Spojené státy a Čína se hádají ohledně kursu čínské měny. Američané tvrdí, že uměle podhodnocený kurs renminbi poskytuje Číně neférovou obchodní výhodu.

Číňané by prý svoji měnu měli revalvovat (úředním rozhodnutím zhodnotit), anebo nechat volně plavat a umožnit finančnímu trhu, aby čínskou měnu zhodnotil sám na rovnovážnou úroveň.

Čínské úřady naopak tvrdí, že nynější kurs v hodnotě 6,84 RMB/USD čínské ekonomice vyhovuje a že Američanům do něho koneckonců nic není. Pevný kurs vůči dolaru Číňané znovu zavedli v polovině roku 2008. Šlo o reakci na globální finanční krizi – do té doby Čína praktikovala režim postupného zhodnocování. V červenci 2005, kdy byl tento režim zaveden, byl kurs na hodnotě 8,29 RMB/USD.

Znovuzavedení pevného kursu v roce 2008 bylo dokladem, že Čína se světové hospodářské recese hodně bála. Makroekonomické ukazatele během druhého pololetí jasně směřovaly k velmi těžké recesi. Tu se podařilo odvrátit pomocí pevného kursu a také zřejmě největší úvěrové stimulace v dějinách lidstva. Za cenu nárůstu zadlužení ve výši zhruba desítek procent hrubého domácího produktu (přesná čísla nejsou známa) dokázala Čína v roce 2009 „vyrobit“ růst, který se v posledním čtvrtletí 2009 vyšplhal až na 10,7 % oproti stejnému období roku 2008.

Vláda provedla riskantní manévr: výpadek vývozu během recese nahradila růstem zadlužení. Tím udržela hospodářský růst v chodu a zachránila krátkodobě sociální stabilitu. Nyní Čína doufá, že opětné oživení mezinárodního obchodu povede k renesanci exportu, který nakonec pomůže zaplatit obrovské dluhy. Aby došlo k oživení exportu, je nutné, aby čínská produkce byla co nejvíce konkurenceschopná. Proto vláda tak lpí na pevném kursu měny. Jakékoli zhodnocení by podle názoru vedení mohlo mít fatální důsledky pro hospodářskou stabilitu silně zadlužené čínské ekonomiky.

Západní ekonomové se v drtivé většině dívají na Čínu optimističtěji. Převažuje názor, že kdyby renminbi přestal být pouhým derivátem dolaru a stal se plnohodnotnou měnou s volně plovoucím kursem, jeho hodnota by vzrostla o 20 až 40 procent. Zde je nutno podotknout, že volně plovoucí režim by vyžadoval konvertibilitu měny. Renminbi ovšem není konvertibilní měnou a dlouho nebude.

Proč? Souvisí to opět se skeptickým náhledem čínského vedení na vlastní ekonomiku. Bojí se, že volná směnitelnost by vedla k rychlému úprku úspor a investic ze země. Zatímco občané zemí s vyspělými finančními trhy (kam patří ve srovnání s Čínou i Česká republika!) smějí volně investovat do zahraničí a ukládat své úspory v zahraničních bankách, Číňané tuto svobodu nemají. Jsou nuceni ukládat své úspory do domácích bank anebo investovat do čínských akcií. Jde o rozsáhlé úspory, neboť Čína postrádá sociální síť západního typu, takže úspory na stáří, nemoc či pro případ nezaměstnanosti berou lidé velmi seriózně. (Mimochodem, toto bychom se měli od Číňanů naučit. Až sociálnímu státu dojdou peníze, budou se úspory hodit.)

Úspory čínských domácností jsou mohutným a levným zdrojem pro čínské státní či polostátní banky. Díky spořivosti svých občanů (a díky nekonvertibilní měně) mají čínské úřady značné prostředky, s nimiž mohou stimulovat ekonomiku. Nucené úspory od vlastních občanů jsou nejstabilnějším finančním zdrojem, protože stabilně rostou a jejich výše víceméně nezávisí na tom, zda zuří či nezuří globální finanční krize.

Kdyby ovšem renminbi měl silnější kurs a byl konvertibilní, čínští občané by mohli kupovat více kvalitního zboží z dovozu, což by zvýšilo jejich životní úroveň Podniky by mohly dovážet více moderních technologií a provozy založené na levné pracovní síle by byly nuceny k modernizaci. Tímto vývojem během posledních dvaceti let mimochodem prošla česká ekonomika – a vida, stále máme velmi silnou obchodní bilanci. V poměru na počet obyvatel jsme exportně silnější než Čína. Bankovní krizi jsme se vyhnuli. Zhodnocování koruny byla správná strategie.

Číňané se ale asi nebudou učit od Čechů. Noční můrou je pro ně „Plaza Accord“, dohoda USA s ostatními vyspělými zeměmi o řízeném oslabování dolaru ze září 1985. Japonský jen během následujících pěti let posílil o 70 procent. V roce 1990 začala v Japonsku recese, která přerostla v těžkou finanční krizi a dlouhodobou stagnaci. Toto je největší noční můra čínské vlády: japonskou stagnaci si vysvětlují přílišným posílením jenu po roce 1985.

Číňané nechtějí opakovat japonskou chybu. Zároveň ale opakují jinou: Japonsko doplatilo na přehnaný objem bankovních úvěrů. Což je přesně strategie, kterou nyní sleduje Čína.

psáno pro Lidové noviny

PS: Když se podíváme na vývoj čínské ekonomiky nezaujatě, bez růžových nebo naopak černých brýlí, je to fakt, který člověka musí nutně napadnout: západní ekonomové, novináři a politikové se dívají na Čínu mnohem pozitivněji než samotné čínské politbyro. Čínské vedení musí mít ve skutečnosti dost skeptický náhled na svoji vlastní ekonomiku, když ani po dlouhých letech nebylo schopno uskutečnit základní reformní krok, který jsme zvládli již v roce 1996: zavést plně konvertibilní měnu. Tohle není politika silné, sebevědomé země, která aspiruje na roli nové supervelmoci. To je politika země, jejiž hospodářský růst je závislý na největší úvěrové inflaci na světě.

Z této perspektivy jsou debaty o vhodnosti či nevhodnosti posílení renminbi nicotné.