Recese, která začala v USA v prosinci 2007, se možná chýlí k závěru. Někteří ekonomové, například Paul Krugman, dokonce připouštějí, že už je možná pryč.

Začátek recese byl oficiálně oznámen 1. prosince 2008, tedy s ročním zpožděním. Neoficiální odhady byly včasnější, ale ne o mnoho. V průběhu roku 2007 málokterý ekonom recesi opravdu předvídal – a pokud ano, bylo to obvykle z nesprávných důvodů.

Daleko lépe si vedla média, ať už klasické noviny nebo specializované blogy. List The Wall Street Journal správně analyzoval problémy hypotečních gigantů Fannie Mae a Freddie Mac již v roce 2002. Blog CalculatedRiskBlog.com sice vznikl později, ale díky fenomenálně schopné analytičce Doris Dungey dokázal velmi precizně a včas říci, co se děje a co bude následovat.

Mainstreamový deník a finanční analytička, která byla doma kvůli vážné nemoci a nudila se – tyto zdroje dokázaly odvést nesrovnatelně lepší práci než draze placené týmy analytiků investičních bank a státních institucí. Finanční krize však zastihla finanční trhy naivní jako panenka Barbie a politiky v hlubokém spánku. Kdyby lidé z vlády, Federálního rezervního systému i soukromého sektoru četli Doris Dungey a začali řešit problémy včas (tedy nejpozději v prvním pololetí 2007), vše se mohlo odbýt pouhou „finanční minikrizí“, která mohla být relativně levná. Jenže – „kdyby“!

Faktem zůstává, že kritický úvodník sice vyšel, ale zapadl. Stejně jako řada jiných důležitých článků v jiných listech. Přitom statistické analýzy tisku ukazují, že již jen pouhý výskyt určitých kritických klíčových slov v novinách může fungovat jako „marker“ závažného problému, který doposud není podchycen makroekonomickými statistikami. Ekonomové studují čísla, která jsou často zastaralá několik měsíců, ale málo čtou noviny. Mezi tzv. vrcholovými manažery (společný základ se slovem „manéž“ není náhodný) je dokonce módou prohlašovat, že „nemám na čtení novin vůbec čas.“ Chyba. Nejméně hodinu denně by měl každý skutečný šéf studovat denní tisk. Studovat, číst nestačí.

Pokud jde o Doris Dungey – proč byly její analýzy tak skvělé? Protože pracovala doma, nikoli v kanceláři. Pracovala, aby nevyšla ze cviku. Žádný manažer jí neporoučel, co smí nebo nesmí publikovat. A tak se pustila do témat, o kterých žádný velký boss nechtěl slyšet: o tom, že americké nemovitosti jsou nadhodnocené, úvěrové standardy bank jsou chatrné, roste počet neplatičů – a tak dále. Doris Dungey publikovala pod přezdívkou, aby svojí „disidentskou“ činností neohrozila případnou další kariéru. Ani svobodná společnost není imunní proti neformální společenské cenzuře. „Držet hubu a krok“ je heslo, jehož platnost bohužel neskončila s pádem socialismu.

Pohlédneme-li dále do historie, opět zjistíme podobný sklon k davovému myšlení. Lidé věří, čemu věřit chtějí. Začátkem 30. let všichni chtěli věřit, že vše bude brzy v pořádku. Začátkem srpna 1930 většina amerických ekonomů očekávala rychlé oživení. Jen jistý Lionel D. Edie prognózoval „pouze mírné oživení“, varoval před „přání otcem myšlenky“ a očekával dlouhodobý růst akcií přerušovaný „radikálními a ostrými“ výkyvy.

Druhá pointa příběhu je, že kdyby tehdy vláda a centrální banka nespaly, Edie by patrně byl měl pravdu: v roce 1930 se ještě dala situace zachránit. Ale co dělala vláda? Studujeme-li vývoj Velké deprese na úrovni hospodářské politiky, s úžasem zjistíme, že během prvních čtyř let skoro nic. Recese začala v srpnu 1929 poklesem průmyslové výroby o 20 procent. Až do konce roku 1932 však vláda uskutečnila jen dva významné kroky, oba chybné: zvýšila cla a zvýšila daně. Mezitím hrubý národní produkt poklesl o 31 procent, zkrachovalo 10 000 bank a 13 milionů Američanů přišlo o práci.

Ministr financí Mellon se však vzmohl jen na prohlášení, že investice a pracovní místa je třeba nechat „vyhnít“. Úřady tedy začátkem 30. let nejenže spaly, ale ve spánku nerušeně pokračovaly ještě řadu let, zatímco banky padaly a lidé hladověli! Ve srovnání s touto politikou působí dnešní chaotické a nákladné kroky Obamovy vlády a Bernankeho Fedu jako geniální řešení. Ano, lze jim vytknout stovky chyb, ale pravděpodobně zachrání svět před další Velkou depresí. (Alespoň pro nejbližších pár let, než přijde jiný sekáč, ale to už je další příběh.)

A pokud jde o ekonomy – ti sice nejsou schopni spolehlivě předvídat krize a podléhají davové psychologii, ale když už ke krizi dojde, jsou schopni ji podstatně zmírnit. Z některých chyb minulosti se svět kupodivu poučil. Jiné bude muset ještě udělat.

psáno pro Lidové noviny

PS: Nedávno jsem se výjimečně díval na diskusní fórum. Obvykle to nedělám, protože když se mnou chce někdo vážně diskutovat, měl by se alespoň obtěžovat napsat mi mail a podepsat se vlastním jménem. S anonymy diskutovat nebudu.

Nicméně moje výjimečná návštěva na fóru byla pro mě tuze poučná. Užasl jsem, kolik desítkami na slovo vzatých ekonomů naše společnost disponuje. Kolik pracovitých a poctivých lidí disponuje takovým intelektuálním potenciálem, že by všechny ekonomy světa stračili hravě do kapsy. Škoda, že tito mudrci se silnými názory jsou zpravidla tak skromní, že se nepodepíšou. Anebo že by se báli?