Dlouhou dobu platilo klišé, že Kanada je jakousi sociálnější, „evropštější“ verzí Spojených států. To však již není pravda. Ve skutečnosti je kanadská ekonomika jednou z nejsvobodnějších na světě.


Pokud jde o daňovou zátěž, začátkem 50. let Kanada byla na shodné úrovni s USA: kolem 22 procent hrubého domácího produktu. V následujících desetiletích Kanaďané začali budovat sociální stát.

V roce 1992 výše veřejných výdajů kulminovala na 53 % HDP ve srovnání a americkými 39 % HDP. A Kanaďané se začali ptát, zda je tato exploze státu udržitelná. Odpověď zněla „ne“. Následovala důkladná, byť nepříliš propagovaná reforma veřejných financí. V roce 2008 poklesly kanadské veřejné výdaje na hodnotu 39 % HDP – tedy zhruba stejnou úroveň, jakou v tomtéž roce vykázaly USA.

„Dlouho jsem měl pocit, že Kanada je méněcenná ve srovnání s USA, pokud jde o ekonomickou svobodu, daně a celkovou úroveň svobod,“ píše Dan H., kanadský čtenář ekonomického blogu MarginalRevolution.com. „Myslím, že nyní se situace obrátila a trend změny zrychluje. Během pěti let bude kanadská sazba daně z příjmu právnických osob méně než poloviční ve srovnání s USA. Nemáme daň z dědictví a naše daně z dividend a kapitálových příjmů jsou nižší. Náš deficit veřejných financí vyjádřený podílem k HDP je méně než třetinový ve srovnání s Amerikou. Náš bankovní systém je zdravý a na obzoru nejsou žádné nákladné sanace.“

Toto vše je pravda. Kanadské bankovnictví je mnohem zdravější, protože ve své podstatě odpovídá americkému systému z doby před několika desítkami let – tedy době, než americké úřady začaly motivovat banky, aby ve velkém půjčovaly rizikové klientele. Kanadská bankovní regulace je konzervativnější například v maximální výši povolené finanční páky. Je však zároveň i liberálnější, pokud jde o možnost bank rozhodovat o úvěrové politice.

Kanadský daňový systém je méně progresivní než americký. Kanaďané se více spoléhají na spotřební daně a daň z obratu. (Kanada, stejně jako USA, nemá zatím DPH.) Fakt, že hlavní důraz je kladen na zdanění spotřeby spíše než příjmů, má dva důsledky. Za prvé, ekonomické subjekty jsou více motivovány vydělávat – známý efekt nižšího zdanění a méně strmé progresivity. Za druhé, příjmy veřejných rozpočtů jsou mnohem stabilnější v dobách recese, protože spotřeba kolísá mnohem méně než příjmy.

Naopak velké rozpočtové problémy má nyní stát Kalifornie. Proč právě Kalifornie? Protože má extrémně progresivní, socialistický daňový systém. Kalifornský státní rozpočet závisí na příjmech velmi úzké skupiny bohatých poplatníků. A co se stane, když se v důsledku recese valná část podniků dostane do ztráty, zisky boháčů poklesnou o desítky procent, ceny nemovitostí rovněž a kapitálové výnosy se smrsknou k nule? Příjmy státního rozpočtu vyschnou jako Údolí smrti v červenci.

Jediné procento nejbohatších poskytuje 50 % všech příjmů v kategorii daně z příjmů fyzických osob! Poplatníci s ročním příjmem nad 100 tisíc dolarů plní tuto kategorii z 80 procent. Výsledek? Během let 2005-07 se 2,14 miliónu Kaliforňanů odstěhovalo do jiných států, zatímco se 1,44 miliónu přistěhovalo, uvádí U.S. Census Bureau. Co myslíte, stěhují se do Kalifornie spíše boháči, anebo spíše lidé, kteří slyšeli o tamní velkorysé sociální síti?

„Žil jsem ve městě Concord,“ píše jeden čtenář blogu. „Ale daně a vysoké nájmy mě vyhnaly. Manželka i já jsme inženýři a vyděláváme 160 tisíc ročně hrubého, ale nemohli jsme si dovolit dům. Nyní žijeme v Texasu. Žádné státní daně z příjmů.“ Podobných historek je hodně: daně a vysoké náklady vyhánějí ekonomicky aktivní, kvalifikovanou a mobilní populaci.

Kvalita veřejných financí Kalifornie je nyní srovnatelná s Maďarskem. Progresivita systému daně z příjmů je natolik rizikovým faktorem, že guvernér Schwarzenegger svolal radu ekonomických odborníků za účelem návrhu daňové reformy. Jedním z doporučení je zavedení rovné 15% daně z příjmů. Co na to kalifornská levice?

Kupodivu se nestrhly žádné rozhořčené protesty. Karen Bassová, mluvčí kalifornské státní sněmovny za Demokratickou stranu, si uvědomuje, že návrh by znamenal zvýšení daňové zátěže pro nižší a střední příjmové skupiny. Současně ale uvedla v rozhovoru pro The Wall Street Journal, že má strach ze závislosti státu na příjmech asi 144 tisíc poplatníků, kteří plní polovinu státní kasy ve státě, který má 38 miliónů obyvatel. „Je to šílená statistika,“ uvedla Bassová.

Není jisté, zda Kalifornie skutečně zavede rovnou daň, ale po letech extrémně progresivního daňového socialismu již o pouhé úvahy v tomto směru svědčí o mnohém.

psáno pro Hospodářské noviny (nekrácená a redakčně neupravovaná verze)