Ještě nedávno jsem se mylně domníval, že kandidatura profesora Švejnara přinese zajímavou diskusi o problémech české ekonomiky. Já naiva. Mohlo mi být předem jasné, co bude následovat.

Ukazuje se, že když se inteligentní a vzdělaný člověk stane kandidátem populistické strany, sníží se na její úroveň. Je to zřejmé ze všeho, co Švejnar po oznámení své prezidentské kandidatury říká a píše. Jaký rozdíl. Dříve pronikavý analytický mozek nyní produkuje slovní vatu, která nenese žádnou informační hodnotu. Samá kulatá slůvka, floskule a hraběcí rady typu „je třeba podporovat znalostní ekonomiku“. Jak, to se nedozvíme.

Nedozvíme se prakticky nic, protože prezidentská kandidatura zřejmě snížila Švejnarovo IQ o nějakých padesát bodů. Stal se z něj papoušek opakující naučené fráze. Než takového prezidenta, ať raději zůstane Pražský hrad prázdný do té doby, než bude znovu zavedena monarchie. Jednou se tak beztak stane, protože Češi instinktivně touží po nějakém tatíčkovi.

Jak osvěžující je číst názory Václava Klause. Člověk s ním může stokrát nesouhlasit a nacházet na něm kvanta chyb. Kolik lidí mu nemůže přijít na jméno kvůli názorům, které vyčnívají z řady. Kolik lidí se snaží udělat z něho něco, čím není, například nacionalistu. Ale musí každý, kdo nesdílí povinné svazácké nadšení pro bruselskou byrokracii nacionalista? Je to právě Klaus, díky němuž je česká politická i ekonomická diskuse pestřejší, bohatší a zajímavější.

Že Klaus dělal v devadesátých letech chyby? Ale jistěže dělal. Sám jsem je kritizoval již v roce 1995, kdo nevěří, ať se podívá do archivu denního tisku. To jen proto, aby někdo nepronášel poznámky o generálech po bitvě v souvislosti s mou osobou.
Klaus udělal plno chyb, ale podstatnější je, co udělal dobře. I sám profesor Švejnar uváděl ve svých materiálech (z doby, než se nechal dobrovolně zhloupnout příslibem nejvyšší státní funkce) že Česká republika zaznamenala nejnižší hospodářský propad z celého postkomunistického světa po roce 1990.

Proč prezident Klaus nechce televizní debatu? Samozřejmě, že by mohl Švejnara triumfálně roznést na kopytech, kdyby jen upozornil na nekonzistentnost jeho nynějších výroků a názorů publikovaných dříve. Jenže to má háček. Intelektuálním argumentům rozumí jen inteligentní lidé, kteří navíc mají alespoň nějaké ponětí o ekonomii. Těch je v populaci menšina, nejen v ČR, ale všude na světě.

Televizní debatě by tedy málokdo rozuměl, ale každý by viděl tvář Klausova oponenta. Podobně jako v reklamě na prací prášky: opakování přináší známost, známost přináší důvěru a důvěra přináší preference. O kvalitu už pak tolik nejde.

A ještě něco. Klausovi může kdokoli vyčítat cokoli, jen ne jednu věc: není to člověk typu „kam vítr, tam plášť“. Za svými názory si stojí, byť jsou mnohdy menšinové nebo dokonce výstřední. Ale velké osobnosti se vždy vyznačovaly tím, že se výrazně lišily od davu. Jinak by nebyly velké. Nemyslím, že potřebujeme dalšího kývala bez vlastních názorů, který zapadne do nudné zprůměrované masy „standardních evropských politiků“. Myslím, že potřebujeme osobnost. A i když s Klausem v mnohém nesouhlasím, rozdílné názory mi nebrání si ho vážit.