1 278 661 785 309 korun. Taková byla výše veřejného dluhu České republiky dne 12. 11. 2009 v 1:24 odpoledne.

(Jak vypadá vývoj dluhu právě teď, lze zjistit zde.)

V přepočtu na hlavu, včetně kojenců a důchodců, by šlo o 121 794 korun. Na jednu ekonomicky aktivní osobu by připadal bezmála čtvrtmiliónový dluh.

Deficit veřejných rozpočtů ČR na rok 2009 lze odhadnout ve výši 6,5 procenta HDP (podle vládních údajů), respektive 5,3 % na rok 2010. To je hodně: Česká republika se zavázala dodržovat Maastrichtská kritéria, z nichž nejznámějším je pověstný 3% limit vzhledem k HDP.

Reakce Evropské komise? „Snižte schodek rozpočtu pod tři procenta, jinak vám zastavíme příliv dotací.“ Z úst evropských představitelů to nezní příliš přesvědčivě. Když kouříte krabičku cigaret denně, těžko budete považovat za autoritu na zdravý životní styl někoho, kdo denně „vytáhne“ krabičky dvě anebo tři.

A taková je bohužel současnost EU. Tříprocentní limit letos překračují všichni kromě Dánů, Poláků(!) a s odřenýma ušima také Finů. V rámci eurozóny zápolí s problémy hlavně Irsko (13,6 %) a Španělsko (10,8 %) – státy, kde euro nejprve přineslo boom a potom tvrdý pád. Ale i Francie skončí s deficitem kolem 8 procent HDP. Evropským rekordmanem je Velká Británie se 14,5 % HDP.

Jakou autoritu tedy může mít například eurokomisař pro hospodářské a měnové otázky Joaquín Almunia, když jeho zemi zachraňují před těžkou finanční krizí a snad i bankrotem jen nepřetržité podpůrné operace Evropské centrální banky? Španělsko nemá šanci snížit své rozpočtové schodky v jakékoli dohledné době. Budou následovat sankce? Stěží. Na to je Španělsko příliš významnou zemí. Právě tak je extrémně nepravděpodobné, aby sankce postihly Francii.

Ani relativně spořádané země nejsou dobrým příkladem. Veřejný dluh Německa v roce 1970 činil 18,1 % HDP. O deset let později to bylo již 31,1 %. V roce 1990 již 43,2 %, v roce 2000 dluh nabobtnal na 61,7 % hrubého domácího produktu. Pro rok 2010 lze očekávat číslo výrazně nad 70 % HDP s možností růstu nad 80 %.

Zdá se proto ironické až úsměvné, že představitelé beznadějně zadlužených zemí nás budou „mistrovat“ ohledně naší vlastní fiskální disciplíny. Jenomže i když silný kuřák poučuje méně náruživého o škodlivosti kouření, stále má pravdu. Pravdivost tvrzení nezávisí na osobnosti mluvčího. Zůstává zkrátka nepříjemnou skutečností, že český rozpočtový schodek je příliš hluboký, že český veřejný dluh je zbytečně velký a že vláda a hlavně parlament tento problém neřeší.

Často se mluví o „zadlužení vlády“. Veřejnost má proto tendenci propadat iluzi, že za dluhy může vláda. To je však pravda jen částečně. Hlavním viníkem je poslanecká sněmovna. Nejen proto, že právě ona schvaluje zákon o státním rozpočtu. Jsou to poslanci, na kterých leží zodpovědnost za kupování voličských hlasů za veřejné prostředky před volbami roku 2006. Sociální výdaje tehdy letěly skrze strop proto, že tehdejší nejmocnější strana se snažila zavděčit určitým vrstvám veřejnosti a ta druhá nejsilnější nechtěla zůstat moc pozadu.

Jsou to opět poslanci, kteří nesou vinu za neřešení tří základních bolestí českých veřejných financí: penzijního systému, zdravotnictví a veřejných zakázek. Komisař Almunia tvrdí: „Nejlepší cesta ke snížení rozpočtového schodku vede v Česku podle Evropské komise přes reformy zdravotnictví a především reformu důchodového systému.“ A má úplnou pravdu!

Jenomže jak reformovat penze, zdravotnictví a veřejné zakázky, když chybí vůle i znalosti? Toto je mimochodem často opomíjený problém české politiky. Zkoumáme-li myšlení poslanců, zjistíme, že jejich odborná kvalifikace v oblasti financí a ekonomie je rovna téměř absolutní nule. Poslanci, kteří „odborně“ diskutovali k tématu zdravotnických poplatků například nikdy necitovali průlomovou studii RAND HIE, která je v oboru financování zdravotní péče považována za naprostý základ. Podobné je to s diskusemi o penzijních systémech: opět naprosto základní profesionální neznalosti.

Winston Churchill kdysi řekl, že nejpádnějším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. To je možná pravda v zemi, kde je průměrný poslanec vzdělanější než průměrný volič. V našich podmínkách je stěží něco smutnějšího než diskuse o financích s libovolným členem poslanecké sněmovny.

Problém českých veřejných financí tedy není jen problémem trvalého politického patu. V konečném důsledku je příčinou schodků a dluhů naprostá finanční neprofesionalita našeho zákonodárného tělesa.

Vyšlo v Lidových novinách