Únor 1948 znamenal ekonomickou katastrofu gigantických rozměrů. Lze vůbec v penězích vyčíslit její rozsah?

Kdo by se pokusil spočítat jednotlivé škody způsobené socialismem, záhy by zjistil, že to není možné. Vezměme si jen takovou „maličkost“ jako je publikace F. Musila, M. Plačka a J. Úlovce s názvem Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech , Moravy a Slezska po roce 1945. Vydalo nakladatelství Libri v Praze roku 2005. Na 416 stranách velkého formátu si čtenář může přečíst a prohlédnout svědectví o tom, co lze bez přehánění nazvat kulturní genocidou české krajiny a architektury. Jen v samotném městě Žatec komunisté zbourali stovky cenných historických domů s tím, že šlo o „německou architekturu“. Na jejich místě vyrostly paneláky.

Otrlý čtenář, který toho nemá dost, může sáhnout po dalších publikacích docenta Jiřího Úlovce: Ohrožené hrady, zámky a tvrze, díl první a druhý, celkem něco kolem 1600 stran velmi neradostného čtení s bohatou obrazovou dokumentací. Komu z těchto knih nebude smutno, má vskutku hroší kůži. Nejde jen o řádově stovky, možná i tisíce miliard ve formě zdevastovaných nemovitostí v českých městech i na venkově, ale o to, že jsme něco ztratili navždy a bez náhrady. A koneckonců není třeba listovat v knihách. Stačí vyjít ven a památníků socialismu vidíme tisíce.


Foto Pavel Kohout (2007)

Ale dobrá, konec emocí, zapomeňme na kulturu a uvažujme čistě pragmaticky. Zatvrzelý obhájce socialismu může tvrdit – „dobrá, desetitisíce starých budov jsme zbourali nebo nechali spadnout, ale to jen ve jménu pokroku a blahobytu. Lidé se za nás měli lépe než za první republiky.“

Takže se podívejme na ten pokrok a blahobyt. Nelze tvrdit, že první republika byla idyla. Dvě velké hospodářské krize (1919-1922 a 1930-1934) si vybraly svoji daň. Ano, československá koruna byla Rašínovou zásluhou nejpevnější měnou ve střední Evropě, ale cenou za tvrdou měnu byla deflace. Žádný soudný ekonom by dnes vědomě nesledoval deflační politiku kvůli neblahým důsledkům na růst a zaměstnanost. Rašín je dnes uznáván z nostalgických důvodů, ale jeho hospodářská politika měla vážné chyby. Je nicméně zajímavé, že naprosto stejnou deflační politiku zastával po první světové války tehdejší britský kancléř pokladu: Winston Churchill.

Tehdejší Československo však rozhodně patřilo mezi vyspělé země. Tak tomu bylo i po válce. Renomovaný ekonomický historik Angus Maddison uvádí, že v roce 1948 byl hrubý domácí produkt Československa prakticky stejný jako HDP Rakouska. Pak přišly známé historické události. Jejich výsledek vidíme na následujícím grafu:


Zdroj: Angus Maddison

Zde je nutno podotknout, že Maddison neuvádí HDP per capita v tržních dolarech, ale v hypotetické jednotce zvané „mezinárodní dolar“. Je to vlastně pokus o přepočet parity kupní síly různých zemí na úroveň určitého roku, například 1990. Autorem této koncepce byl Roy Geary v roce 1958, do praxe ji zavedl Salem Khamis počátkem 70. let. Metodiku běžně používají instituce jako je Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka.

Takovýto přepočet nemůže být samozřejmě nikdy dokonalý. Přepočet na paritu kupní síly bere v úvahu ekonomickou výkonnost v rámci domácí ekonomiky, s vyloučením mezinárodní konkurenceschopnosti (či konkurenční neschopnosti). Tento přepočet tedy dosti nadržuje uzavřeným režimům, jakým bylo i tehdejší socialistické Československo.

Československá koruna nebyla volně směnitelná a oficiální kurs měl jen velmi ležérní vztah k ekonomické realitě. Propočty mezinárodních institucí však vždy vycházely primárně z oficiálních kursů, které bývaly často bizarní. Perlička: odhady OSN československého HDP před rokem 1990 vycházely z oficiálního kursu 15 Kčs za dolar. Skutečný kurs na černém trhu však podle autorů Švejnara a Dyby činil v letech 1980-84 průměrně 29,10 Kčs/USD, v roce 1989 dokonce 47,40 Kčs/USD. Když komunisté v roce 1989 v rámci „přestavby“ umožnili experimentální konání devizové aukce pro státní podniky, dolar dosáhl kursu neuvěřitelných 121,24 korun československých za jeden dolar.

Poznámka pro mladší čtenáře: v období socialismu byly cizí měny na příděl, pro jednotlivce i pro podniky. Neexistovala jiná možnost, jak přijít k zahraničním měnám, než přes tzv. veksláky. Tato ilegální živnost tehdy kvetla a je zajímavé, že tehdejší úřady ji mlčky tolerovaly, zatímco například proti distributorům zakázané literatury postupovaly velmi brutálně.

Průměrná mzda Čechoslováka v roce 1989 vydala při reálném tržním kursu nějakých asi 60 dolarů, při oficiálním (ovšem zcela nereálném) kursu pak asi 200 dolarů. Ano, do takovýchto hořkých konců to „dorichtovali“ naši velmi drazí marxisté se svým budováním socialismu.

Jaké tedy byly ztráty? Vyjděme z předpokladu, že ČSR na tom bylo v roce 1948 stejně jako Rakousko. Kdyby – ach to nešťastné slůvko! – kdyby se dějiny vyvíjely jinak, mohli jsme na tom v roce 1989 být co do prosperity takřka stejně. Podotýkám, že Rakousko nemělo v poválečné historii zrovna pověst ekonomického tygra.

Budování socialismu nás v letech 1949-89 přišlo v průměru na 3366 Gearyho-Khamisových dolarů na osobu a rok. Tyto ztráty se však prohlubovaly každým rokem s tím, jak rostla míra zaostalosti československé ekonomiky. V roce 1989 ztratil v důsledku socialismu každý občan tehdejší ČSSR dohromady 7592 dolarů podle Gearyho-Khamise, což v oficiálním kursu 15 Kčs/USD bylo bezmála 50,5 tisíce Kčs. Kdybychom počítali skutečný (tj. černý) kurs podle Švejnara a Dyby, došli bychom ke ztrátám ve výši téměř 160 tisícům Kčs na osobu jen za samotný rok 1989. V té době bylo i většině členů KSČ jasné, že socialismus nemá budoucnost. Režim se zhroutil překvapivě snadno, protože objem ztrát a míra zaostávání se prostě nedala nevidět.

Toto je ovšem velmi mírný a spíše podhodnocený odhad. Nikoli však zdaleka kompletní. Ještě jsme nevyčíslili škody v těchto oblastech:

• Zdravotnictví – socialistická zdravotní péče měla za následek, že průměrný věk dožití Čechů a Slováků byl v roce 1989 o tři roky nižší než průměrný věk Rakušanů (u mužů i u žen). O kolik byli Čechoslováci chudší, když jeden rok života oceníme na X tisíc dolarů?

• Ekologie – uvedu namátkou „telegrafní lesy“ v Krušných horách poblíž tepelných elektráren. Jehličí opadalo v důsledku kyselých dešťů. Socialismus si žádal energii, ale na ochranu ovzduší nebyly peníze. Každým rokem v tomto regionu zhruba v říjnu spadla peřina v podobě kyselé mlhy páchnoucí po oxidu siřičitém. Třeba se někdo obešel bez zdravotních následků, ale každopádně to bylo hnusné. Nevyčíslitelně hnusné.

• Školství – nejhůře dopadlo technické školství, které jsme údajně měli tak skvělé. Skutečnost: studenti oboru „elektronické počítače“ a podobných oborů se učili, jak vypadaly sovětské počítače EC vyráběné od 70. let. Sověti je začali vyrábět podle amerických počítačů IBM 360, který se spojencům z Vietcongu podařilo ukořistit v Saigonu a dopravit do Moskvy. Sami Sověti by totiž něco podobného nebyli schopni vyvinout ani pod pohrůžkou deportace na Sibiř. První učebnice jazyka C vyšla (slovensky) v září 1989. Šlo o klasiku: Kernighan a Ritchie z roku 1978. Zpoždění 11 let. Učebnice Pascalu vyšla v roce 1985 – zpoždění 15 let. Odborné literatury byl vůbec zoufalý nedostatek – teprve otevření trhu po roce 1989 učinilo přítrž socialistické pologramotnosti. Tedy – jen u části populace. Ekonomické důsledky polovzdělanosti českého národa trvají dodnes a ještě dlouho trvat budou.

Zkrátka, někdo by měl konečně poslat do ulice Politických vězňů, pořádně, ale opravdu pořádně mastnou fakturu za nezdařený experiment zvaný reálný socialismus.