Klub předlužených důchodců
Ano, řeč je o eurozóně. A důvodech, proč do ní nikdy nevstoupit.
Zaujal mě komentář Lubomíra Zaorálka zvaný „Bučel bych taky“. Ne, nebudu si ze Zaorálka dělat legraci, je příliš snadným a tudíž nudným cílem. Jeho článek však obsahuje velmi důležitou informaci.
Nejde o zmíněné bučení. Jde o to, co stínový ministr zahraničí České republiky uvádí ohledně možné budoucnosti společné evropské fiskální politiky. Pečlivě čtěte:
„Stále více se ale mluví o tom, že země společné evropské měny by mohly začít s vydáváním evropských dluhopisů. Samozřejmě by to byl mimořádně silný krok k další integraci EU. Muselo by dojít k významnému posílení evropského rozpočtu. Musela by vzniknout instituce na úrovni jakéhosi evropského ministerstva financí, která by podobné dluhopisy vydávala.“
Pokud by k vydávání společných evropských dluhopisů mělo skutečně dojít, byl by to jednoznačný a nekompromisní důvod, aby se Česká republika vyhnula vstupu do eurozóny za všech okolností. Při vší oprávněné kritice české ekonomiky máme totiž dvě, vlastně tři velké výhody:
1. Vyhnuli jsme se nynější finanční krizi – žádné bankovní krachy, žádné fronty před pobočkami, žádná potřeba státních dotací. Dokonce ani mimořádný program nabídky dodatečné likvidity promptně připravený Českou národní bankou komerční banky nevyužívají, neboť jej nepotřebují. Pobočky zahraničních bank v ČR jsou paradoxně zdravější než jejich mateřské instituce. Překvapivý, ale solidní a ověřitelný fakt.
2. Úroveň českého státního dluhu k velikosti ekonomiky je stále relativně nízká, kolem třiceti procent hrubého domácího produktu. A nyní věnujte prosím pozornost následujícímu grafu:
Kdyby došlo k vytvoření evropského ministerstva financí a společné fiskální politiky, zákonitě a nevyhnutelně bychom byli zatíženi dluhy jiných. Nalijme si konečně čistého vína: Evropská hospodářská a měnová unie je klubem dlužníků.
Nutno dodat, že klubem přestárlých dlužníků. Demografie většiny členských států je s výjimkou Irska katastrofální. Je dlouho známým faktem, že Evropa postupně vymírá, takže za dvě nebo možná tři desítky let již nebude aktuálním tématem evropská integrace, nýbrž holé přežití.
Česká republika je co do demografie v relativně výrazně lepší situaci, za což může unikátní kombinace faktorů, která existovala počátkem 70. let: zavřené hranice, mizerné televizní programy, nedostatek kvalitní antikoncepce a přídělový systém pod heslem „byty se dávají jen rodinám s dětmi“.
Leccos zlé je nakonec k něčemu dobré, a tak díky dusné době normalizace nyní zaznamenáváme demografické echo v podobě zvýšené vlny porodnosti v letech 2001-2008. Není to nic moc, ale stále jsme v mnohem lepší situaci než například sousední Německo nebo Rakousko. Pokud jde o Španělsko nebo Itálii, o nich by bratři Coenové mohli natočit film s názvem Tahle země není pro mladý.
Eurozóna tedy není pouze spolkem nenapravitelných dlužníků, ale klubem předlužených důchodců.
Euro nesplnilo většinu očekávání. „Euro učiní přítrž zmatkům či krizím na finančních trzích (…) poskytne stabilní a zdravý makroekonomický rámec,“ tvrdil v roce 1999 korodinátor zavedení společné měny Yves Thibault de Silguy. Jak se skutečnost srovnává s tehdejšími nadějemi? Během deseti let fungování eura zaznamenala eurozóna následující události:
- spekulativní bublinu na trhu informačních a komunikačních technologií (1999-2000), dále hospodářskou recesi v důsledku prasknutí výše uvedené bubliny (2001 až zhruba 2004);
- vlnu extrémně volné měnové politiky jakožto odpověď Evropské centrální banky na tuto stagnaci;
- bublinu na trhu nemovitostí, která byla důsledkem volné měnové politiky a nízkých úrokových sazeb (zhruba 2004 až 2008);
zároveň rychlý průmyslový růst hnaný úvěrovou expanzí – tato expanze ovšem nebyla rovnovážná a zdravá, jak se ukazuje v letech 2008-09;
- dočasný pokles nezaměstnanosti na dlouhodobá minima, ovšem pouze dočasný;
- prasknutí realitní bubliny, prudký pokles objemu poskytovaných úvěrů, náhlý pokles průmyslové výroby, finanční krize spojená s pádem mnoha významných bank a nutností miliardových dotací, pokles mezinárodního obchodu i soukromé spotřeby, prudké zhoršení stavu veřejných financí, snižování kreditních ratingů některých členů eurozóny… (2008 až ?)
Uplynulo deset let – a nic není realitě vzdálenější než stabilní a zdravý makroekonomický rámec v rámci eurozóny. Euro neposkytlo stabilitu. Naopak, stalo se zdrojem nestability. Německu nebo Francii euro samozřejmě nepomohlo vyřešit jejich strukturální problémy.
V Irsku a ve Španělsku naopak nízké eurové úrokové sazby působily jakožto růstové hormony: o to tvrdší je v současnosti recese v těchto zemích. Během roku 2008 ztratilo Španělsko milión pracovních míst. Nezaměstnanost již dosáhla hodnoty 13 procent, podle některých odhadů může během roku 2009 dosáhnout přes dvacet procent. Co bude s pěti milióny zahraničních dělníků, není zatím jasné. Mzdová inflace z předchozích let měla za následek, že španělská ekonomika ztratila konkurenceschopnost.
„Co mohou Španělé dělat?“ ptá se loňský nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman. „Potřebují větší konkurenceschopnost – ale nemohou devalvovat, protože mají euro. Jedinou alternativou je tedy snižování mezd, což je zoufale obtížné (a vytváří velké problémy pro dlužníky.) Navzdory tomu, co snad každý říkal ještě před několika týdny, být členem eurozóny nepřináší imunitu vůči finanční krizi. V případě Španělska (a Itálie, a Irska, a Řecka) může euro docela dobře přispět ke zhoršení situace.“ Tato slova napsal Krugman 19. ledna 2009 – a ano, ještě v prosinci 2008 kdekdo považoval euro za ochranu proti krizi. Toto již není pravda, i když ti hloupější z českých politiků si toho ještě nevšimli.
Euro poškodily i ekonomiky zemí, které měly své národní měny na euro pouze navázány.
Až do roku 2007 zaznamenávalo Lotyšsko obrovský příliv kapitálu, který vyhnal ceny nemovitostí nad úroveň Berlína. Mohutné kapitálové toky (Lotyšsko bylo podle některých názorů branou pro ruské investice) vyhnaly ceny bytů a domů do astronomických výšin.
K tomu příběh již známý ze Španělska a Irska: expanze úvěrů, zejména hypoték. A nešlo jen o inflaci nemovitostí: pevná vazba měny na euro měla za následek, že inflace spotřebitelských cen překročila v létě 2008 hranici 17 procent.
Pak přišlo opět vystřízlivění, stejně jako v jiných okrajových zemích eurozóny. Ceny bytů v Rize spadly od poloviny roku 2007 o 56 procent. Během druhého pololetí 2008 lotyšská ekonomika splaskla o 9 procent, v roce 2009 se očekává pokles o 7 procent.
Za daných okolností by jediným logickým řešením byla devalvace – podobně jako se stalo v případě britské libry v roce 1992. Mezinárodní měnový fond skutečně doporučoval devalvaci v rámci svého záchranného balíčku. Jenže devalvace byla zamítnuta Bruselem – s odkazem na hypotéky a jiné úvěry denominované v eurech a švýcarských francích. Devalvace by zvýšila hodnotu těchto dluhů v domácí měně, což by mohlo ohrozit platební schopnost dlužníků.
Výběr mezi pevnou vazbou na euro a devalvací je výběr mezi čertem a ďáblem: podobá se těžké volbě, jakou řešila Argentina v letech před svojí finanční krizí v roce 2002. K Argentině také přirovnal Lotyšsko již zmíněný Paul Krugman. Zároveň Krugman nabízí ještě další variantu řešení: snížení nominálních mezd, tedy ekvivalent deflace. Ale i toto řešení by ohrozilo splácení hypoték – z pasti není úniku! Mimochodem, snížení mezd v důsledku snahy o přijetí eura – jak velmi poučný příběh!
Od irského Dublinu k řeckým Aténám, od španělského Madridu k lotyšské Rize, Evropa je uzavřena v železném krunýři společné měny. Původní naděje se nepotvrdily. Společná měna nevídaným způsobem zesílila toky spekulativního kapitálu, přispěla k vytvoření finanční krize a vytvořila v mnoha zemích makroekonomickou nerovnováhu nebývalých rozměrů.
Kdo projevuje nadšení z reálné možnosti, že jednou bude splácet kromě českých také evropské dluhopisy, musí být opravdu kovaný eurooptimista. Bučení se u podobných jedinců zdá být adekvátním hlasovým projevem.
Ostatní nechť si položí tři otázky: „Opravdu chci být u toho, až se eurozóna zhroutí? Opravdu chci, aby za to platily i moje děti? Opravdu věřím, že eurozónu čekají světlé zítřky poté, co pouhých prvních deset let trvání eura přineslo všechno jiné než makroekonomickou stabilitu?“
Zaujal mě komentář Lubomíra Zaorálka zvaný „Bučel bych taky“. Ne, nebudu si ze Zaorálka dělat legraci, je příliš snadným a tudíž nudným cílem. Jeho článek však obsahuje velmi důležitou informaci.
Nejde o zmíněné bučení. Jde o to, co stínový ministr zahraničí České republiky uvádí ohledně možné budoucnosti společné evropské fiskální politiky. Pečlivě čtěte:
„Stále více se ale mluví o tom, že země společné evropské měny by mohly začít s vydáváním evropských dluhopisů. Samozřejmě by to byl mimořádně silný krok k další integraci EU. Muselo by dojít k významnému posílení evropského rozpočtu. Musela by vzniknout instituce na úrovni jakéhosi evropského ministerstva financí, která by podobné dluhopisy vydávala.“
Pokud by k vydávání společných evropských dluhopisů mělo skutečně dojít, byl by to jednoznačný a nekompromisní důvod, aby se Česká republika vyhnula vstupu do eurozóny za všech okolností. Při vší oprávněné kritice české ekonomiky máme totiž dvě, vlastně tři velké výhody:
1. Vyhnuli jsme se nynější finanční krizi – žádné bankovní krachy, žádné fronty před pobočkami, žádná potřeba státních dotací. Dokonce ani mimořádný program nabídky dodatečné likvidity promptně připravený Českou národní bankou komerční banky nevyužívají, neboť jej nepotřebují. Pobočky zahraničních bank v ČR jsou paradoxně zdravější než jejich mateřské instituce. Překvapivý, ale solidní a ověřitelný fakt.
2. Úroveň českého státního dluhu k velikosti ekonomiky je stále relativně nízká, kolem třiceti procent hrubého domácího produktu. A nyní věnujte prosím pozornost následujícímu grafu:
Zadluženost EU
Kdyby došlo k vytvoření evropského ministerstva financí a společné fiskální politiky, zákonitě a nevyhnutelně bychom byli zatíženi dluhy jiných. Nalijme si konečně čistého vína: Evropská hospodářská a měnová unie je klubem dlužníků.
Nutno dodat, že klubem přestárlých dlužníků. Demografie většiny členských států je s výjimkou Irska katastrofální. Je dlouho známým faktem, že Evropa postupně vymírá, takže za dvě nebo možná tři desítky let již nebude aktuálním tématem evropská integrace, nýbrž holé přežití.
Česká republika je co do demografie v relativně výrazně lepší situaci, za což může unikátní kombinace faktorů, která existovala počátkem 70. let: zavřené hranice, mizerné televizní programy, nedostatek kvalitní antikoncepce a přídělový systém pod heslem „byty se dávají jen rodinám s dětmi“.
Leccos zlé je nakonec k něčemu dobré, a tak díky dusné době normalizace nyní zaznamenáváme demografické echo v podobě zvýšené vlny porodnosti v letech 2001-2008. Není to nic moc, ale stále jsme v mnohem lepší situaci než například sousední Německo nebo Rakousko. Pokud jde o Španělsko nebo Itálii, o nich by bratři Coenové mohli natočit film s názvem Tahle země není pro mladý.
Eurozóna tedy není pouze spolkem nenapravitelných dlužníků, ale klubem předlužených důchodců.
Euro nesplnilo většinu očekávání. „Euro učiní přítrž zmatkům či krizím na finančních trzích (…) poskytne stabilní a zdravý makroekonomický rámec,“ tvrdil v roce 1999 korodinátor zavedení společné měny Yves Thibault de Silguy. Jak se skutečnost srovnává s tehdejšími nadějemi? Během deseti let fungování eura zaznamenala eurozóna následující události:
- spekulativní bublinu na trhu informačních a komunikačních technologií (1999-2000), dále hospodářskou recesi v důsledku prasknutí výše uvedené bubliny (2001 až zhruba 2004);
- vlnu extrémně volné měnové politiky jakožto odpověď Evropské centrální banky na tuto stagnaci;
- bublinu na trhu nemovitostí, která byla důsledkem volné měnové politiky a nízkých úrokových sazeb (zhruba 2004 až 2008);
zároveň rychlý průmyslový růst hnaný úvěrovou expanzí – tato expanze ovšem nebyla rovnovážná a zdravá, jak se ukazuje v letech 2008-09;
- dočasný pokles nezaměstnanosti na dlouhodobá minima, ovšem pouze dočasný;
- prasknutí realitní bubliny, prudký pokles objemu poskytovaných úvěrů, náhlý pokles průmyslové výroby, finanční krize spojená s pádem mnoha významných bank a nutností miliardových dotací, pokles mezinárodního obchodu i soukromé spotřeby, prudké zhoršení stavu veřejných financí, snižování kreditních ratingů některých členů eurozóny… (2008 až ?)
Uplynulo deset let – a nic není realitě vzdálenější než stabilní a zdravý makroekonomický rámec v rámci eurozóny. Euro neposkytlo stabilitu. Naopak, stalo se zdrojem nestability. Německu nebo Francii euro samozřejmě nepomohlo vyřešit jejich strukturální problémy.
V Irsku a ve Španělsku naopak nízké eurové úrokové sazby působily jakožto růstové hormony: o to tvrdší je v současnosti recese v těchto zemích. Během roku 2008 ztratilo Španělsko milión pracovních míst. Nezaměstnanost již dosáhla hodnoty 13 procent, podle některých odhadů může během roku 2009 dosáhnout přes dvacet procent. Co bude s pěti milióny zahraničních dělníků, není zatím jasné. Mzdová inflace z předchozích let měla za následek, že španělská ekonomika ztratila konkurenceschopnost.
„Co mohou Španělé dělat?“ ptá se loňský nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman. „Potřebují větší konkurenceschopnost – ale nemohou devalvovat, protože mají euro. Jedinou alternativou je tedy snižování mezd, což je zoufale obtížné (a vytváří velké problémy pro dlužníky.) Navzdory tomu, co snad každý říkal ještě před několika týdny, být členem eurozóny nepřináší imunitu vůči finanční krizi. V případě Španělska (a Itálie, a Irska, a Řecka) může euro docela dobře přispět ke zhoršení situace.“ Tato slova napsal Krugman 19. ledna 2009 – a ano, ještě v prosinci 2008 kdekdo považoval euro za ochranu proti krizi. Toto již není pravda, i když ti hloupější z českých politiků si toho ještě nevšimli.
Euro poškodily i ekonomiky zemí, které měly své národní měny na euro pouze navázány.
Až do roku 2007 zaznamenávalo Lotyšsko obrovský příliv kapitálu, který vyhnal ceny nemovitostí nad úroveň Berlína. Mohutné kapitálové toky (Lotyšsko bylo podle některých názorů branou pro ruské investice) vyhnaly ceny bytů a domů do astronomických výšin.
K tomu příběh již známý ze Španělska a Irska: expanze úvěrů, zejména hypoték. A nešlo jen o inflaci nemovitostí: pevná vazba měny na euro měla za následek, že inflace spotřebitelských cen překročila v létě 2008 hranici 17 procent.
Pak přišlo opět vystřízlivění, stejně jako v jiných okrajových zemích eurozóny. Ceny bytů v Rize spadly od poloviny roku 2007 o 56 procent. Během druhého pololetí 2008 lotyšská ekonomika splaskla o 9 procent, v roce 2009 se očekává pokles o 7 procent.
Za daných okolností by jediným logickým řešením byla devalvace – podobně jako se stalo v případě britské libry v roce 1992. Mezinárodní měnový fond skutečně doporučoval devalvaci v rámci svého záchranného balíčku. Jenže devalvace byla zamítnuta Bruselem – s odkazem na hypotéky a jiné úvěry denominované v eurech a švýcarských francích. Devalvace by zvýšila hodnotu těchto dluhů v domácí měně, což by mohlo ohrozit platební schopnost dlužníků.
Výběr mezi pevnou vazbou na euro a devalvací je výběr mezi čertem a ďáblem: podobá se těžké volbě, jakou řešila Argentina v letech před svojí finanční krizí v roce 2002. K Argentině také přirovnal Lotyšsko již zmíněný Paul Krugman. Zároveň Krugman nabízí ještě další variantu řešení: snížení nominálních mezd, tedy ekvivalent deflace. Ale i toto řešení by ohrozilo splácení hypoték – z pasti není úniku! Mimochodem, snížení mezd v důsledku snahy o přijetí eura – jak velmi poučný příběh!
Od irského Dublinu k řeckým Aténám, od španělského Madridu k lotyšské Rize, Evropa je uzavřena v železném krunýři společné měny. Původní naděje se nepotvrdily. Společná měna nevídaným způsobem zesílila toky spekulativního kapitálu, přispěla k vytvoření finanční krize a vytvořila v mnoha zemích makroekonomickou nerovnováhu nebývalých rozměrů.
Kdo projevuje nadšení z reálné možnosti, že jednou bude splácet kromě českých také evropské dluhopisy, musí být opravdu kovaný eurooptimista. Bučení se u podobných jedinců zdá být adekvátním hlasovým projevem.
Ostatní nechť si položí tři otázky: „Opravdu chci být u toho, až se eurozóna zhroutí? Opravdu chci, aby za to platily i moje děti? Opravdu věřím, že eurozónu čekají světlé zítřky poté, co pouhých prvních deset let trvání eura přineslo všechno jiné než makroekonomickou stabilitu?“