Aleš Michl napsal krátký, vtipný a zasvěcený příspěvek o předpovědích měnových kursů. Bohužel jej mnoho čtenářů nepochopilo.

Jak je to tedy s předpovídáním kursů měn, akcií, a tak dále? Pravda je taková, že kursy euro/dolar, koruna/dolar a jiné prakticky předpovídat nelze. Zvláště ne v krátkém horizontu – hodiny, týdny a měsíce. Ekonomická teorie nenabízí žádný skutečně robustní model, který by určoval, zda je jedna měna nadhodnocená vůči jiné měně. Částečně lze kursy měn vysvětlit rozdílem úrokových sazeb nebo inflace. Částečně pomáhá deficit či přebytek obchodní bilance, který mimochodem vysvětluje slabost dolaru a sílu eura. Do jisté míry funguje srovnání parity kupní síly, protože „levné“ země mají časem tendenci bohatnout a dohánět země, které vyspěly již dříve. (Alespoň některé chudé země bohatnou. Nejsem si zcela jist například Somálskem.)

Tyto ekonomické indikátory mají svoji platnost, ale jen ve středním až delším období, tedy rok až deset let. V roce 1998 bylo například celkem rozumné předpovídat dlouhodobý růst kursu koruny, protože extrémně levná Česká republika v sousedství drahého Německa a Rakouska byla celkem ilustrativním případem konvergence cestou posilování nominálního kursu.

Mimochodem, věděli jste, že Německo a Nizozemí mají dohromady o bezmála pětinu větší hodnotu exportů do třetích zemí než Čína? (Vzájemný obchod obou zemí je samozřejmě odečten.) Zhruba sto miliónů Němců a Holanďanů dokáže v mezinárodním obchodě „pobít“ 1,3 miliardy Číňanů. Což je na jedné straně dobře, protože je zřejmé, že Evropa má ještě naději a že je vysoce konkurenceschopná. Na druhé straně je to problém, protože euro, které je silné díky Němcům a Holanďanům, působí problémy méně zdatným zemím eurozóny, které nemohou devalvovat.

Žádný model ale nedokáže popsat krátkodobé výkyvy kursů. Vždy tvrdím, že nikdo nedokáže předvídat pohyby měn s použitelnou spolehlivostí. V životě jsem potkal řadu bohatých lidí, včetně několika, kteří zbohatli spekulací. Žádný z nich však nespekuloval s měnami. Spekulovat na cizích měnách (neboli na „forexu“) je ruleta, kterou nelze doporučit než jako adrenalinový zážitek. Ve skutečnosti je „forex“ ještě nebezpečnější, protože často se hraje s vypůjčenými penězi. To už je lepší to kasino, tam vám aspoň dají pití zdarma (alespoň jsem to slyšel, nikdy jsem tam nebyl, stačí mi elementární znalost matematické statistiky, abych se podobným zařízením vyhýbal.)

Někteří přirovnávají finanční předpovědi k předpovědím počasí. Ve skutečnosti jsou na tom meteorologové nesrovnatelně lépe, protože předpovědi na 12 hodin dopředu jsou vysoce spolehlivé, zatímco na trzích měn nebo akcií nemáte ani tuchy, zda půjdou nahoru nebo dolů za dvanáct minut. Krátkodobé výkyvy finančních trhů jsou zcela nepředvídatelné, a kdo tvrdí opak, lže. Na světě žije dohromady možná pár tuctů lidí, kteří zbohatli krátkodobým obchodováním. Možná mají nějaký zvláštní talent, možná prostě štěstí, ale opakuji, že nikoho takového osobně neznám.

Kursy měn lze tedy předpovídat jen za výjimečných okolností (jako třeba v ČR v roce 1998) a paradoxně platí, že dlouhodobé předpovědi vycházejí lépe než krátkodobé. Lze totiž identifikovat důležité fundamentální trendy, aspoň někdy. Nikdy ale neodfiltrujete krátkodobý „šum“, náhodné výchylky působené nepředvídatelnými impulsy. Je to jako Brownův pohyb ve fyzice – a skutečně, matematický popis krátkodobých výkyvů cen akcií, měn a komodit je totožný se vzorcem popisujícím tento fyzikální jev. Fyzik Louis Bachelier takto popsal chování cen na pařížské burze již v roce 1900, Albert Einstein publikoval stejný vzorec odvozený stejným způsobem v roce 1905.

Trajektorie, kterou sledují drobné částice, do nichž náhodně naráží molekuly, se nazývá náhodná procházka (random walk.) Tentýž termín se používá pro popis chování cen na spekulativních trzích. Doporučuji populární knihu Random Walk Down Wall Street.

Z existence náhodné procházky na finančních trzích zároveň vyplývá, že ekonomie nikdy nebude mít prostředek, jak kursy měn předvídat. Je to v principu stejně nemožné jako předpovídat pohyb molekul. Ten lze nanejvýše agregátně vyjádřit pomocí statistické fyziky. Statistickou fyziku lze částečně aplikovat i ve financích. Například Fischer-Blackův model oceňování opčních kontraktů z roku 1973 byl vlastně řešením diferenciální rovnice popisující šíření tepla v pevné látce.

Modely tohoto typu mají své hranice. Zvláště špatně fungují tehdy, kdy je jich nejvíce zapotřebí. Tedy v obdobích finančních krizí. Nelze se na ně spoléhat bezmezně, jak se to často až donedávna dělo.

Co platí pro měny, platí z větší části i pro akcie. Zde je však situace o něco radostnější, protože akciové indexy mají dlouhodobou tendenci být nafukovány tempem zhruba shodným s růstem objemu měnové zásoby. Protože ve většině vyspělých zemí po válce rostla měnová zásoba tempem zhruba 7-10 procent, akciové indexy se vyvíjely podobně (plus reinvestované dividendy.) To je mimochodem důvod, proč je pravděpodobně lepší investovat velmi dlouhodobé úspory spíše do akcií než do státních dluhopisů. Inflace snižuje hodnotu úspor, ale nafukuje ceny akcií. To je důvod, proč na inflaci prodělávají především chudí, zatímco bohatí ještě více bohatnou.

Příklad: během 50. let klesala cena vyplácených Nobelových cen. Inflace si žádala svoji daň, takže hrozilo, že „nobelovka“ se časem smrskne z miliónové částky do výše trochu slušnějšího kapesného. Nobelova nadace začala investovat do akcií – a úspěšně, hodnota ceny časem opět vzrostla na důstojnou úroveň, což zachránilo její prestiž. Inflace Nobelově nadaci pomohla.

A teď bychom mohli přejít k inflační teorii vesmíru, ale na to je málo času i prostoru.

Mimochodem, těšíte se na plánované emise státních dluhopisů pro veřejnost?