Přinášejí peníze štěstí? Samozřejmě, že ano.

O vztahu štěstí a peněz se hodně filosofuje. Zpravidla s výsledkem, že chudí i bohatí mají svoje problémy, přičemž ti bohatí jsou na tom prý snad ještě hůře. Velebení chudoby a odsuzování bohatství se věnovala většina světových náboženství a nespočet významných filosofů. „Kdo rozmnožuje majetek, rozmnožuje starosti,“ tvrdil talmudický učenec Hilel (cca 60 př.n.l. – 10 n.l.). Opačný přístup zastával francouzský existenciální filosof a spisovatel Albert Camus (1913-1960): „Je to intelektuální snobství, co nutí lidi věřit, že mohou být šťastni bez peněz.“

Easterlinův paradox
Ekonomové dlouho neuměli vysvětlit paradox, který nese jméno Richarda Easterlina. Tento ekonom z University of Pennsylvania publikoval v roce 1974 často citovanou práci o bohatství a štěstí. Easterlin tvrdil, že hospodářský růst nemá nutně za následek větší uspokojení.

Jedním z Easterlinových zjištění bylo, že spokojenost lidí v chudších zemích rychle roste, jakmile jim životní úroveň dovolí dopřát si základní životní potřeby. Od tohoto bodu však další růst bohatství nečiní lidi šťastnějšími – tvrdí Easterlin. Pořídíte si první automobil a vaše spokojenost vzroste. Ale pořídíte si nový, lepší vůz a nárůst spokojenosti již není velký, protože soused či kolega má lepší auto. Relativní příjem – srovnání s okolím – hraje větší roli než absolutní příjem, usoudil nakonec Easterlin.

Jeho závěry získaly obrovskou publicitu a ohlas. Dokonce lze bez velkého přehánění hovořit o kultovním statutu v oblasti sociálních věd. Až do letošního roku (2008, pozn. aut.).

Betsey Stevensonová a Justin Wolfers – oba shodou okolností z téže univerzity jako Easterlin – publikovali práci, která Easterlinův paradox vysvětluje. Jak? jednoduše: žádný není. Stevensonová a Wolfers tvrdí, že peníze skutečně přinášejí štěstí, byť nepředstavují jeho záruku. Poukazují na fakt, že během 34 let od publikování Easterlinova paradoxu byla publikována celá řada nových poznatků, které jej vyvracejí. „Příjmy hrají roli,“ stručně shrnuje zjištění Stevensonová.

Práce Stevensonové a Wolferse uvádí například Gallupův globální výzkum životní spokojenosti, který jasně dokládá, že spokojenost je nejvyšší v nejbohatších zemích. Jejich obyvatelé se v průměru cítí lépe, bez ohledu na to, jaké auto má soused. Absolutní výše příjmů je důležitější než jejich relativní výše. V USA uvádí 90 procent domácností s příjmem vyšším než 250 tisíc dolarů ročně, že jsou „velmi šťastni“, zatímco jen 42 procent domácností s příjmy pod 30 tisíc uvádí totéž. Co je důležité: lidé v příjmové skupině pod 30 tisíc dolarů nejsou spokojeni, pokud žijí v chudší zemi, než jsou USA. To vyvrací hypotézu o důležitosti relativní výše příjmu.

Oba autoři také zpochybňují předchozí Easterlinova zjištění z roku 1974. Jde například o japonský paradox. Po druhé světové válce Japonsko prošlo érou masivního ekonomického růstu. Od roku 1950 do roku 1970 se hrubý domácí produkt na hlavu zvýšil více než sedminásobně. Ale zvýšila se odpovídajícím způsobem spokojenost Japonců? Nikoli, tvrdil Easterlin. Podíl respondentů, kteří v dotazníku „jak moc jste šťastni“ zaškrtli nejpříznivější odpověď, ve skutečnosti poklesl v období od konce 50. let do začátku 70. let. Lze to pokládat za důkaz, že štěstí a peníze jsou dvě mimoběžné veličiny?

Nikoli, tvrdí nyní pro změnu Stevensonová a Wolfers. Až do začátku 60. let byla nejpozitivnější odpověď v japonské statistice štěstí formulována takto: „Ačkoli nejsem bezmezně spokojený, v současnosti se svým životem spíše spokojen.“ (Zdá se, že tazatelé v zásadě předpokládali, že život běžného Japonce je velmi tvrdý, když toto nabídli jako nejlepší možnou odpověď.) Ale v roce 1964 již nejlepší odpověď zněla „Dokonale spokojený“. Není tedy divu, že procento respondentů udávajících nejpozitivnější odpověď pokleslo. Při uvážení jen těch let, kdy formulace otázky zůstala stejná, vychází najevo, že podíl šťastných a spokojených přece jen rostl. Nikoli sedminásobně, ale rostl.

Zdá se tedy, že Camus měl pravdu. Peníze přece jen přinášejí štěstí. Lidé v USA, Norsku, Irsku, Dánsku nebo v Kanadě jsou mnohem šťastnější než obyvatelé Tanzánie, Afghánistánu, Jemenu nebo Etiopie. Peruánci, Íránci, Argentinci nebo Chilané jsou zhruba uprostřed žebříčku jak pokud jde o příjmy, tak ohledně štěstí.

Nicméně při sledování výsledků publikovaných v práce Stevensonové a Wolferse si však člověk přece jen musí všimnout určitých velmi patrných paradoxů. Konzistentně šťastnější, než by odpovídalo jejich hospodářským výsledkům, jsou latinskoamerické země. Kostaričané jsou co do štěstí na úrovni Američanů, ale ekonomicky odpovídá Kostarika spíše úrovni Bulharska. Bulhaři však patří mezi nejnešťastnější národy na světě, jejich pocit štěstí (či spíše neštěstí) odpovídá chudým a různými katastrofami sužovaným zemím jako jsou Irák, Haiti, Tanzánie, Etiopie nebo Malawi.

Neštěstí postkomunistického světa
Na jedné straně máme Latinskou Ameriku, kde jsou lidé šťastnější, než by podle ekonomických regresních modelů měli být – alespoň v tropech, kam patří Brazílie, Mexiko, Jamajka nebo Guatemala. Státy v mírném pásmu, Chile a Argentina, jsou jiné příběhy. Na straně druhé jsou zde státy, jejichž obyvatelé vykazují mimořádně silnou zatrpklost. Patří mezi ně kromě Bulharska také například Arménie, Čína, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rusko nebo Ukrajina.

Co mají tyto státy společného? Komunistickou minulost. Všechny tyto státy prošly peklem nebo alespoň očistcem; Čína a Ukrajina zažily za komunismu hladomory, jiné státy zažily okupaci, diktaturu, politické procesy, pracovní tábory, v lepším případě jen dlouhá desetiletí nesvobody a ekonomického nedostatku. Lze namítnout, že ani mnohé latinskoamerické země neměly právě radostnou historii, ale pocit neštěstí rozšířený v postkomunistickém světě je ještě hlubší. Proč? Obyvatelé těchto zemí měli vždy pocit, že jim někdo krutě ublížil. Vzpomeňme na období socialistického Československa: jak často lidé mluvili o tom, kde bychom dnes mohli být, kdybychom nemuseli dodávat Sovětům uran za babku, kdyby nám Sověti nezakázali vyrábět to či ono, zkrátka kdybychom nemuseli poslouchat hloupé komunisty.

Podobné pocity měli lidé od Estonska po Bulharsko, od Drážďan až po Šanghaj. Pak přišel pád komunismu, svoboda… a najednou se ukázalo, že ekonomická prosperita je vzdálenějším cílem, než se původně čekalo. Trh nevznikl ihned. Mnohaleté období po pádu řízené ekonomiky se ve většině zemí neobešlo bez propadu reálných příjmů, tíživé nezaměstnanosti a vysoké inflace. Česká republika zaznamenala ze všech postkomunistických zemí zdaleka nejmírnější transformační krizi, a přece i zde nastalo hluboké rozčarování: pověstná „blbá nálada“.

Ani poté, co životní úroveň začala růst, pocit frustrace nezmizel. Největší ekonomické úspěchy zaznamenali zpravidla lidé blízcí komunistickému režimu: viz pověstní „tržní komsomolci“ v Rusku. Pozdější ruští multimiliardáři se rekrutovali převážně z absolventů kursů, které v 80. letech pořádala KGB v souvislosti s očekávanými tržními reformami. Také v bývalém Československu byli zvýhodněni ti, kteří na startovní čáře měli informační náskok díky napojení na „staré struktury“. Sice v mnohem menší míře než v Rusku, ale i tak šlo o dostatečný důvod k frustraci neprivilegované většiny. Pak přišla kupónová privatizace, po které následovaly orgie tunelářů…
Obyvatelstvo bývalých socialistických států mělo pocit (navíc z velké části oprávněný), že bylo obelháno, zneužito a okradeno, a to ještě ke všemu opakovaně. To vysvětluje skutečnost, že lidé z těchto zemí se cítí méně šťastni, než by odpovídalo jejich ekonomické situaci.

Výchova ke štěstí
Mezi nejšťastnější lidi na světě však podle většiny výzkumů patří Skandinávci. Jak to? Jedno možné vysvětlení je nízké úrovni korupce. Severské státy jsou vyhlášené svojí poctivostí, a i když jejich obyvatelé platí třeskutě vysoké daně, nemají pocit, že jsou okrádáni. Předpokládají, že peníze zaplacené na daních se jim tak či onak vrátí zpátky – a na rozdíl od méně šťastných českých daňových poplatníků je to také obvykle pravda.

Dalším – tentokrát mimoekonomickým – faktorem štěstí je skutečnost, že Skandinávci se ve školách učí být šťastni. Pro většinu Čechů jsou vzpomínky na školní docházku spojeny s bezbřehou nudou (to v lepším případě), eventuálně s šikanou ze strany spolužáků či učitelů. Vzpomínky na učitele hřímajícího, až okenní tabulky drnčí, „jak to že to neumíš, vole, jdi si sednout, idiote, dej mi žákovskou knížku,“ nejsou dobrým vkladem do šťastného života.

Zcela jiné vzpomínky mívají na školu Seveřané. Dánské školství ve své současné podobě založil pastor Nikolaj Frederik Severin Grundtvig (1783 –1872). Jeho zásadou bylo, že žáci a studenti mají být připraveni na aktivní účast ve společnosti a v životě. Zatímco české školství vychovávalo zakřiknuté a nesamostatné služebníky režimu (od Marie Terezie až dodnes), Grundtvigovi následníci vychovávali sebevědomé občany.

Totalitní školství zdůrazňovalo poslušnost a konformitu; dánské školství naopak tvořivost, samostatné uvažování, svobodu a spolupráci. Symbolem české školy je červená tužka a blok se známkami; Grundtvig naopak soudil, že zkoušky umrtvují ducha. Když uvážíme, že všechny skandinávské státy jsou úspěšnými znalostními ekonomikami, zdá se, že lze skloubit výchovu ke štěstí se vzděláním, které obstojí ve světové konkurenci.

Recept na štěstí
Měl pravdu Hilel nebo Camus? Střízlivé vědecké výzkumy ukazují, že pravdu měl spíše francouzský existencialista. Nicméně materiální bohatství sice řeší řadu problémů, ale není automatickou poukázkou na štěstí. I bohatí lidé jsou nešťastni, pokud jsou zlí a totéž předpokládají u jiných lidí.

Pokud jde o skutečný recept na štěstí, zde má slovo opět Hilel: „Nečiň ostatním, co nechceš, aby činili tobě. Toto je základ Tóry; zbytek je komentář. A nyní jdi a uč se.“