Kdysi dávno, ještě jako školák, jsem objevil v rodičovské knihovně brožurku s poutavým názvem: Malebná Kanada. Byla vytištěna zřejmě na přelomu 60. a 70. let. Z dnešního hlediska šlo o zajímavý dokument.

Na křídovém papíře kvalitně vytištěné fotografie výstavných měst, usměvavých lidí, přírodních krás. Propagace příjemného života ve šťastné zemi. Popisek pod fotografií vojenské jednotky hlásal cosi jako „v rámci zahraniční politiky se kanadské ozbrojené síly podílejí na mírových misích OSN na různých místech na světě.“ Dost mě to tenkrát překvapilo, protože ve škole nám říkali, že kapitalisté, imperialisté a fašisté jsou všechno jedna verbež. Na poslední stránce brožurky stálo: „Tiskem Rogera Duhamela, tiskaře královny, F.R.S.“ (To tajemné F.R.S. znamenalo Fellow of the Royal Society, jak jsem později zjistil, ale to je vedlejší.)

Proč si Kanaďané dali tu práci s tiskem česky psané propagační brožurky? Zřejmě tehdy stáli o slušné, pracovité a vzdělané emigranty z Československa, se kterými nebyly nikdy velké problémy a kteří se snadno začlenili do nové společnosti. Začátkem 70. let bylo těchto lidí dost, místa v Kanadě rovněž dost, takže zakázka pro královského tiskaře pana Duhamela byla dosti logická.

Počátek 70. let byl ještě obdobím, kdy západní svět ještě uvažoval logicky. Pak se cosi zvrtlo. Nastoupil myšlenkový proud, který hlásal zhruba toto: „Lidé, kterým se daří dobře, jsou zločinci. Zbohatli vykořisťováním jiných. Nejen velkokapitalisté, ale i pracující příslušníci středních tříd jsou zločinci. A pokud jsou bílí, jsou dvojnásobní zločinci, protože každý bílý je automaticky rasista. Pokud jsou muži, jsou trojnásobnými zločinci, protože jsou navíc samčí šovinisté (male chauvinists). Proto je nutné trestat střední třídy a podporovat nižší třídy, včetně osob, které byly souzeny pro kriminální delikty. Ti nejsou skutečnými zločinci: ke zločinu je dohnala nesnášenlivá a nenapravitelná bělošská společnost středních tříd, které dominují muži. Ve skutečnosti jsou tzv. pachatelé kriminálních činů oběťmi, ke kterým máme povinnost být vlídní a velkorysí, protože za jejich utrpení můžeme my, střední třídy. Je nutno je chránit, pomáhat jim, platit co nejvyšší sociální dávky a vytvářet různá privilegia.“

Uvedené myšlenky vystihují podstatu proudu známého jako frankfurtská škola. Ta je spojena se jmény jako Adorno, Habermas, Marcuse, Gramcsi, a další. Jde vlastně o neomarxistické hnutí, které tvrdí, že demokracii a západní kulturu je snazší rozložit zevnitř než svrhnout ozbrojenou revolucí. Stoupenci frankfurtské školy jsou často vzdělaní a málokdy své názory prezentují takto otevřeně, protože jejich absurdita je příliš zřejmá. Marxismus v tomto pojetí bývá dávkován po kapkách a oslazen řečmi o demokracii, často též proložen odbornými termíny ze sociologie a filosofie.

Jakkoli absurdně stanoviska frankfurtské školy znějí, během 70. a 80. let si získala značnou popularitu – což je mimochodem doklad, že jakákoli hloupost může nabýt na síle, pokud je podložena učenými slovy a složitě znějícími filosofickými argumenty. Politická korektnost a levicové sebemrskačství odsunuly rozum kamsi do pozadí. Často se používají manipulativní techniky a obraty jako „můžeme za utrpení chudých a diskriminovaných“ (což má ve skutečnosti znamenat „vy můžete za utrpení chudých a vy diskriminujete“.)

Samozřejmě, že ono svatoušskovské sebemrskačství mělo svůj podtext: ve skutečnosti šlo o bič na střední třídu, o pokus vzbudit ve veřejnosti pocit viny. Protože kdo cítí vinu, je ovladatelnější. Cílem těchto vzdělanců není pravda ani spravedlnost, nýbrž vytvoření dalších dobře placených úřadů a politických funkcí. Propagátoři politické korektnosti ve skutečnosti chtějí hlavně peníze a moc. Chtějí vládnout oněm zločinným bílým středním třídám, protože z nich je samozřejmě možné vyždímat nejvíce daní.

Doposud je neomarxistická strategie rozkladu západních společností velmi úspěšná. Exploze sociálního státu skutečně „nabořila“ západní ekonomiky v tom smyslu, že způsobila enormní nárůst zadlužení nevídaný v mírových dobách. Tato dluhová exploze ideologicky zdůvodňovaná potřebami sociálního státu časem povede k daleko horší finanční krizi, než jakou jsme zatím viděli v nedávné době.

Politická korektnost a doktrína sociálního státu je zkrátka špatná filosofie aplikovaná ve službách moci.

Doktrína, že kriminálník je vlastně obětí kapitalistického systému, vedla k podstatnému zmírnění trestů. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: raketový nárůst zločinnosti, zejména násilné, v průběhu 70. a 80. let, byl důsledkem politické korektnosti. Někde měli více štěstí. Newyorský starosta Rudy Giuliani na sebemrskačskou hru o vině majoritní společnosti nepřistoupil a podařilo se mu kriminalitu velmi podstatně omezit. Jinde následky politické korektnosti řešili a řeší déle. Zde je úryvek článku, který jsem napsal v červenci 2005:

„Absurdně velkorysý sociální stát není evropskou specialitou. Alžířan Ahmed Ressam přicestoval do Kanady v roce 1993 s falešným pasem, na což se přišlo ihned na letišti. Přesto byl vpuštěn do země a již po jedenácti dnech začal pobírat sociální dávky. Utrácel je v diskotékách a v obchodech se značkovým oblečením. Později si přivydělával krádežemi peněz a dokladů. Seznámil se s náborčím al-Kajdy. Následoval výcvikový tábor v Afghánistánu, návrat a příprava útoku na letiště v Los Angeles. Byl zachycen s několika desítkami kilogramů vysoce účinné výbušniny v autě. K zatčení Ressama nedošlo díky souhře tajných služeb, nýbrž výhradně díky pozorovacímu instinktu americké úřednice na hraničním přechodu. V červenci 2005 byl odsouzen ke 22 letům vězení.

Pikantní bylo, že CISC (kanadská obdoba CIA) Ressama řadu let sledovala. On a jeho kumpáni žijící ze sociálních dávek a drobné kriminality však kanadským agentům připadali jako tlupa budižkničemů, kteří budí spíše politování než obavy. Ještě pikantnější byl důvod, proč Ressam dostal v 90. letech v Kanadě azyl: vymyslel si historku, že v Alžírsku byl politicky pronásledován, protože prodával zbraně teroristům.“

Kanada se nyní potácí mezi novomarxistickou vírou v politickou korektnost a mezi zdravými rozumem. Zdravý rozum říká, že pouštět si na své území úplně každého je hloupost. Politická korektnost ovšem zakazuje provádět profilaci potenciálně rizikových osob při vstupu do země.

Tato politika často vede od extrému k extrému. Takže není divu, když se Kanada připraví o příliv diskriminovaných imigrantů, kteří by se mohli stát pilíři společnosti. Jakou škodu si tím ale způsobí! Vždyť přece každý ví, že do malebné Kanady odcházejí především vzdělaní a kulturní lidé s čistým trestním rejstříkem, kteří jsou ve své domovské vlasti pronásledováni tamní malostí a hloupostí. Přitom do práce jsou jako ďasi a jejich vztah k osobní hygieně je příkladný.

Anebo si snad nějaký nesnášenlivý a nenapravitelný bílý rasista dovolí myslet něco jiného?