Poznámka: Nenechte si ujít druhý díl Pádu premiantů - Děsivý příběh tajuplného ostrova jménem Island.

V nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny jsem uvedl, že by se Česká republika mohla ocitnout v podobné neblahé situaci jako dnešní Maďarsko – a to již v historicky krátkém horizontu několika málo let.

Jeden z kolegů z NERVu to komentoval slovy „možná trochu brzy“. Doufejme, že měl pravdu. Ale co když ne?

Nedávná i starší historie je plná příkladů, kdy zdánlivě stabilní, takřka modelová ekonomika se překvapivě rychle dostala do kritické situace. Rychlý propad ze stavu „vzorový premiant“ do stavu „beznadějný případ“ nastal již v případě zmíněného Maďarska. Ještě v roce 1999 bylo považováno za vzorově transformovanou ekonomiku. Česká republika se tehdy potácela v bankovní krizi, Slovensko nikdo nebral vážně – ale Maďaři úspěšně snižovali úroveň státního dluhu (ze zhruba 80 % HDP na necelých 50 %), úspěšně lákali zahraniční investory a zemi se všeobecně dařilo.

Pak nastal rychlý zlom. Stačilo pár populistických vlád a na Maďarsko si celý finanční svět ukazuje prstem se slovy „takhle se to nedělá“. Pád z výsluní do propasti zažily i pobaltské státy a Island. V jejich případě byl důvod propadu zcela odlišný: nezvládnutá měnová politika.

Islandská centrální banka se snažila proti inflaci bojovat vysokými úrokovými sazbami. Tím ovšem jen nalákala více peněz do ekonomiky. Během let 2006-07 vzrostl objem zahraničních vkladů 32-krát, měnová zásoba M2 vzrostla během jediného roku 2007 o 90 procent. Pak přišla globální krize a islandský finanční systém pukl jako přefouknutý balónek.

Něco podobného se stalo pobaltským zemím. V jejich případě ještě zhoršila situaci úporná snaha držet pevný měnový kurs navázaný na euro. Nemožnost oslabení měny v situaci extrémní nerovnováhy měla destruktivní vliv. Estonsko mělo téměř nulový veřejný dluh a naprosto vzorový pořádek ve státních financích. Vazba na euro však estonskou ekonomiku totálně potopila navzdory vyrovnaným rozpočtům. (Kdepak rovná daň, kterou často osočují finanční laikové – ta neměla s krizí nic společného.)

Pád z výsluní postihl i některé za vzor dávané ekonomiky eurozóny. V Irsku a ve Španělsku mělo zavedení eura za následek měnový šok v podobě obrovského růstu úvěrů. Zejména v sektoru nemovitostí. Český výtvarník David Černý znázornil ve svém skvělém monumentálním díle Entropa Španělsko jako železobetonovou poušť s míchačkou na betonovou směs. To však po puknutí úvěrové bubliny přestává platit. Španělská stavební výroba poklesla o 30 %, průmyslová výroba o plnou třetinu oproti maximu z roku 2007. Nezaměstnanost dosáhla v červnu 18,5 %. Španělsko rovněž čelí nefalšované bankovní krizi, která může ještě nepříjemně překvapit.

Slunce zachází i nad slovinskou ekonomikou, která přijala euro teprve začátkem roku 2007. Za relativně krátkou dobu stačila v této zemi nakynout masivní nerovnováha. Euro se ukazuje být příliš tvrdou měnou, kterou si Slovinsko nemůže dovolit. Tamní ekonomika poklesla ve druhé čtvrtletí 2009 meziročně o 9,3 %, což již snese srovnání s Pobaltím. Slovinsko bude muset tvrdě snižovat mzdy, aby vyrovnalo ztrátu konkurenceschopnosti způsobenou eurem. Jinak časopis The Economist zanedlouho uveřejní článek s titulem „Argentina na Jadranu“. Argentina, mimochodem, je dalším z mnoha bývalých premiantů.

Stačí tedy pár let špatné rozpočtové či měnové politiky (což může znamenat i členství v eurozóně) a onehdy vzorová ekonomika jde ke dnu. Pro malé otevřené ekonomiky to platí dvojnásobně.