Tak prý česká zahraniční politika za nic nestojí. Ztrácíme pozice, a pokud je nás vůbec vidět, jsme za exoty. Jak je to ve skutečnosti?

Skutečnost je taková, že prestižní týdeník The Economist se o naší zahraniční politice vyjadřuje s respektem. Ano, Economist připouští, že bruselští diplomatičtí rutinéři ze staré školy pokládají Čechy za idealisty a občas obracejí oči v sloup, ale toto konstatování je míněno jako pochvala české diplomacie. Nikoli jako výsměch Čechům. Obrázek ostatně vypovídá za tisíc slov.



Nikoli, fakt, že jsme nezískal křeslo v radě bezpečnosti výměnou za pochlebování různým diktátorům, nás věru nemusí mrzet. Jistě, bývalý premiér neváhal poklonkovat před kýmkoli, ať už Bushem či Putinem, ale je toto skutečně standard zahraniční politiky, jaký bychom měli zastávat?

V tomto směru by mi nesrovnatelně sympatičtější Miloš Zeman, když měl onehdy dost odvahy říci svůj názor na Jásira Arafata. Šlo o názor, který byl v příkrém rozporu se "systematickým budováním pozic v islámském světě". Ale Zeman měl pravdu a měl odvahu ji říci nahlas - alespoň v jednom daném momentě.

Na druhé straně si dodnes pamatuji na televizní záběry Romana Prodiho doslova panáčkujícího před libyjským diktátorem Kaddáfím. Ano, vím, že Libye má ropu. Ano, vím, že Kaddáfí je „polepšený“ a že chce vycházet ze Západem v dobrém – poučil se dostatečně z osudu svého kolegy Saddáma Husajna.

Ale jako ekonom také vím, že existují hodnoty, které nelze koupit za peníze. Třeba dobrý pocit z toho, že není nutné mít naolejovanou hlavu kvůli lezení do rekta nějakého mocnáře. Diplomacie sem, diplomacie tam, prodejná děvka si nikdy nezíská vážnost a respekt.