Výkon čínské ekonomiky v poslední době budí obdiv a nadšení. Růst ekonomiky o 8,9 procenta ve třetím čtvrtletí 2009 oproti stejnému období minulého roku vyvolává naděje, že Číně se podařilo překonat hrozbu recese. Podívejme se na toto číslo poněkud hlouběji, než jak činí senzační novinové titulky.

Čínská vláda na podzim 2008 zjistila, že navzdory optimistickým oficiálním statistikám se její hospodářství nachází v těžké recesi. Tato recese unikla většině komentátorů a analytiků, kteří se spokojili jen s údaji o růstu HDP. Ve skutečnosti se v Číně propadalo prakticky cokoli: export, investice, průmyslová výroba, spotřeba elektrické energie (neklamný signál recese) a další ukazatele. Rostla pouze nezaměstnanost.

Vláda se proto nerozmýšlela a schválila největší stimulační program na světě. Během roku 2009 svoji ekonomiku „nakopla“ balíčkem o rozsahu 15-17 procent HDP. Expanze zahrnuje jak rozpočtovou tak měnovou politiku. Pár číselných údajů. Čínská měnová zásoba M2 vzrostla meziročně o 29,3 %. Vládní rozpočtový stimulus měl objem 586 miliard dolarů. Objem nově poskytnutých úvěrů za první tři čtvrtletí vzrostl oproti stejnému období roku 2008 o neuvěřitelných 149 procent a dosáhl výše 1270 miliard dolarů. Zde použila čínská vláda svoji kontrolu nad největšími bankami, kterým přikázala půjčovat peníze především na infrastrukturní projekty.

Taková finanční injekce by probudila i mrtvolu. Oslavovaný čínský růst HDP o 8,9 % proto není žádný zázrak. Jen zajímavá ilustrace, jak funguje keynesiánská politika gigantických rozměrů. Podmínky stále ještě velmi silné role vlády tuto injekci usnadnily.

Existuje však více nástrojů, kterými Čína podporuje svoji ekonomiku. Jde zejména o kurs národní měny – renminbi neboli jüanu. V roce 2005 se Čína odhodlala k postupné revalvaci měny. Nyní je ale kurs renminbi déle než rok opět pevně navázaný na dolar. Jakmile si čínské vedení v roce 2008 všimlo recese, opustilo režim řízeného posilování a pokorně se vrátilo k pevné vazbě na dolar. Čína nechtěla riskovat, že beztak klesající objem exportů do USA ještě více utrpí zdražením čínského zboží.

Hovoříme-li tedy o velkém propadu dolaru vůči euru (a koruně) během posledních zhruba 12 měsíců, hovoříme tedy zároveň i o propadu renminbi. Čínská měna stále zůstává pouhým derivátem dolaru, není volně konvertibilní a úvahy o renminbi jakožto „nové světové měně“ prozrazují komickou neinformovanost svých původců. Propad čínské měny vůči měnám Evropy (a částečně i zbytku světa) je mocným proexportním opatřením.

Z dlouhodobějšího hlediska je zde ještě jeden mocný prorůstový faktor. Čína je veřejností stále vnímána jako socialistická země. To jistě platí pro tuhý centralismus v oblasti strategického řízení a personální politiky, zčásti i pro značný podíl státního vlastnictví, ale to je vše. Z hlediska daňové zátěže a sociální politiky má však Čína mnohem blíže k zatracovanému „kapitalismu laissez-faire 19. století.“

Daňová zátěž v roce 2007 činila jen 18,3 procenta hrubého domácího produktu. To je asi poloviční břemeno ve srovnání se zátěží české ekonomiky (36 procent), nemluvě o vyspělých západoevropských zemích, které na daních vyberou někde i více než polovinu HDP. Kdyby se započetly i příjmy ze státního majetku a různých poplatků, činily by čínské rozpočtové příjmy celkem 27 procent HDP – stále mnohem méně než srovnatelný český údaj 40 % HDP.

Hlavním daňovým příjmem čínského státního rozpočtu jsou nepřímé daně ze zboží a služeb. Daně z příjmu jednotlivců společně se sociálními odvody představují pouhých 10 % čínských rozpočtových příjmů; v zemích OECD je to průměrně 50 procent. Je to další „trik“, jakým Čína dosahuje extrémně nízkých nákladů na pracovní sílu. Tamní sociální systém je ovšem extrémně tvrdý. Ani velmi liberální ekonomové v České republice by nechtěli jít tak daleko!

Komunistický předák Vojtěch Filip nedávno poukazoval na čínské ekonomické úspěchy: „Aby se hrubý domácí produkt zvyšoval meziročně o devět procent, jako je tomu v Čínské lidové republice, toho se asi od této vlády nedočkám." Ale ano, devítiprocentní růst by šlo zařídit: radikálně osekat sociální systém, uměle znehodnotit korunu a napumpovat do ekonomiky několik set miliard korun nových úvěrů – tato „kouzla“ by růst zajisté rychle vytvořila. Otázkou je, zda by šlo o zdravý růst, po kterém bychom měli toužit.

Ještě jedna zajímavost. Čína vytvořila za posledních 12 měsíců konče zářím 2009 obchodní přebytek v hodnotě 187 dolarů na hlavu. Česká republika dosáhla podle téhož kritéria přebytku 480 dolarů per capita. Jsme tedy stále více než 2,5 krát konkurenceschopnější, a to při vyšších mzdách a lidštějším systému. Číně nemáme co závidět.