Mezinárodní analytici a komentátoři jsou v obtížné situaci, pokud jde o Rusko. Sympatizanti demokracie těžce nesou, že zemi se hospodářsky daří čím dál tím lépe s tím, jak se Rusko demokracii postupně vzdaluje. Stoupenci liberální ekonomie jsou v rozpacích ze silné role státu. Naopak nostalgická levice a milovníci sovětského modelu musejí být v šoku z toho, že v dnešním Rusku úspěšně funguje kapitalismus mnohem drsnější než kdekoli na Západě.

Jak tedy dnešní Rusko vlastně vypadá? Ubírá se správným směrem či do slepé uličky?

Z hlediska životní úrovně je na tom Rusko dnes nejlépe v celé své historii. Hospodářský růst za rok 2007 dosáhl bezmála osmiprocentní hodnoty, očekávání na rok 2008 se pohybují poblíž sedmi procent. Inflace sice v lednu 2008 dosáhla hodnoty 12,6 procenta, ale mzdy i důchody rostou. Za rok 2007 vzrostla průměrná mzda o 26,7 procenta na 13 518 rublů měsíčně. Není tedy překvapivé, že mezi lidem vládne spíše spokojenost.

Oficiální míra nezaměstnanosti koncem roku 2007 dosáhla hodnoty 6,1 procenta, což je velmi snesitelné číslo. Přebytek obchodní bilance za rok 2007 dosáhl hodnoty 132 miliard dolarů. Země má přebytkový rozpočet a rubl – navzdory inflaci – meziročně posílil vůči dolaru z 26,2 RUR/USD na 24,6 RUR/USD.

Makroekonomické údaje vypovídají o jedné části reality, ale je zde ještě jiný faktor. Putinova vláda sice vybudovala silné mocenské centrum, praktikuje „měkkou“ formu cenzury a lze jí vytknout to či ono, ale nelze popřít jednu věc: pro běžného Rusa je současnost nejen nejbohatší, ale také nejsvobodnější epochou v historii. Rusové dnes smějí vlastnit cizí měny, mohou podnikat a vlastnit kapitál, smějí svobodně cestovat a na rozdíl od Jelcinovy éry mají v mnohem větší míře i za co.

Skeptik zde může podotknout, že Putin má jen menší díl zásluh na této prosperitě. Jeho předchůdce Jelcin měl smůlu v tom, že za jeho vlády koncem 90. ceny ropy poklesly na dlouhodobé rekordní minimum. Důsledkem byla částečná platební neschopnost státu v roce 1998, bankovní krize a pokles kursu rublu z 6 RUR/USD na zhruba 24 RUR/USD. Ano, dnes jsou ceny ropy v dolarovém vyjádření asi desetinásobné než v roce 1998. Státní pokladna je doslova přeplněná, takže přebytečné desítky miliard jsou investovány v rámci vládních finančních rezerv do zahraničních cenných papírů.

Nicméně Putin alespoň zavedl do veřejných financí elementární pořádek, což je v ruské historii epochální a nebývalá inovace. Týká se to i zmíněného rezervního fondu, který byl vytvořen podle norského vzoru. Tím se Putin podstatně liší od venezuelského populisty Huga Cháveze, který svoji popularitu založil na masovém rozhazování peněz utržených za ropu a plyn.

Za Putina se také začal kultivovat trh ve všech oblastech. Počínaje maloobchodem, který byl v tradičně v Ruskou noční můrou, až po regulaci finančních a akciových trhů. Zde se Rusové přizpůsobili západním požadavkům, protože vědí, že možnost obchodování ruských akcií například na londýnské burze výrazně zvyšuje jejich bohatství a likviditu. Za Jelcina se říkalo „privatizacija – prichvatizacija“, od slova прихватить neboli chytit, vzít. Dnes je tomu jinak, výstřelky transformačního období jsou věcí minulosti, podobně jako v České republice.

Nerostné bohatství však není jen štěstí, ale i potíž. Snadné exportní výdělky mají za následek, že vyspělejší odvětví stagnují. Vývoz strojů a zařízení dosahuje jen asi 5,1 % hodnoty z celkového objemu exportu. Podíl automobilů je zanedbatelných 0,25 %. Přitom Rusko by mohlo mít dobré podmínky pro tento průmysl. Ruská ekonomika stojí na vývozu surovin, energie, rud, v lepším případě kovů, chemikálií nebo polotovarů. Tradiční průmysl již jen přežívá a téměř úplně chybí „hi-tech“ průmysl.

Z hlediska struktury ekonomiky je rovněž pozoruhodné, že asi polovina ruské střední třídy pracuje pro stát. Jen asi 25 procent zaměstnanců pracuje pro drobné a střední podniky, zatímco ve vyspělých zemích je to kolem 70 procent. Dědictví komunistické centralizace a byrokracie nebylo překonáno ani v dnešním ruském kapitalismu.

Další charakteristika centralismu se odráží v přístupu Kremlu k tzv. oligarchům. Naivní optimisté si pochvalovali přístup pevné ruky Kremlu vůči novým zbohatlíkům, kteří získali svá ohromná jmění často kontroverzními cestami v Jelcinových dobách. Putin s nimi skutečně pořádně „zametl“. Nebylo to však z touhy po spravedlnosti, jako spíše s cílem nahradit řadu oligarchických klanů jedním jediným, který bude řízen z Kremlu. Toto se také uskutečnilo a z Putina je nyní boháč, který osobně disponuje majetkem v řádech desítek miliard dolarů.

Putinova cesta k bohatství měla ovšem své nepříznivé vedlejší důsledky. Ekonomická teorie říká, že majetková nejistota velmi účinně tlumí jakékoli dlouhodobé fixní investice. Právní nejistota spojená s Putinovou konsolidací moci skutečně dosti důkladně odradila většinu potenciálních zahraničních investorů. Rusko je tedy momentálně zajímavé pro akciové investory a spekulanty, ale dlouhodobý kapitál tvořící pracovní místa se do země nijak zvláště nehrne.

Rusko je dnes pro běžného Čecha z politicko-ekonomického hlediska zajímavé především tím, že ruské akcie jsou stále ještě zajímavou investiční příležitostí. Naopak se nikterak nemusíme bát „ruské hrozby“. Nynější Rusko má dost práce s udržením své vlastní územní integrity a o nějaké expanzi se mu ani nezdá. Ani tzv. „ropná zbraň“ není skutečnou hrozbou. Kdyby se Rusko rozhodlo ji použít, výpadek exportních příjmů by ruskou ekonomiku snadno a rychle poslal do kolen. Západ sice potřebuje Rusko – ale ještě více Rusko potřebuje Západ.

Putin rozhodně není „hodný hoch“ z hollywoodského scénáře, ale není ani vyslancem pekla. Rusko již není „říší zla“, ale zajímavým, byť ne zcela bezpečným trhem. Ruské ropné a plynařské akcie jsou nyní zajímavé. Podle některých odborníků (například ze švédské investiční společnosti Eastern Capital) však ještě větší příležitosti slibují akcie průmyslových podniků – ty jsou sice nyní zastaralé a nekonkurenceschopné, ale právě proto jsou opomíjené a mají hodně prostoru pro růst a restrukturalizaci.

Představte si třeba, co by mohlo být z nynějšího zastaralého ruského automobilového průmyslu, kdyby se do jeho modernizace pustily zahraniční automobilky podobně jako v Mladé Boleslavi a jinde. Druhá otázka je, co by pak bylo s Mladou Boleslaví, Kolínem, atd.