ekonomiky – není dostatečně zajímavá.

Pro lidové politické vypravěče je ovšem nutné si ke skutečnému příběhu přibásnit pověst o zlé a lakomé Klausově vládě, aby ve srovnání s hrůzami 90. let plně vynikly jásavé časy plné pozitiv a sociálních jistot pod vládami pozdějšími.

Tím není řečeno, že ČSSD dělá vše špatně a ODS vše správně. Kdepak. ČSSD jsem již pochválil za snižování sazeb daní z příjmu, zejména pokud šlo o právnické osoby. ODS samozřejmě není perfektní. Nasekala pár pořádných chyb. Ale o nich až příště. Očekávám hojnou návštěvnost.