Proč se pro označení nacistů používá termín „krajní pravice“? Co je pravicového na hnutí, které samo sebe označuje za nacionální socialismus?

Termín „nacionální socialismus“ nebyl vymyšlen Hitlerem nebo Goebbelsem za účelem zmatení naivních voličů. Výstižně charakterizuje obsah toho, co se v Německu od roku 1933 dělo. Hitlerovská hospodářská politika byla skutečně socialistická. Mimo jiné zahrnovala:

• administrativní kontrolu některých cen, zejména nájemného
• státní kontrolu nad devizovým hospodářstvím a finančními trhy
• zavedení některých nových daní a zvýšení stávajících (např. daně z příjmu z 20 % na 40 %)
• progresivní strukturu daní z příjmů
• společné zdanění manželů
• ochranu dlužníků před věřiteli
• státní kontrolu zahraničního obchodu
• znárodnění některých podniků a podřízení soukromé sféry státu
• zavedení centrálního plánování (čtyřletky)
• deficitní hospodaření státního rozpočtu
• zvýšenou ochranu zaměstnanců
• státní dotace hypoték
• cenzuru sdělovacích prostředků
• politiku státních výdajů a veřejně financovaných staveb za účelem tvorby pracovních míst

Samozřejmě, že nacionálně socialistické rozhazování vedlo ke katastrofálnímu stavu státního rozpočtu. Osmnáctého listopadu 1938 uvedl Göring na poradě vlády: „Říšské finance jsou v extrémně kritickém stavu. Je zapotřebí krátkodobé výpomoci v podobě miliard požadovaných od Židů a zisků z arizovaných podniků.“

Walther Bayrhoffer z vedení Říšské banky později uvedl, že stav vládních financí byl katastrofální. „Měli jsme pokladní schodek dvou miliard marek. Existovalo bezprostřední nebezpečí, že Říše ztratí platební schopnost.“ Dokonce i loajální ministr financí Schwerin von Krosigk byl připraven omezit a restrukturalizovat výdaje.

Řešení se našlo v podobě mimořádné daně z židovského majetku, tzv. Judenbusse (židovská pokuta). Během této akce, připravované během roku 1938, stát jednorázově zkonfiskoval zhruba 20-25 % veškerého židovského majetku. Tím Hitler získal zhruba 1,2 miliardy říšských marek, z velké části v likvidní podobě. Akutní finanční krize byla momentálně zažehnána. Ne nadlouho.

V době, kdy německá armáda vítězně pochodovala do českého pohraničí, bylo zdánlivě neporazitelné Německo na pokraji bankrotu. V roce 1939 činily civilní veřejné výdaje 16,3 miliardy marek, vojenské 20,5 miliardy; k tomu bylo třeba připočíst 3,3 miliard na dluhovou službu. Celkové příjmy veřejných rozpočtů však nedosahovaly ani 18 miliard marek. Německo bylo zdánlivě neporazitelné, ale z finančního hlediska šlo o obra na hliněných nohou.

V roce 1939 odeslalo ředitelství Říšské banky dopis Hitlerovi, v němž stálo: „Neomezená expanze státních výdajů znemožňuje jakýkoli pokus o navržení řádného rozpočtu. Státní finance, navzdory drastickému zpřísnění daňové legislativy, byly dovedeny na práh kolapsu a aktuálně hrozí destabilizovat jak národní banku, tak měnu. Žádné finanční recepty nebo systémy, jakkoli promyšlené a důmyslné, nemohou stačit, aby zabránily katastrofálním důsledkům neomezeného deficitního utrácení na měnu. Žádná národní banka není schopna držet měnu proti inflačním fiskálním politikám státu.“

Autoři tohoto dopisu, v čele s prezidentem Říšské banky Hjalmarem Schachtem, již měli bohaté zkušenosti s finančními triky, jimiž pomáhali vládě financovat předchozí dluhy. Jediným výsledkem dopisu však byla nucená rezignace Schachta a řady dalších řídících pracovníků centrální banky. Jejich místa zaujaly ekonomicky méně fundované, avšak politicky spolehlivé kádry.

Hitlerova říše byla financována penězi nakradenými v celé okupované Evropě. „Když má někdo být o hladu, pak ať je to někdo jiný než Němec,“ hlásal Göring. Německé obyvatelstvo, zvláště nízkopříjmové skupiny, se těšily z daňových výhod. Osob s příjmy do 2400 říšských marek ročně se netýkalo válečné zvýšení daní – šlo o 70 % pracujících.

Uplatňovala se Hitlerova direktiva z roku 1935: „Během válečného období mají být omezeny vysoké příjmy, ať už prostřednictvím povinných nákupů válečných dluhopisů nebo cestou progresivního zdanění.“ A nikdy, ani v situaci největší finanční nouze, nacionální socialisté nezvýšili daň z piva.

Kdo je příznivcem společného zdanění manželů nebo progresivního zdanění příjmů ještě nemusí být nutně nacista. Nicméně tyto a podobné socialistické „evergreeny“ odrážejí nacistickou mentalitu: ideálem je mocný stát, který řídí své občany. V nacistickém pojetí není stát služebníkem občana, ale občan služebníkem státu. „Gemeinnutz vor Eigennutz“ – „Veřejný užitek před soukromým užitkem“, jak hlásalo jedno z nacistických hesel.

Podtextem tragické „křišťálové noci“ z roku 1938 byla tedy snaha nacionálně socialistického režimu získat finance na budování sociálního státu pro „Volksgenosse“ (soukmenovce) okradením Židů. Co je na tom pravicového, to ví snad jen sám ďábel.

S využitím knihy Hitlerův lidový stát: Loupež, rasová válka a národní socialismus, Götz Aly, 2005 (v originále Hitlers Volksstaat. Raub, Rassenkrieg und nationaler Sozialismus, 2005)