Jednání o státním rozpočtu probíhají každoročně podle stejného scénáře.

Během prvního pololetí se poslanci a ministři zabývají předůležitými záležitostmi, zejména svými vlastními prebendami. Pak přijde léto a je čas na bulvární historky „kdo s kým“ a „kdo koho“. Přijde podzim; ve sněmovně je suše konstatováno, že na zásadní změny rozpočtu je pozdě. Náležitá péče je věnována pouze pověstnému porcování medvěda. Nejdůležitější zákon roku je pak schválen ve víceméně stejné podobě jako loni, předloni a tak dále. Jen tu a tam se přidá pár miliard či desítek miliard. Podle toho, jaká lobby má zrovna navrch.

Jenže je tu rok 2009 a tradiční fraška nabírá rysy dramatu. Za prvé, ekonomika zápasí s nejtěžší recesí v novodobé historii. Velmi podstatně proto klesají daňové příjmy státu. Daně z příjmů téměř vyschly. Za druhé, poprvé je v úřadě ministr financí, který není závislý na žádné straně a který celkem přesvědčivě tvrdí, že nebude sledovat politickou kariéru. Může si proto dovolit luxus ve světě politiky nevídaný: mluvit pravdu. A konečně za třetí, blíží se předčasné parlamentní volby. Závody v nákladných volebních slibech se nadějně rozbíhají.

Co je výsledkem této souhry okolností? Dramatický moment procitnutí. Pokud to ještě někdo nevěděl, nyní tento tvrdý fakt musí být jasný každému: české veřejné finance jsou neudržitelné. Směřují k nárazu. Představte se katastrofický film, na jehož začátku zjistí astronomové, že se k Zemi blíží planetka či velké jádro komety. Lidstvo začne pracovat na záchranné misi a film skončí happyendem.

V podmínkách veřejných financí však zjištění nevyhnutelnosti budoucího nárazu málokoho vzruší. Lidé prostě spoléhají, že „nějak to dopadne.“ Ano, dopadne. Vítat v zemi záchrannou misi Mezinárodního měnového fondu a podřídit se jí naordinované velmi přísné finanční disciplíně je svým způsobem také řešení. Je možné brát prášky proti bolesti zubů a o to více pak trpět v zubařském křesle. Asi to ale nebude rozumná „zubní politika“.

Nyní tedy víme, že českým veřejným financím hrozí schodek v možné výši až 256 miliard korun, tedy zhruba 7 procent hrubého domácího produktu. Fakt, že za příznivých okolností by mohl být o něco nižší, na tom nic nemění, protože rozumná vláda se nespoléhá na příznivé okolnosti. Jak ale situaci řešit?

Politikové zřejmě směřují k řešení pro ně nejpohodlnějšímu: jejich rozmařilost „zatáhne“ občan. Předáci stran, kteří s takovou chutí hovoří o „vládní zodpovědnosti“, ukazují, že žádnou nemají. Neboť zvýšení daní není řešení. Zvýšení daní je recept na prodloužení hospodářské recese. Tento recept byl mnohokrát vyzkoušen. V roce 1997 to například vypadalo, že japonská ekonomika se dostává z vleklé recese. Premiér Rjútaro Hašimoto celkem mírně zvýšil daň z obratu, aby vyrovnal rozpočet – a následoval pokles spotřebitelské poptávky, další kolo recese, a ještě další podstatné zhoršení stavu veřejných financí. Japonské hospodářství prakticky stagnovalo téměř dvě desítky let.

Podobné příběhy ilustrují i snahy o zvyšování daní z příjmů. Prezident Roosevelt podstatně zvýšil daně z příjmů v roce 1936. O rok později postihlo zotavující se ekonomiku nové, drtivé kolo hospodářské krize. Ještě v roce 1939 byla nezaměstnanost na úrovni 17,3 procenta. Pokud jde o odvody z mezd, tzv. „sociální pojištění“, v tomto případě se jedná o zdražení pracovní síly. Jaký efekt má zdražení na poptávku? Úvodní lekce ekonomie: s rostoucí cenou poptávka klesá.

České daňové drama má ale i morální rozměr. Je naprosto nehorázné požadovat, aby daňový poplatník platil účty za vládní nehospodárnost. Veřejné výdaje obsahují neefektivní položky v těžko odhadnutelné výši. Na základě střízlivých ocenění by mohlo jít řádově o desítky miliard ročně. Možná více. Uvažme, že v roce 2008 činily daňové příjmy vlády 36 procent HDP. Když započteme i příjmy z majetku a tržby v podobě různých poplatků (což jsou vlastně také daně), dostáváme se k částce 1517,5 miliardy Kč neboli 41 procent HDP.

Za tyto peníze lze pořídit celkem komfortně fungující sociální stát s vyrovnaným rozpočtem. Je tu jen jedna podmínka: utržené tisíce miliard musí být vydávány efektivně, bez plýtvání a bez korupce. Stát by se měl chovat ohledně svého vlastního provozu jako kterákoli firma v režimu krizového managementu: osekat zbytečné výdaje, propouštět, posvítit si na kriminalitu bílých límečků. Teprve poté je možné zvyšovat daně. A možná to ani nebude potřeba.

psáno pro Lidové noviny