Finanční krizi jsme zažili koncem 90. let a většina z nás si na ni dobře pamatuje: pády bank, fronty nervózních střadatelů před pobočkami, mohutné státní sanace.

Nic z toho nejenže neprobíhá, ale ani v dohledné době nehrozí. České bankovnictví je v překvapivě dobrém stavu.

Proč? V první řadě banky mají dobrou likviditu – dost hotovosti. Česká národní banka po vzoru západních centrálních bank zavedla dodatečné zdroje likvidity, ale zdejší banky je nevyužívají – protože nepotřebují. Rozšíření spektra zástav pro půjčky od centrální banky (jedno ze zásadních protikrizových opatření v USA a v západní Evropě) je v našich podmínkách zbytečné a ČNB dokonce doporučila vyškrtnout toto opatření ze seznamu navrhovaného NERVem.

Ustrašenci, kteří přestěhovali své úspory do německých bank (kde jsou podle zákona 100% kryty státem) patrně neudělali dobře. Malé ošklivé tajemství německého bankovnictví totiž je, že kdyby došlo k nejhoršímu, spolková vláda by dost možná neměla dost peněz na výplatu vkladů. Stěhování úspor do Německa nicméně bylo natolik zanedbatelné, že se ani neprojevila na statistikách: není patrný žádný odliv kapitálu do zahraničí.

České banky jsou paradoxně bezpečnější, a to i navzdory skutečnosti, že míra delikvence (nesplácení úvěrů - oprava překlepu) zvolna roste. Růst úvěrové delikvence je však v souladu s modely ČNB a centrální bankéři tudíž zůstávají klidní.

Ačkoli to může znít překvapivě, až neuvěřitelně, české bankovnictví je skutečně ještě pořád relativní oázou klidu uprostřed finanční krize. Zůstalo uchráněno od zahraničních rizikových cenných papírů (zejména od smutně proslulých ABS krytých americkými subprime hypotékami), a domácí rizikové úvěry se ještě nestačily od poslední bankovní krize koncem 90. let vytvořit. Často proklínané měnové riziko mělo za následek, že české banky neinvestovaly do hazardních cenných papírů v cizích měnách.

Tím není řečeno, že jsme pašáci, kteří se jen mohou plácat navzájem po ramenou. Faktem zůstává, že nedávný šestiprocentní růst české ekonomiky byl dosažen jen díky úvěrové expanzi. Během let 2002-08 vzrostl objem úvěrů na bydlení více než sedminásobně, o 612 miliard korun. Odpovídá to průměrnému růstu o 32 % ročně. V prosinci 2007 zároveň nastalo maximum tvorby úvěrů jako celku: spotřebitelských, hypotéčních, investičních, krátkodobých pohledávek. Celkový růst úvěrů tehdy přesáhl meziroční míru 26 procent.

V době, kdy nynější Topolánkova vláda vstupovala do úřadu, česká ekonomika trpěla horečkou. Příčinou přehřátí byl doping v podobě nadměrné a dlouhodobě neudržitelné tvorby úvěrů. Nynější zpomalení či recese tedy není jen důsledkem výpadku zahraniční poptávky. Jde vlastně o návrat do normálu po éře extrémně rychlého růstu zadlužení, která kulminovala v letech 2006-07.

Toto období úvěrového dopingu bylo zároveň érou nejrychlejšího hospodářského růstu, který byl mylně vydáván za důkaz úspěšné hospodářské politiky. A je velmi nešťastné, že rychlý růst HDP v letech 2006-07 nebyl využit pro vytvoření přebytkových nebo alespoň vyrovnaných státních rozpočtů.

Na závěr dodejme, že klub předlužených důchodců zvaný eurozóna daleko převyšuje českou ekonomiku nejen v zadlužení státu, ale i v zadlužení podniků a domácností. Detaily příště.