České noviny stále častěji publikují zprávy, které nasvědčují populační explozi: není dostatek jeslí, školek, dětských lékařů a v poslední době je umění dokonce sehnat porodnici s volnými kapacitami. Co to znamená?

Tyto zprávy vypovídají o dvou skutečnostech: za (a), demografické echo populační vlny narozené v první polovině 70. let konečně dorazilo – sice se zpožděním a tlumeně, ale přece.

Za (b) se ukazuje, že ačkoli nárůst porodnosti v první dekádě 21. století byl snadno předvídatelný, pro státní i municipální úřady se jedná o překvapující novotu. Kdyby poblíž Jílového přistáli mimozemšťané anebo kdyby Raná u Loun začala po miliónech let zase soptit, úřady by nemohly být překvapeny více než prostým faktem, že děti narozené za Husáka jsou už velké a samy mají děti. Naštěstí je dnes alespoň dostatek šatiček, botiček, kočárků a hraček, protože o tomto sortimentu rozhoduje trh a nikoli stát.

Bohužel, je to stát, kdo rozhoduje o našich penzích. Pro generaci Husákových dětí (stejně jako pro mladší čtyřicátníky, mezi něž se letos bohužel zařadil i autor tohoto textu) je to důvod k mrazení v zádech a k usilovnému myšlení na zadní kolečka.

Mimochodem, pro chytrolíny, kteří v populační miniexplozi vidí řešení demografického problému, máme špatné zprávy: celková porodnost se zvýšila pouze nepatrně, na 1,4 dítěte na jednu ženu. Česká populace tedy i nadále stárne, zázračné řešení přirozenou cestou se nekoná. A přestože se počet obyvatel ČR v posledním roce mírně zvýšil, šlo z velké části o důsledky prodlužujícího se průměrného věku dožití.

Penzijní systém v dnešní relativně štědré podobě existuje jen asi čtyřicet, nejvýše padesát let – a již nyní je zřejmé, že jeho budoucnost je temná. Proč? V současnosti žije v České republice necelých šest miliónů osob ve věkové skupině 20 až 59 let. Toto je skupina, kterou můžeme považovat za ekonomicky produktivní. Počet osob starších 60 let (včetně) dosahuje necelých 2,2 miliónu. Na jednoho důchodce tedy připadají velmi zhruba tři ekonomicky aktivní občané.

Co bude za deset let? Počet šedesátníků a starších vzroste na 2,7 miliónu, kdežto počet osob ve věku 20-59 poklesne na 5,6 miliónu. Tedy poměr blízký 1 : 2. V roce 2027 bude starých 2,9 miliónu, kdežto „mladých“ jen 5,2 miliónu. A v roce 2037, kdy Husákovy děti dospějí do důchodcovských let, bude tento poměr 3,2 ku 4,5 miliónu. Česká republika doslova zšedne.

Počet osmdesátníků a starších se více než zdvojnásobí. (Jistě: tyto prognózy nemusí vyjít úplně přesně. Ale demografie má ze všech společenských věd zdaleka největší prognostickou sílu, takže bez ohledu na desetinná čísla, o trendu netřeba pochybovat.)

Důsledky? Pokud bude zachován blahosklonně nečinný přístup dosavadních českých vlád, namísto důchodové reformy se bude konat bezdůchodová reforma. Náhradové poměry státních důchodů vůči průměrným mzdám budou plynule klesat, možná až na úroveň roku 1948, kdy nejnižší důchod činil 70 Kčs při průměrné mzdě kolem 4000 Kčs.

To by nemuselo zdánlivě tolik vadit, pokud bychom se my, budoucí důchodci, byli ochotni ve stáří uskrovnit. Bohužel, právě ceny pro důchodce nejcitlivější – bydlení, energie, poplatky za služby, včetně lékařské a podobné péče – poletí nahoru zvláště čiperně. Centrální banky našly obnovenou zálibu v pumpování peněz do ekonomiky, což společně s vhodně zmanipulovaným cenovým indexem umožňuje stimulovat ekonomiku při nízké inflaci.

Té „nízké inflace“ je ovšem dosaženo trikem: vyloučením nebo omezením většiny „nepříjemných“ položek, jako je bydlení, energie, služby, atd. ze spotřebitelského koše. V následujících desetiletí porostou životní náklady důchodců nejen rychleji než oficiální inflace, ale možná i rychleji než průměrné mzdy. Co s tím?

Apokalyptickým řešením je cosi na způsob klecových velkochovů, kde nešťastníci budou trávit své poslední dny, než budou z úsporných důvodů milosrdně uspáni. Euthanasie přestane být diskusním tématem pro intelektuály a stane se v důsledku ekonomického tlaku všední záležitostí. Je tu určitá paralela s pohřbem žehem, který byl ještě na začátku 20. století velmi neobvyklý. Ekonomická realita (růst cen pozemků) však velmi rychle lidi přiměla, aby své drahé zesnulé zpopelňovali. A nyní se šetří dokonce i na urnách.

Koneckonců, proč je téma euthanasie tak chytlavé pro určité politické skupiny? Protože je to jejich vize budoucí bezdůchodové reformy.
„Dobrá,“ může si leckdo říci, „ale nás budoucích důchodců bude jednou tolik, že politika bude v našich rukou. Zvolíme si stranu, která nám zabezpečí vysoké důchody, a bude po problémech. Naše děti se sice budou prohýbat pod daňovým břemenem, ale moc bude patřit nám, starcům. O důchody se tedy starat nemusíme.“

Bohužel, musíme. Je sice pravda, že vzhledem k demografickému vývoji nás čeká gerontokracie, ale moc vlády a parlamentu nad daňovými poplatníky bude velmi omezená. Mladí, inteligentní, jazykově vybavení a zcestovalí Češi nebudou ani zbla zvědaví na vládu senilních bojovníků za sociální stát.

Pokud budoucí vlády budou provádět dementní opatření ve smyslu zvyšování daní, mladí se nesentimentálně odeberou za lepším, ať už v rámci sjednocené Evropy nebo za Atlantik. Generace dnešních školáků a předškoláků nebude mít v dospělosti jazykové ani jiné zábrany, takže od nich nelze očekávat, že se nechají finančně „vyšťavit“ českou vládou podobně jako nyní jejich submisivní otcové a matky.

K tomu přibude i fakt, že vlády si uvědomí důležitost populace. „Chci si ponechat Slovensko jako populační zdroj,“ prohlásil před několika lety Vladimír Špidla ještě ve funkci premiéra na jednom soukromém večírku. Byl to jeden z jeho pragmatičtějších názorů.

Ale k podobným názorům docházejí osvícenější vlády i na Západě. Velká Británie velmi profituje z masového příchodu Poláků. Jsou to imigranti přizpůsobivější než „Asians“, lépe zapadnou mezi původní populaci, nemají ve zvyku přestavovat novogotické anglické kostely na mešity a mezi jejich koníčky nepatří amatérská pyrotechnika.

Exodus mladších, vzdělanějších a podnikavějších občanů přidělává starosti polské vládě. Prezident Kaczynski nedávno oznámil program pobídek, jejichž cílem je nalákat zpět Poláky pracující v zahraničí. Vítěz voleb Donald Tusk má v úmyslu něco podobného. Kromě jiného půjde také o zavedení rovné daně, protože vysoké daně z příjmu vyhánějí ze země především kvalifikované pracovníky.

Až budou Husákovy děti ve věku, který je nyní považován za důchodový, vlády si uvědomí, že lidský a znalostní kapitál je vzácný, kdežto peněz je všude dost díky permanentní měnové expanzi. Vlády si začnou lidí konečně vážit, zejména těch mladších a vzdělanějších. Budou vyhlašovat podobné programy, jakými nyní lákají zahraniční investory.

Již nyní se ostatně ukazuje, že finančního kapitálu je větší dostatek než lidí. Zvyšovat sazby odvodů na průběžný penzijní systém bude vyloučeno kvůli mezinárodní konkurenci – podobně jako dnes nelze zvyšovat sazby daní z příjmů právnických osob. Konkurence naštěstí funguje i na úrovni států.

Řešení (ne kompletní, ale aspoň částečné) je provést radikální důchodovou reformu a zároveň podniknout kroky v oblasti demografie. Současná česká vláda si alespoň zčásti uvědomuje nutnost toho prvního.