Česká ekonomika poklesla o 3,4 procenta. Co z toho vyplývá?

„Naplnila se tak naše slova, že pokles bude výrazný a překoná očekávání trhu,“ uvádí Vladimír Pikora ze společnosti Next Finance. Trh v průměru očekával pokles jen o 2,4 procenta. „Česká ekonomika klesala poprvé od konce roku 1998. Zatím však nikdy v novodobé historii neklesala tak prudce,“ dodává Pikora.

Nynější pokles má i jedno další novum. Nelze za něj nikoho obvinit – alespoň nikoho z domácí politiky. Kritizovat možná lze přístup vlád v minulých letech k otázce vyrovnání rozpočtu, ale stále jsme v daleko lepším stavu než většina západních vlád. Podle prognóz OECD přesáhne celkový dluh Německa hodnotu 66 procent hrubého domácího produktu, dluh Francie 79 procent HDP, dluh Belgie 92 procent HDP a dluh Itálie se dokonce přiblíží 116 procentům HDP. Jak se to srovnání s českými zhruba 35 procenty? Až nás někdo z Bruselu zase začne „mistrovat“, česká vláda by měla odpovědět ve světle těchto údajů poněkud méně submisivně než obvykle.

Dokonce ani Česká národní banka, která byla kritizována po měnové krizi v roce 1997, dnes nemůže být terčem kritiky. Právě naopak: prozíravá politika ČNB téměř vyloučila úvěry v cizích měnách z portfolií domácích bank. Díky tomu jsou nyní české pobočky zahraničních bank v podstatně lepší kondici než jejich mateřské instituce v zahraničí. A také díky měnovému riziko. Každý na ně nadává, zejména exportéři.

Bariéra v podobě měnového rizika překáží i investorům, zejména bankám a penzijním fondům. Nevyplácí se jim totiž kupovat některé typy cenných papírů. Otrava, že? Ano – a díky této otravné překážce zůstaly české banky čisté a nezasažené toxickými aktivy. Díky měnovému riziku a kritériím ČNB pro vážení rizikových aktiv v cizí měně dnes české banky a penzijní fondy nejsou zatíženy rizikovými americkými hypotékami, nemusejí řešit potíže plynoucí z rizikových derivátů CDO a CDS, nemusejí žádat stát o pomoc. K beztak nepříjemným problémům s recesí navíc ještě nemusíme řešit problém finanční krize.

Toto si málokdo uvědomuje, stejně jako jak velké štěstí má česká ekonomika, že zatím není součástí eurozóny. Průšvihem by byla i fixace koruny na euro, kterou má Litva nebo Lotyšsko. Je tedy i štěstím, že jsme zatím ani nevstoupili do režimu ERM II, protože v opačném případě bychom se stěží vyhnuli spekulativnímu útoku na měnu.

Doposud jsme řešili otázku, kdy česká ekonomika vstoupí do eurozóny. Nyní je na čase otevřít novou otázku: zda vůbec. Donedávna většina z nás věřila, že západoevropské státy jsou schopny navzdory některým problémům dlouhodobě prosperovat. Nynější recese – kterou jsme plně dovezli, a na níž žádná domácí síla nenese stín viny – ukazuje, že tomu tak není. Nyní je zřejmé, že údajný úspěch evropského sociálního státu byl jen klamem, umělým růstem založeným na dopingu v podobě masivního růstu dluhu v bankách i zadlužení státu. Evropská nezaměstnanost klesala v letech 2004-2008 jen díky gigantické úvěrové bublině. Evropská komise si ovšem připisovala zásluhy!

Recese odhaluje, že růst ekonomiky i zaměstnanosti byl jen iluzi. Ukazuje také totální nekompetenci evropských státníků a úředníků. Nejsou schopni ničeho jiného než zadlužování a nemají ponětí, co se v ekonomice děje. S výjimkou některých severských států dochází v rámci EU dlouhodobě k postupnému zpomalování ekonomického růstu, přičemž zadlužení naopak roste. Ještě začátkem 90. let byly státy nynější eurozóny zadluženy průměrným poměrem 60 procent HDP. V roce 2010 to bude 75 procent, zatímco v roce 1970 to naopak bylo pod 30 procent. Například v roce 1975 mělo Německo poměr dluhu k velikosti ekonomiky jen asi na úrovni 20 procent. Pak ovšem začalo budování sociálního státu...

Česká republika se zavázala k přijetí eura, jakmile splní pověstná maastrichtská kritéria. Nyní je Maastricht mrtvou literou pro všechny, kromě potenciálních nových členů. Tento dvojí metr je jen jedním důvodem, proč uvažovat o permanentním zachování české koruny. Dalším je již zmíněná ignorance evropských činitelů. Ti dokázali poznat recesi teprve tehdy, až je doslova praštila do nosu.

Kromě toho jsou tu obrovské evropské dluhy. Jsme ekonomikou, která je doposud kupodivu málo zadlužena: opravdu se chceme dobrovolně připojit ke klubu předlužených zvanému eurozóna? Po přijetí Lisabonské smlouvy se navíc otevřou další možnosti federalizace EU. Téměř s jistotou budou vypsány evropské daně. Objevují se již i myšlenky vydávání evropských dluhopisů a je dokonce možné, že část národních dluhů bude federalizována.

Evropská komise neustále volá po vyšší akceschopnosti. Takže se nedivme, až jednou nám Brusel akceschopně připíše k úhradě část evropského federálního dluhu. Opravdu chceme riskovat, že k tomu dojde? Opravdu se chceme účastnit tohoto dobrodružství v roli provincie bez práva veta? Opravdu nám ti připadá jako menší riziko než kolísání měnového kursu koruny? Neměli bychom si stanovit vlastní kritéria pro vstup do eurozóny – přinejmenším v tom smyslu, že by dosavadní členské státy musely plnit alespoň svá vlastní kritéria?

psáno pro Lidové noviny 14.5.2009
--------------------------
Perverzně se těším na moment, až federální vláda v Bruselu jednoho dne sdělí poddaným provincie Česká republika cosi v tomto smyslu: „Drazí občané, je na čase projevit pravou evropskou solidaritu. Vaši němečtí spoluobčané mají problémy se splácením dluhů, můžete jim trochu píchnout? Negativní odpověď není očekávána. Když jste vstupovali do EU, dostali jste koneckonců nějaké dotace, ne? Takže přišel čas je splatit i s úroky. Myslíte si snad, že solidarita se vás týká jen jakožto příjemců?!“

Ano, bude to průšvih, ale na druhé straně bude božská legrace sledovat dnešní eurohujery, jak to vysvětlují, zdůvodňují a omlouvají.
A kdybyste to náhodou nevěděli, koncem roku 2008 činil německý státní dluh 1641,8 miliard euro. V roce 2010 se čeká vzestup na více než 1895 miliard – alespoň podle odhadu Evropské centrální banky.

Nadějné vyhlídky.

A ještě veselý obrázek pro naivky, kteří nevědí o skutečném rozsahu dluhů států EU: