Co Václav Klaus udělal v 90. letech dobře? A co se mu nepodařilo?

Nejprve k tomu, co Klaus udělal dobře. V první řadě se nesentimentálně vypořádal s hlasateli socialismu s lidskou tváří, třetích cest, smíšené ekonomiky a podobných bludů. Dodnes si pamatuji, jak v lednu 1990 Klaus příkře zhodnotil teorie Oty Šika jako slepou uličku vývoje. Dotknout se modly z roku 1968! Jaká troufalost! Ale měl pravdu.

Díky Klausovi jsme nemuseli zažít nákladné fiasko jako Rumuni, jejichž první posttotalitní prezident Ion Iliescu se marně pokoušel zkřížit socialismus s trhem. Díky Klausovi jsme zaznamenali nejnižší inflaci ze všech reformních ekonomik s výjimkou východního Německa. Díky Klausovi jsme se vyhnuli rozpočtové krizi, kterou si „vychutnaly“ některé jiné země. A na rozdíl od východního Německa, nedošlo u nás k tolik prudkému propadu průmyslové výroby a ke dvojcifernému nárůstu nezaměstnanosti.

Propad ekonomiky po roce 1989 byl nicméně nutný. Nepřirozeně fungující zdeformovaná socialistická ekonomika musela projít šokem po zavedení normálních podmínek. I kapitalistické Finsko prožilo těžký šok po rozpadu sovětského trhu, natožpak československá ekonomika, která byla řízena nejdogmatičtějšími komunisty na světě s výjimkou Kuby a Severní Koreje.

Pokles byl však relativně mírný. Jan Švejnar uvádí, že v roce 1993 – kdy došlo k dosažení „dna“ – byla výkonnost české ekonomiky asi na 87 % procentech výkonnosti z roku 1989. Dokonce i polokapitalistické Slovinsko utrpělo hlubší pokles (na 84 % roku 1989), přičemž slovinská inflace za rok 1992 dosáhla hodnoty 207 %. Podle všech číselných měřítek byla raná etapa transformace české ekonomiky (do roku 1993) provedena nejlépe v celém postkomunistickém světě, včetně Finska.

Tolik chvála. Klaus však udělal i chyby. Velká chyba číslo jedna: Klaus nebudoval žádný „kapitalismus 19. století“, jak se někdy nesmyslně tvrdí, ale evropský sociální stát odpovídající 80. letům století dvacátého. To znamená, že:

• Výše daní byla zpočátku dost vysoká, což brzdilo hospodářský růst, stejně jako progresivní struktura zdanění.
• Byla zavedena velkorysá sociální síť, což některé beztak nepříliš produktivní vrstvy obyvatelstva odnaučilo pracovat vůbec.
• Byla zavedena tripartita, takže komunisté z odborových svazů získali nepřiměřenou velkou moc nad vývojem ekonomiky.
• Nebyl reformován penzijní systém, neboť v 80. letech politikové předpokládali, že demografická časovaná bomba bouchne až někdy ve 21. století – což byla koneckonců pravda.
• Nebylo deregulováno nájemné, což bylo asociální zejména vůči mladým lidem.

Česká republika nebyla okolnostmi nucena uplatňovat natolik zásadní a radikální reformy jako například sovětským režimem zdevastované Estonsko. Úspěšnost první fáze reformy vedla k sebeuspokojení, sebeuspokojení vedlo k pasivitě a pasivita k ochabnutí úsilí i pozornosti. To se Klausovi záhy vymstilo. Přehlédl blížící se katastrofu a ta jej téměř zničila.

Tou katastrofou byl neblahý jev zvaný tunelování. Souvisel s privatizací. Část podniků byla prodána na dluh, přičemž úvěry nesly vysoké sazby vzhledem k nízkému stupni vývoje bankovnictví. Nabyvatel mnohdy zjistil, že úvěr nelze splatit poctivou cestou. Zanedlouho mnozí nabyvatelé zjistili, že ještě lepší je podnik rozkrást a úvěr nezaplatit vůbec. Sankce za tuto činnost byly chabé, zákony děravé.

Toto vše se dělo i v Maďarsku a v Polsku. Zatímco my jsme měli specifický národní termín „tunelování“, Poláci hovořili o „bermudských trojúhelnících“. V čem se Češi vymykali, byl jejich svérázný bohémský přístup ke kapitálovému trhu. Poláci, Maďaři a dokonce i Rusové měli komise pro cenné papíry chránící investory před zneužíváním. V České republice by existence tohoto orgánu byla bývala desetinásobně nutná vzhledem k tomu, že kupónová privatizace doslova přes noc vytvořila doslova tisíce cenných papírů. Alespoň elementární ochrana investorů byla kriticky důležitá.

Byla nutná – jenže nebyla. Toto je druhá velká Klausova chyba: nezvládnutí kapitálového trhu. Představa burzy jakožto jednorázového nástroje pro vytvoření „stabilní struktury strategických vlastníků“ byla krajně nešťastná. V tržní ekonomice neexistuje žádná „stabilní struktura vlastníků“. A když už na burze dochází k vykoupení veřejně obchodovatelných akcií do rukou jednoho vlastníka, je nutno tento obchod dělat za férovou tržní cenu a ještě připlatit prémii. Nelze dělat z drobných akcionářů hejly, vymstí se to.

Václav Klaus, jakkoli brilantně ovládal monetarismus a skvěle zvládl první fázi transformace, byl laikem v oblasti kapitálových trhů. „Protože kapitálové trhy v tranzitivních zemích jsou nevyzrálé, měly by být méně, a nikoli více, regulovány než trhy vyspělé. Západní investoři jdou do tranzitivních zemí proto, že si slibují vyšší výnos, přirozeně s vyšším rizikem. Další regulace by odradila ty poslední zbytky investorů, kteří zde dosud působili, a likvidita trhů by spadla na minimum“ – tvrdil zcela mylně Klaus. Spletl si systematické riziko – které je skutečně podle teorie CAPM přímo úměrné očekávaným ziskům – a riziko systémové, které nikdy nevěští nic jiného než průšvih.

Byl to nejdražší omyl 90. let. Následky:
• Poškození reputace České republiky v zahraničí. Sám si pamatuji, nepříjemné otázky jsem dostával při návštěvě Švýcarska v roce 1996 (a to jsem sám nikdy nic nevytuneloval.) Špatná pověst pozdržela příliv zahraničních investic o několik let.
• Zmrazení aktivit na pražské burze na řadu let. Dodnes se z toho burza nevzpamatovala. Mohli jsme být finančním centrem střední Evropy, ale tuto pozici má dnes nadosah Varšava. Primárních emisí se u nás konalo jen několik; v Polsku několik desítek.
• Poškození důvěry obyvatelstva v kapitálový trh, fondy, atd. Teprve postupem času lidé zvolna zjišťují, že burza, fondy, makléři a podobné instituce mohou lidem pomoci k penězům a nikoli od nich.

Benevolence vůči systémovému riziku vedla ke ztrátě důvěry v Klause a v ODS. Tichá tolerance nejrůznějších burzovních pirátů v 90. letech nebyla úmyslná, šlo jen o důsledek mylných představ o fungování kapitálových trhů. Ekonomové z „prognosťáku“ nebyli v teorii kapitálových trhů příliš zběhlí, neboť Prognostický ústav nikdy netušil, že tato teorie u nás bude někdy použita. Prognózování je obtížné, zvláště, jde-li o budoucnost.

Nakonec stačila relativně malá záminka a ODS ztratila v roce 1997 moc na dlouhých devět let. Jak se od té doby proměnila? Nikdo to nikdy neřekl nahlas, ale strana prošla důkladným sebezpytováním.

Sebereflexe ODS se projevuje tím, že od jisté doby dává ruce pryč od čehokoli, co zavání kapitálovým trhem. Nechce se prostě podruhé spálit o stejná kamna. Praktický důsledek je takový, že ODS je vehementně proti povinnému penzijnímu spoření do fondů. ODS má nyní ze slova „fond“ větší hrůzu než sedmdesátiletý důchodce ošizený Koženým nebo Motoinvestem. Názor, že ODS je „strana tunelářů“, je hloupost. Ve skutečnosti se ničeho nebojí tolik jako opakování své chyby z 90. let, kdy lehkomyslně podcenila nebezpečí hrozící burze a fondům.

Václav Klaus tedy není ani bůh ani ďábel, jakkoli je takto líčen svými příznivci, respektive odpůrci. Je to velmi energický člověk s vysokou inteligencí. Dopustil se chyb, ano – ale na druhé straně, jen ten, kdo nikdy nic nedělal, nic nezkazil.

Toto je celý, redakčně nekrácený text, který vyšel v MF Dnes v pondělí. Od novinové verze se příliš neliší, redakční krácení bylo citlivé.

A koho bych měl raději za prezidenta, Švejnara nebo Klause? Na Švejnarovi je mi sympatické to, co mu někteří vyčítají: že studoval a žil ve svobodné civilizované zemi a nikoli v komunistickém Československu. Ovšem Klaus je zajímavější a zábavnější. Ovšem v naší zemi nevolí prezidenta voliči, nýbrž naši velmi drazí zástupci, takže na mém názoru nezáleží.