Kdybych byl absolutním diktátorem, co bych nyní dělal s českou ekonomikou?

Nejprve si řekněme, jaká je situace. Rok 2009 bude pro českou ekonomiku sezónou špatných zpráv. Zahraniční kapitál se namlsal daňových prázdnin, dotací, levné pracovní síly a bude postupně balit kufry. Banky zvyšují úrokové marže, období největší kreditní expanze z let 2006-07 je dávno pryč. Propouštění, nejistota, nedůvěra: taková bude nálada mezi občany. Neveselo, truchlivo.

Automobily a nemovitosti jsou v útlumu (a asi ještě dlouho budou), přičemž pokles těchto významných odvětví táhne dolů zbytek ekonomiky. Zahraniční kapitál se nehrne a export vázne. Navíc se státní rozpočet nepodařilo vyrovnat ani v nejlepších letech růstu 2006-07. Co teď? Ponechme stranou úvahy o fyzické likvidaci osob s bludnými názory. To by nic nevyřešilo a navíc popravy politických protivníků vytvářejí negativní publicitu. Je třeba změnit bludně nastavený systém. Ale jak?

Monetární politice nelze nic vytknout. Česká národní banka ostatně během posledních let sleduje expanzivní politiku, která je příznivá růstu. Jakožto diktátor bych bankovní radě jen blahovolně sdělil „dobře, chlapci, pokračujte jako doposud.“

Fiskální politika má dvě varianty: zvyšovat vládní výdaje nebo snižovat daně. Vládní výdaje bych rozhodně nezvyšoval. Proč? Protože vím, že ani osvícený diktátor (jakým bych bezesporu byl) nedokáže zabránit neefektivním, bezúčelným a vysloveně korupčním výdajům. Kdo podporuje státní výdaje, krmí krysy. Tudy cesta k záchraně ekonomiky nevede. Zvýšené vládní výdaje snad mohou fungovat v některých teoretických modelech akademických ekonomů. Nikoli v realitě. V reálném světě, v České republice zvláště, víme, co by následovalo: korupce, protekce, veřejné ztráty v desítkách miliard korun, které by zmizely do kapes lobbistů a jejich klientů.

Žijeme v zemi, která staví nejdražší dálnice na světě, a to není ani pověstná špička ledovce. Žijeme v zemi, kde se dá nejvíce zbohatnout díky politickým kontaktům. Do tohoto systému jsou namočeny všechny strany zhruba stejnou měrou, takže není třeba někomu fandit a na někoho ukazovat prstem. Kdybych byl Pinochetem, nechal bych nejlepší právníky napsat takovou ústavu, aby po mém odchodu do zasloužené penze už nikdy neměly legální mafie, pardon, politické strany, takovou moc jako dříve. Kde o kandidátech a kandidátních listinách rozhodují strany, je korupce již předem zabudována do systému.

Snižování daní má smysl. Snížení daňové zátěže práce by zlevnilo pracovní sílu a mohlo by snížit nezaměstnanost. Snížení daní z příjmu pomůže všem, kdo vytvářejí hodnoty. Dokonce ani politici, kteří mají zvyšování daní v programu, se k tomu nehrnou uprostřed recese. Ani Barack Obama letos zaručeně nebude zvyšovat daně pro bohaté, jak sliboval před volbami.

Jakožto diktátor bych provedl zásadní reformu. Shromáždil bych zákonodárce a uložil jim, aby vytvořili nejlepší legislativní podmínky pro podnikání na světě. Kdo chce podnikat, nesmí být úřady již více považován za potenciálního podvodníka. Podnikatel či živnostník nesmí plýtvat svým časem na zbytečnou administrativu. Zákony a předpisy musí být krajně jednoduché, jednoznačné a snadno pochopitelné. Podnikání bez bariér: tak by znělo zadání. Pro urychlení procesu by zákonodárci pracovali nonstop, při kontrolách jejich činnosti bych viditelně nosil pěkně vyleštěný revolver. Nabitý.

Proč takový důraz na živnosti: při tvorbě pracovních míst nelze spoléhat na zahraniční kapitál. Základem každé zdravé ekonomiky nutně musí být domácí kapitál. Od roku 1990 stát udělal velmi málo pro jeho rozvoj. Živnosti skomírají. Středních podniků je málo. Velké české podniky – pokud existují – vznikly zpravidla podivnými cestami. Zpravidla tak, že se několika šťastlivcům podařilo cosi zprivatizovat díky dobrým vazbám na rozhodující činitele. Ale ve zdravých ekonomikách se nebohatne primárně takovýmto způsobem! Zdravé ekonomiky produkují magnáty, kteří zbohatli skutečným podnikáním, skutečnou tvorbou něčeho nového.

Česká republika opovrhuje vlastními lidmi. Diskriminuje vlastní podnikatele na úkor cizinců a hází jim klacky pod nohy. Česká vláda dotovala z peněz domácích daňových poplatníků cizí firmy, aby na českém území zaměstnávaly cizince, aniž by zisky vytvořené na českém území obohatily zdejší obyvatele. Zahraniční firmy (masivně dotované z našich peněz) vytvářely přebytek obchodní bilance, který tlačil kurs koruny nahoru, což decimovalo domácí (vesměs nedotované) exportéry.

Zejména v automobilovém průmyslu pomohly investiční pobídky vytvořit silně nadměrné kapacity, která během druhé poloviny roku 2008 vytvořila klasickou krizi z nadvýroby. Že toto byla (a vlastně bohužel stále je) hospodářská politika postavená na hlavu, musí být zřejmé každému, kdo má všech pět pohromadě. Je na čase to změnit. A možná není nutné mít diktátorské pravomoci k tomu, aby se alespoň začalo.

Poznámka: Všem doporučuji skvělý příspěvek paní Hany Brixi ze Světové banky. Vyjímám zvláště toto:
Kromě fiskální pobídky ale česká ekonomika nutně potřebuje nápravu prostředí pro podnikání. Mezi 185 zeměmi hodnocenými Světovou bankou v kvalitě prostředí pro byznys se Česká republika pro rok 2009 umístila na 75. místě (společně s Polskem jako dvě země s nejhoršími podmínkami pro byznys v celé EU). Komplikovanost a časová náročnost plateb daní a sociálního pojištění zařadila ČR dokonce až na 118. místo, obtížnost bankrotu na 113. místo, a problémy ve vymahatelnosti kontraktů na 95. místo.

Vláda by se ve snaze omezit dlouhodobý dopad současné krize měla zaměřit na usnadnění podmínek pro poctivý byznys. Proč v Česku například založení podniku obnáší v průměru třikrát vyšší náklady než třeba na Slovensku, postavení obyčejného skladu vyžaduje 36 byrokratických procedur (ve srovnání s 13 na Slovensku nebo 6 v Dánsku), registrace majetku v průměru trvá 123 dní a stojí 3% hodnoty majetku (ve srovnání se 17 dny na Slovensku a 2 dny v Dánsku a nulovými náklady v obou zemích), proč plnění daňové povinnosti a platby sociálního pojištění zaberou průměrnému podniku 930 hodin ročně (ve srovnání s 325 hodinami na Slovensku a 59 hodinami v Lucembusku), a uplatnění kontraktu v průměru trvá 820 dní (ve srovnání s 565 dny na Slovensku nebo 150 dny v Singapuru)?